5. 9. 2022
Tento článek začnu jednoduchou větou: „Nejsme zodpovědní za štěstí druhého dospělého člověka.“ Nic víc. Žádná další myšlenka. Žádný další komentář. Zkusme si tuto větu říct pro sebe ještě jednou nahlas: „Nejsme zodpovědní za štěstí druhého dospělého člověka.“ Možná vás napadá: „To já přece vím! To je jasné, že každý je zodpovědný sám za sebe.“ Ano, častokrát to racionálně víme, ale v realitě na to mnoho lidí zapomíná. Nedokážou příběhy a životní osudy druhých pustit z hlavy.
Možná také patříte k lidem, kteří pečují o štěstí někoho blízkého a na to svoje někdy zapomínají. Nebo k těm, kteří čas od času cítí tíhu celého světa a zasáhne je každá špatná zpráva, kterou zaslechnou. Poznáváte se? Pak právě vám bych chtěla věnovat tento článek a moc bych si přála, aby z vašich beder sejmul trochu tíhy.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné