Čemu musí člověk říci NE, pokud chce žít spokojený život? „Sterotypům v myšlení, které omezují naši kreativitu, přinášejí stres, úzkost a strach ze selhání,“ odpovídá psycholožka Milena Nováková na anketní otázku Psychologie.cz.

Myslím, že každý z nás ví sám velmi dobře, čeho by se měl v životě vzdát a co mu život komplikuje. Přesto to ne každý zvládne skutečně udělat. Jako bychom to, co nám vlastně škodí, nějak potřebovali a přitom si často neuměli odpovědět na otázku: K čemu nám to je, co nám to přináší?

Mám pocit, že největší NE bychom měli říkát určitým stereotypům v myšlení. Mezi ně patří například braní si věcí osobně, něco jako vztahovačnost, a s tím související sebehodnocení založené na hodnocení druhých.

Reagujeme spíš pod vlivem ohroženého sebehodnocení. Naše chování směřuje k jeho obraně, ne k smysluplnému řešení situace.

Většinou máme tendenci si chování druhých – to negativní vůči nám zejména – vysvětlovat tak, že jsme ho nějak způsobili, že druhý vyjadřuje negativní vztah k nám, naši chybu nebo nedostatečnost. Nebereme ale moc v úvahu, že lidé nás a naše chování vnímají skrz filtr svých vlastních emocí, vlastností, zkušeností a zážitků. Tedy přes filtr svého já.

Navíc do toho vstupuje také jejich aktuální naladění a životní situace. Je tedy důležité situaci vždy hodnotit především svýma vlastníma očima. Chování druhých vnímat, reagovat na něj, ale pokusit se oprostit od toho, že si toto chování budeme vztahovat na naši sebehodnotu, že se nás bude dotýkat a zpochybňovat nás.

Mohlo by vás zajímat

Přímé cesty k radosti

Jednoduché metody fungují. Přemýšlejte s Daliborem Špokem a Janem Majerem.

Přečíst článek

Takové vnímání nám totiž neumožňuje adekvátně zhodnotit situaci a zareagovat tak, jak by bylo v danou chvíli nejpřínosnější. Reagujeme spíš pod vlivem ohroženého sebehodnocení. Naše chování směřuje k jeho obraně a „ukonejšení“, ne k smysluplnému řešení situace. Poznat a přijmout sám sebe nám umožní stát pevněji na svých nohách a chápat interakce s jistým nadhledem a víc reálně.

Nedáváme šanci úspěchu

Dalším stereotypem je přílišné hodnocení – sebe, druhých, věcí, situací, pocitů. Když jsme byli děti, uměli jsme se spontánně pouštět do nejrůznějších činností, s nadšením jsme zkoušeli všechno bez strachu z neúspěchu, bez potřeby být nejlepší a dělat všechno správně a bezchybně.

Postupem času, vlivem nároků a hodnocení okolního světa, jsme tuto schopnost začali ztrácet. Naše já se stalo přísným soudcem a hodnotitelem. Začal se vynořovat strach z neúspěchu a potřeba dělat jen to, v čem pravděpodobně uspějeme. A to znamená, že se čím dál méně pouštíme do nových aktivit, neobjevujeme nové postupy a způsoby řešení.

Máme tendenci život škatulkovat, rozdělovat do kategorií dobrý/špatný, úspěšný/neúspěšný, s vysokou hodnotou a s hodnotou nízkou. To nás omezuje v kreativitě, přináší stres, úzkost, strach ze selhání a brání nám to v prožívání radosti z činností a z objevování nového.

Je jasné, že ve společnosti zaměřené na výkon je velmi těžké se takového stereotypu zbavit, ale rozhodně bychom měli aspoň občas zkusit toho svého vnitřního hodnotitele „vypnout“ a dělat to, co cítíme, že dělat chceme a co nám dělá radost. Přinese to do života velmi obohacující a osvobozující rozměr.