Nový audiobook: Jednoduše
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Jednoduše

Komplexní procesy v mozku i těle lze ovlivnit docela obyčejnými metodami.

11:16
Z audiobooku: Jednoduše
Ze seriálu: Jednoduše

Může být pomoc od duševních problémů úplně jednoduchá navzdory nekonečné složitosti všech jejich příčin a souvislostí? Zkoumání komplexních procesů uvnitř lidského těla a mysli ukazuje, že jednoduché rady vůbec nejsou povrchní. Psychoterapie má pomáhat k lepšímu životu, nejen vyřešit problém, potlačit symptom a poslat člověka zase pryč. A protože se takové lepší žití těžko hodnotí, své přesvědčení opírám hlavně o biologické důkazy. O fakt, že psychoterapie umí ovlivnit fungování našich mozků i těl.

V mozku psychoterapie například tlumí přílišnou aktivitu podkorních emocionálních center nebo podporuje celkový rozvoj nervové sítě, neuroplasticitu. Mimo mozek upravuje hormonální hladiny, které řídí činnost celého těla. Zprostředkovaně tak ovlivňuje kardiovaskulární rizika, naše zažívání i – s trochou nadsázky – metabolismus každé jednotlivé buňky. A také imunitní procesy, opět s dopadem na celé tělo: náchylnost k infekcím a nejspíš i stárnutí napříč celým organismem. Ve výsledku zlepšuje i zdraví našich kostí a svalů, které vystresovaní nebo úzkostní lidé bezmocně zatínají, aby se pak napětí projevilo po letech a v úplně jiné části těla (kam se přeneslo přes složité návaznosti jednotlivých svalů) v podobě bolestí zad, hlavy nebo ženských partií.

Jedná se samozřejmě o malé efekty. Psychoterapie nevyléčí rakovinu, Alzheimera ani obyčejnou rýmu, byť může svou skromnou dávkou přispět jak ke schopnosti našich buněk a tkání vzdorovat onemocnění, tak k naší schopnosti čelit nastalé situaci.

Tyto slabé, ale měřitelné a prokázané účinky psychoterapie mi dlouho dávaly opodstatnění ke šťourání se v traumatech a traumátkách, hledání dávných příčin všemožných nesnází, přerámovávání příběhů a strukturování vztahů s blízkými. Opodstatňovaly všechno, co může terapie zaměřená na konkrétního, jedinečného člověka a jeho rozvoj obnášet. Takové terapie jsem nepřestal mít rád – ale musí svou účinnost dokazovat lépe než jen poukazem na všeobjímající složitost duševních procesů.

Jak jsem se mýlil v psychoterapii

Myslím si, že biologické a duševní děje od sebe nelze oddělit, obojí je totéž, jen vnímané jiným způsobem – stejně jako sluchový vjem štěkání a hmatový vjem srsti patří k jednomu psovi. Všemi těmi špatně regulovanými hladinami neurotransmiterů, nataženými svaly, zažívacími problémy i narušenou imunitou se tak podle mého názoru prolíná nehmatatelné utrpení.

Čím hlubší a složitější terapie, tím zásadnější vliv na ono nehmatatelné utrpení v pozadí jednotlivých symptomů, myslel jsem si. Lidé, kteří své dětství nehodnotí dobře, mívají zvýšenou reakci na psychický a sociální stres. Není už tato informace sama o sobě dostatečným argumentem se dětstvím podrobně zabývat?

Ne nutně. Ona totiž ta přehnaná reakce na stres může vyplývat z řady docela obyčejných biologických mechanismů, které lze vyvážit docela obyčejnými, jednoduchými metodami: klidem, spánkem, životosprávou a tak dále. Anebo se s ní prostě smířit a sžít, což také nutně nevyžaduje žádné hluboké analýzy. Existuje vůbec nějaký důvod předpokládat, že by pro změnu v transkripci genů kódujících příslušné receptory na neuronech bylo zapotřebí rýpat se v dětských vzpomínkách?

Pokud vím, tak ne. Zanedbávání v dětství se může odrážet v látkách navázaných na DNA, struktuře a citlivosti nervových spojů i v obrázku, jaký si vyrůstající člověk vytvoří o světě, lidstvu a sobě. Nikdo ale zatím přesvědčivě neprokázal, že by pro vyvolání změny bylo obecně efektivnější zabývat se právě dětstvím a ne čímkoli jiným, co může ovlivnit DNA, nervové spoje a pohled na svět, lidstvo a sebe sama. Nadřazenost oněch mystických, složitých terapií tak (pokud vím) nikdo neprokázal. Naopak: postupující výzkum ukazuje, že všechny ty komplexní procesy v našem mozku a těle lze ovlivnit docela obyčejnými metodami.

Za dobrou terapii považuji hlubokou nebo pronikavou terapii, nikoli terapii účinnou, nebo dokonce – to se mi ani nechce vyslovit – užitečnou, píše Irvin Yalom v knížce Láska a její kat. Jenže jak jinak měřit úspěch, hloubku nebo pronikavost terapie než tím, jak nás zasáhla, jak nám pomohla?

Možná se nutně nemusíme hrabat v traumatech. Možná skutečnou, vnitřní, hlubokou úlevu přinese i prosté odstranění symptomů. Ne že by byla jakákoli komplexní terapie špatná – ale složitost sama o sobě neznamená žádnou nadřazenost. Možná se stačí soustředit na to, aby terapie pomohla s tou částí ledovce, která ční nad hladinu vědomí. Ta spodní, neviditelná část ledovce se pak – aspoň do jisté míry – rozplyne sama, protože není jen příčinou, ale zároveň taky následkem našich pociťovaných problémů.

Kognitivně behaviorální terapie psychóz lépe propojuje „rozumovou“ prefrontální kůru s amygdalou, centrem emoční negativity. Kognitivně behaviorální terapie depresí snižuje hladinu imunitních látek, jejichž hladiny bývají při depresi zvýšené. A není divu: jejich hladiny totiž zvyšují tak banální problémy jako narušení spánku, nedostatek světla, špatné jídlo nebo fyzická nečinnost – a dost možná i řada dalších symptomů, skrze něž depresi měříme.

Narušené hormonální nebo imunitní hladiny nemusíme vnímat jen jako důsledek něčeho dávno ztraceného v historii – ale i jako neustále opakovanou přemrštěnou reakci na věci, které probíhají právě teď. Výzkumy ukazují, že se takovým reakcím možná jde docela jednoduše odnaučit, a nabízí řadu docela obecných rad a postupů, jak toho docílit. K okamžitému zahájení vlastní terapie tak stačí papír a tužka – a někdy ani to ne.

My, kdo máme sklony fandit raději složitějším řešením, mnohdy podléháme omylu, že složité věci fungují líp než ty jednoduché. V prospěchu z rad a doporučení nám tak spíš než racionální argumenty brání nedostatek motivace nebo vůle a docela hloupá nedůvěra k jednoduchosti.

Pro a proti

Svět duševního zdraví ovšem není černobílý a své limity mají i jednoduchá řešení. Biologické argumenty nechybí ani pro opačnou cestu, pro složité zaobírání se vlastní individualitou a minulostí. Ve zmiňované metaanalýze mě zaujal ještě jeden fakt: tři nalezené studie, které se zabývaly imunologickými hodnotami jako prediktorem úspěšnosti KBT, konzistentně ukazovaly, že úspěch KBT bývá u pacientů se silnou imunitní složkou deprese nižší. Stejně jako úspěch tradiční farmakologické léčby. Imunitu koneckonců ovlivňují i prožitá traumata.

Třeba pacienti zaplavení prozánětlivými látkami skutečně potřebují něco hlubšího než prostou KBT? Třeba potřebují terapeutickou vazbu, která utlumí stresové a imunitní pochody, aby se mohli v průběhu terapie učit? Byly by vůbec jiné terapie úspěšnější? Jediná dostupná kvantitativní studie na to téma takovou možnost neukázala, nicméně z jednoho výzkumu lze těžko vyvozovat následky. Takže nevíme.

„Jsou chvíle, kdy je třeba zůstat s tím, co se děje, a vědět, jak s tím zůstat, i když to není příjemné. Jsou ale také chvíle, kdy je to třeba opustit a vědět, jak to udělat; a především je třeba umět rozlišit, kdy co z toho zvolit,“ uzavírá článek na téma, jestli se rýpat v traumatech, nebo je prostě opustit, Dalibor Špok. A rozlišení obou protikladů je jednou z klíčových dovedností psychoterapeuta.

V praktickém životě ale na akademických otázkách tolik nesejde. Konkrétní doporučení obvykle fungují, aniž by se vylučovala s efektem terapie – takže je zkrátka dobrý nápad je následovat, ať už terapii vyhledáte, nebo ne.

Psychoterapie jako údržba potrubí

Pro názorné pochopení si můžeme bio-psycho-sociální komplex duševního zdraví představit jako nekonečně složitou změť potrubí. Potrubí, z něhož všude možně crčí voda, ropa, olej nebo jakákoli jiná imaginární tekutina, která jím koluje: crčení symbolizuje nezdraví. Úplná těsnost takového systému by značila svatost a dokonalost, záplavy z totálně rozvráceného systému volají po akutní péči psychiatra – a všechno mezi tím je prostě docela obyčejný život.

Život, v němž se snažíme únikům tekutiny zamezit. A protože ve změti trubek nevíme, odkud co teče, nezbývá než prostě zkoušet, co pomůže. Možností je celá řada: podpírání potrubí, filtrování přitékající tekutiny, výměna těch nejmenších ucpaných kapilár nebo odstraňování sedimentů z těch velkých. Narovnávání příliš klikatých spojů, zesilování exponovaných částí, doplňování nových cest tam, kde je stávající soustava poddimenzovaná – anebo prostě ubrání na tlaku.

Efekt psychoterapie se bude skládat z více dílčích úkonů. Zázemí vztahu s terapeutem možná potrubí dočasně uleví, což usnadní opravy. Terapeut také z odstupu své odbornosti vyhodnotí, co opravit, co nahradit, kde stačí čistit, kde ubrat tlak – a co prostě nechat odkapávat. Terapie cílící na „vhled“ mohou usilovat o celkovou změnu systému jako celku, projektování nových, lepších klíčových spojnic. Terapie zaměřené na symptomy naopak budou cílit lokálně – přičemž ale i lokální efekt ve svém důsledku ovlivní dynamiku celého systému, jak ukazují třeba komplexní modely dopravy.

Dobré rady prostě umožní lepší průchodnost některých jednotlivých trubek. S efektem, který se přes složité bio-psycho-sociální návaznosti přenáší na celou síť. Jako takové se přirozeně hodí víc pro konkrétní, dílčí potíže a nelze od nich čekat žádnou spásu. Jsou ale k dispozici hned a zdarma – což je rozhodně lepší než nic.

Touto optikou se v dalších článcích podíváme na dva okruhy potíží: nespavost a deprese.

Psychologie.cz je společným dílem...

...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.

Varianty předplatného

Články k poslechu

Já to vzdávám

Vytrvalost a odhodlání vedou k úspěchu – nebo do slepé uličky.

10 min

Autogenní trénink a uvolnění

Psycholog Dalibor Špok představuje svoji oblíbenou relaxační techniku.

32 min

Psychologie a politika

Většinou píšu tak, abych vás povzbudil, inspiroval. Dnes vás chci zneklidnit.

65 min

Mark Manson: Tři rady do života

Kdybych měl svým dětem předat jen tři životní zkušenosti, byly by to tyto.

12 min

Duševní úrazy

Pokud porozumíme způsobům, jak náš organismus reaguje na trauma, můžeme se postupně zotavit.

12 min

Otevřít audio sekci
Jednoduše
Seriál

Náš organismus je složitý. Právě proto má i drobná změna dalekosáhlé důsledky.

Vojtěch Pišl

  • Zdraví