Kdo četl Švejka, dobře ví, že stav gaki je stavem hladových duchů, jak nás poučil okultista Jurajda. Do stavu gaki mě občas dostanou nová česká slova. Jedním z nich je „enhancování“, které jsem objevil již před léty v nejednom rejstříku a dodnes objevuji v nových, nečekaných situacích a souvislostech.

Význam může být pohodlně vyjádřen slovy rozšíření, posílení, zvýraznění nebo zvýšení. Ale my máme radši enhancování. Když už stupidní slovo, pojďme se podívat na jeho použití při označení ještě stupidnější aktivity.

• Dovedete si představit, že byste – ač vás nic nebolí – pojídali Aspirin pro zlepšení svého nebolestivého stavu?
  
• Nebo žízně nemajíce a dlouhodobě zcela lihuprostí pro jistotu polykali Antabus?
  
• Abyste enhancovali svůj dobrý stav preventivním polykáním prášku proti vysokému krevnímu tlaku?
  

Asi ne. Jenom sportovci a kulturisté bezmozci si takto pomocí anabolických steroidů ničí játra a zbytky mozku a budují svaly.

Co tam budem dělat?

A teď si představte, že existují hlupáci, kteří se rozhodli enhancovat si náladu pojídáním antidepresiv. Ne že by trpěli depresí, úzkostí, chmurami, splínem, mrzoutstvím, nevrlostí, smutky, lítostí, zoufalstvím nad poměry, steskem či jinými truchlivými emocemi. Jen se rozhodli, že si budou enhancovat náladu. A výkon – to teď letí!

Většina antidepresiv je typu RUI (Re Uptake Inhibitor), což znamená, že brání zpětnému vstřebávání samotného serotoninu, nebo jeho a k tomu ještě noradrenalinu. K čemu je to dobré?

Zablokujeme‑li přirozený tok něčeho, vznikne určitý přetlak – a ten nemusí vyvolat příznivé důsledky.

Na nervovém spojení, synapsi, které je propojením výběžků dvou neuronů, nejsou konce sletované jako drátky, ale přenos impulzu se odehrává zajímavou elektrochemickou cestou. Z jednoho konce na druhý přeskakují molekuly příslušných přenašečů (neurotransmiterů). Zde klesnou do otevřené náruče receptoru, což je takový spínač, který signál posílá dál.

Není jasné, proč tomu tak je, ale děje se to: polovina z vyslaných molekul se na půli cesty obrátí, jako kdyby si řekly co tam budem dělat, a vrátí se zpátky do výběžku neuronu, který je vyslal. Bohužel, tento úkaz přetrvává i v době, kdy je molekul přenašečů málo, což je podle současných teorií navenek vyjádřeno jako chorobná úzkost nebo deprese.

Inhibitory zpětného vstřebávání se pak usadí na tyto spoje a ty molekuly, které by se chtěly vrátit do chlívku, prudce nakopnou a pošlou je přes membránovou štěrbinu ke kýženému cíli neboli receptoru. To je první krok, který se odehrává při farmakoterapii. Po něm následuje řada dalších, ale zde to začíná a jak se zdá, také – alespoň částečně – to funguje už déle než půl století.

Nabušená hlava

Enhancující experimentátoři se domnívají, že podobně jako si „nabuší svaly“ pojídači bobulí (tak se označoval oficiálně prováděný doping socialistických sportovců), oni si nabuší mozek. A vskutku! Jako kdyby doň bušili kladivem.

Lze si snadno představit, že zablokujeme‑li přirozený tok něčeho, vznikne určitý přetlak – a ten nemusí (podobně jako voda přelévající se ze špatně postavené přehrady) vyvolat příznivé důsledky. Pro jedince to může mít stejný dopad, jako měl pro Evropu v sedmnáctém století vrh místodržícími uspořádaný českými stavy.

Doktor Petr Gøtzsche, který se proslavil tím, že bojuje proti antidepresivům na všech frontách, je spoluautorem studie, která sledovala všechny zprávy týkající se enhancování antidepresivy s neblahými důsledky. Autoři zjistili, že u těchto lidí se (ve srovnání s běžnou populací) vyskytuje dvakrát tolik sebevražd a/nebo násilných činů. Takže pozor, nabuzení nemusí být zaměřeno kýženým směrem.

Začal jsem Jaroslavem Haškem a též vzpomínkou na jeho povídku Smutný konec nádražní misie končím. Cituplná komtesa Julie navrhla nahradit strohé Nesesmilníš! zdvořilým Neračte smilniti. Nerad bych skončil jako ona, ale její jemnost mě uchvátila natolik, že se mi stala vzorem: Neračte enhancovati.

Zdroj: Bielefeldt AØ, Danborg PB, Gøtzsche PC: Precursors to suicidality and violence on antidepressants: systematic review of trials in adult healthy volunteers. J R Soc Med. 2016 Oct; 109(10):381–392