Když mě a ostatní autory oslovil šéfredaktor Psychologie.cz s výzvou k napsání článku na téma „Hledat perfektní vztah, nebo se smířit i s neideálním a pracovat hlavně na sobě?“ a podotkl, že čtenáři slyší od různých odborníků diametrálně odlišné názory, musel jsem se usmát. Nikoli snad proto, že bych tento problém dokázal snadno rozřešit nebo jej chtěl bagatelizovat. Usmál jsem se nad tím, že právě tento zdánlivý rozpor je pro odpověď na výše uvedenou otázku nejdůležitější.

Každý poskytnutý názor je pouze jeden pohled – z určitého kontextu, v určitých konstelacích, pro určitou situaci. Řeknu‑li svému hladovému kamarádovi no tak se pořádně najez a sněz, co můžeš, nemůžeme tuto radu chápat jako univerzální, obzvláště ne pro dvě třetiny naší populace s nadváhou.

Každá úvaha, kterou naleznete na stránkách Psychologie.cz, je přesně taková. Neaspiruje na všeobecnou platnost. Ukazuje problém jen z jednoho kontextu, jedním způsobem přemýšlení. A pokud někdo tvrdí, že má patent na rozum a zrovna jeho článek je všeplatný, pak spoléhám na rozumnost čtenáře a doufám, že zrovna takovému příliš sebevědomému hlasu nedopřeje příliš sluchu.

Jak vypadá slon?

Lidská mysl je omezená a nemůže nikdy obsáhnout v jedné myšlence vše. Stejně je omezeno naše poznání a každá teorie je pouze dílčím, zlomkovitým útržkem přibližujícím realitu. A ještě složitější je náš život. Jednou je nám do smíchu, jindy do pláče. Co je pravda? Že se v životě smějeme? Nebo že v něm pláčeme? Vždyť jsou obě věty přece v tak zjevném rozporu! Přesto jsou platné.

Stará indická bajka vypráví o slepcích, kteří stojí vedle slona. Jeden mu sahá na chobot a tvrdí, že slon je hadovité zvíře, které funí. Druhý ohmatává nohu a tvrdí, že slon je podobný stromu a má drsnou kůži. A třetí, který v ruce drží ocas, se pře, že slon je přeci podobný provazu se střapci a neustále s sebou mrská. Kdo má pravdu?

Za různými názory na výše uvedený problém je jistě i osobní filozofie a psychologická teorie odborníka a jeho životní zkušenost. Odpověď totiž odráží širší světonázorové pojetí: změníme člověka tím, že budeme měnit jeho prostředí? Nebo se musíme změnit především my, protože v každém novém prostředí budeme mít tendenci zase obnovit staré problémy, které mají příčinu uvnitř nás… „Všichni mají pravdu a všichni dostanou cenu,“ chce se mi vykřiknout po vzoru Alenky v říši divů.

Podceňovaná role prostředí

Opakovaně si ve své psychologické i životní praxi potvrzuji, jak silně působí na naši spokojenost okolní prostředí. Jak přestěhování do jiného města, nalezení odlišného životního partnera nebo nových přátel či změna práce může mít na člověka obrovský vliv.

Prostředí je v mnoha případech zásadním a podceňovaným léčivým prvkem. Toho využíváme v psychoterapii – léčíme závislosti v resocializačních komunitách, kde je závislý člověk umístěn do nového prostředí, nových vazeb, mezi nové lidi s novými hodnotami. Úspěšnost takové léčby je v porovnání s jinými formami terapie velmi vysoká.

Totéž platí i pro partnerský vztah. Každý, kdo poznal více partnerů, může potvrdit, že se ne s každým cítil stejně. Že s někým dokázal žít lépe a s jiným bylo mnohem více problémů. A třeba paradoxně (ale vlastně logicky) s někým zažíval mnohem více svých „vnitřních“ problémů. Proto bychom měli mít zkušenost s různými partnery, různými lidmi (ale i pracovními rolemi, prostředími, identitami), abychom si následně dokázali vybrat to pravé.

Nepodléhejme mýtu, že pokud je nám aktuálně s někým ne příliš dobře, že to tak bude navždy a s každým. Ale na druhou stranu nepodléhejme mýtu, že pouhá změna prostředí, druhých lidí nebo partnera vše vyřeší.

Vybalancovaný, rozumný, dospělý postoj můžeme dosáhnout právě tehdy, když máme zkušenost s růzností (s různými prostředími, s různými lidmi…) a na jejím základě dokážeme srovnat a odhadnout, do jaké míry naši spokojenost nebo životní radost ovlivňovalo toto prostředí a do jaké míry již vliv nemělo.

Musím být šťastný, abych mohl být šťastný?

Opačným, extrémním pólem uvedeného problému hledat ideální vztah versus pracovat na sobě je snažit se pracovat pouze na sobě, nikoli na vzájemném vztahu. Teorie vycházející z přesvědčení, že nejprve musím být šťastný a bezproblémový, abych mohl najít nebo vybudovat vztah, ve kterém budu šťastný a bezproblémový, byla podle mě vždy naivním zjednodušením.

Zapomínáme, že často jsme šťastni taky nebo dokonce především v důsledku toho, že jsme ve vztazích, které nám štěstí přinášejí. Že jsou to vztahy, které nám pomohou překonat naše problémy. Pokud bychom se byli schopni stát šťastnými a bezproblémovými i bez nich (a pokud by to byla nutná podmínka úspěšného vstupu do nich), jaký by pak vůbec mělo význam následně do takových vztahů vstupovat? Co by nám ještě mohly přinést?

V dialogické filozofii a psychologii, ve kterou věřím, nejsme nikdo ostrov sám pro sebe. Každý můj problém ovlivní náš vztah a je ovlivněn naším vztahem. Neexistuje přísně odlišitelný můj a tvůj problém. Pokud jsme ve vztahu, je to náš problém. Ne ve smyslu zodpovědnosti za něj či nalezení pověstného viníka – jistě že jeden z nás často může za daný problém více a druhý v daleko menší míře nebo vůbec. Ale tímto označením náš míním, že ovlivní oba dva a oba dva s ním můžeme něco dělat. Ať už se jedná o snahu řešit tento problém společně, o rozhodnutí jednoho z partnerů chovat se jinak nebo třeba o rozhodnutí rozejít se. Možná nejsem zodpovědný za tvůj problém, mohu ale (a někdy musím) být spolu‑zodpovědný za jeho řešení.

Vadí, nevadí? Každému jinak!

Lišíme se v míře, se kterou jsme ochotni tolerovat nebo vůbec schopni rozlišovat, co je pro nás nedokonalé, vhodné či perfektní. Tyto preference jsou silně individuální a záleží na osobnosti každého z nás, na míře naší senzitivity, na specifičnosti a vyhraněnosti naší osobnosti, na našem temperamentu i sociální citlivosti.

• Někdo si vybral partnera skoro náhodou, není s ním příliš kompatibilní, ale příliš tím netrpí. A tento vztah funguje.
• Jiný by podobnou nekompatibilitou velmi trpěl.
• A ještě jiný si ji třeba neuvědomuje a související nepříliš radostný pocit ze života přičítá sám sobě a neschopnosti žít život dobře (nebo něčemu zcela jinému).

Někdo je velmi citlivý k tomu, co potřebuje a co mu vyhovuje (i v partnerských vztazích), aby mohl být spokojený. Druhý je vybíravý a nikdy s ničím spokojený nebude. Třetí je se sebou vždy spokojen nadměrně a s druhým člověkem minimálně. Dále zde máme velkou skupinu snílků, jejichž představa o vztazích je formována díly špičkových hollywoodských scénáristů romantických komedií. Tito lidé si neuvědomují, že reálný vztah není perfektní vtip a super romantika každých pět minut za zvuků smyčcového orchestru. Řešení vedoucí k naplněnému vztahu je pro každého z výše uvedené skupiny pochopitelně zcela jiné.

Co je skutečně důležité?

Jsme zkrátka různí. Od psychologie není možno očekávat, že nám podá jednoznačný návod na život. A tak moje odpověď na otázku je třeba pracovat spíše na sobě, protože vnášíme do různých situací stále své nevyřešení problémy, nebo je třeba hledat ideálního partnera, který se ke mě hodí…? bude šalamounská:

Někdy, pro někoho a v některých situacích je nejlepší pracovat na svých problémech, snažit se tolerovat odlišnost druhého a zlepšit obtížně fungující vztah. Jindy, pro jiného a v jiných situacích je nejlepší vzít nohy na ramena nebo hledat někoho, s kým si budeme skutečně rozumět.

Naším zásadním životním úkolem je rozlišit, k čemu inklinujeme, ve které fázi, v jakém kontextu a jaké situaci se právě nacházíme. Nejsem si jistý, zda nám v tom může dát psycholog nějakou jednoduchou radu. Snad kromě jediné: Důležité je žít dobrý život. Život, který se bude vyznačovat vnějším užitkem a vnitřní radostí. Nikoli život podle umělých pravidel, zaručených příruček a rad kamarádek z cukrárny. Přináší nám náš vztah takovou radost? Je plodný?

A co dělat, když vztah budujeme jen díky strachu, že už si nikoho lepšího nenajdeme? Z obavy, že jsme perfekcionisté a naše představy jsou nereálné? Z přesvědčení, že máme dost vlastních chyb a že si lepšího partnera vlastně ani nezasloužíme? Neumím odpovědět na tyto otázky jednoduše a ony jednoduché odpovědi nemají. Vím jen jedno. Že totiž přiznat si před sebou upřímně svou pozici je ten nejlepší začátek pro jejich – byť třeba opatrné, neumělé, obtížné nebo nedokonalé – odpovídání.