Tento článek začnu jednoduchou větou: „Nejsme zodpovědní za štěstí druhého dospělého člověka.“ Nic víc. Žádná další myšlenka. Žádný další komentář. Zkusme si tuto větu říct pro sebe ještě jednou nahlas: „Nejsme zodpovědní za štěstí druhého dospělého člověka.“ Možná vás napadá: „To já přece vím! To je jasné, že každý je zodpovědný sám za sebe.“ Ano, častokrát to racionálně víme, ale v realitě na to mnoho lidí zapomíná. Nedokážou příběhy a životní osudy druhých pustit z hlavy.