Abychom to dokázali, je nutné především dobře se znát, rozumět vlastním potřebám a důvěřovat svým emocím. Podnět z redakce Psychologie.cz, jak o sebe my odborníci pečujeme, mě přiměl zamyslet se, co pro sebe dělám já sama, a třeba tím někoho inspirovat.

Co mi tedy pomáhá, abych se cítila lépe, přečkala těžké chvíle a neztrácela optimismus?

Odpočívat, odpočívat, odpočívat

Vždycky si vzpomenu na rozhovor s jedním ze svých kolegů a dodnes živě slyším, jak mi říká: „Já nečekám, až padnu na hubu, odpočinek si ordinuju preventivně.“ Jak výstižné a jak těžké! Sama mám mnohdy tendenci upřednostnit všechno možné, protože je toho přece tolik potřeba udělat! A to je začátek konce.

Past je pro mě i situace, kdy si vytvořím něco, co jsem si pracovně nazvala volnočasovou povinností: ještě musím tohle nebo tamto, abych si taky odpočinula! Mám k tomu tendenci – stanovit si „podmínky odpočinku“ ale není řešení.

Volný čas je volným proto, že v danou dobu nemáme žádný plán a máme prostor být otevření všemu, jen tak existovat. Čas plyne jinak a prožívání je rázem bohatší a naplňující. Co je pro mou kočku samozřejmostí, já se musím učit! Ach jo.

Srovnat si priority

Co je v životě skutečně důležité a co může počkat? Učím se zaopatřit především sama sebe a odkládat. Není to sobecké, naopak! Sobecké je požadovat od druhých, aby mě učinili šťastnou. A odkládání? I to je nakonec ve prospěch mého okolí, abych se naučila nehrotit, co nehoří. Když se tomu neubráním, končívá to přetížením. Na blízké pak můžu být podrážděná, nemám už energii cokoliv s nimi podnikat.

A to je nesmírná škoda – protože co je v životě důležitějšího a krásnějšího než chvíle s těmi, které má člověk rád? Ale i já mívám tendenci brát na sebe více úkolů, než je zdrávo, nejste v tom sami. Výkon okolí oceňuje, ale řídit bychom se měli tím, co je důležité pro nás samotné. Ubrat plyn pomůže spoustě z nás.

Srovnat si priority přitom nemusí být snadné, protože věci často nejsou takové, jak se jeví. A taky proto, že lákavých možností je spousta a my zvládneme realizovat jen některé – jiné je nutné odmítnout, bohužel. I my terapeuti proto využíváme služeb svých kolegů, abychom si srovnali myšlenky a získali odstup. Nechat si pomoci není selháním, ale způsobem, jak se k náročným situacím a rozhodnutím postavit konstruktivně a čelem.

Také v tomhle případě není třeba čekat, až se dostanu za hranu. Vytvořit si pravidelný prostor pro sebereflexi a dopřát si podporu je nejlepší prevencí, která mi pomáhá „odbavovat emoce“ průběžně – dříve, než přetečou, a třeba i poznávat, co mi dělá dobře a proč se mi mnohdy nedaří si to dopřát.

Je známo, že nezpracované emoce jsou tím, co nám v životě bere nejvíc energie. Píše o tom třeba Daniel Goleman. Proto dává smysl se jim věnovat, vnímat je a učit se s nimi zacházet. Není potřeba je „střádat do batohu“ a táhnout dál životem celou tu tíhu.

Hýbat se, zastavit se, uvolnit se

Pohyb vyplavuje hormony radosti, při sportu se zvyšuje okysličení v těle a to mu dělá nepochybně dobře. Zdravý pohyb odstraní zatuhlost a vlije vám krev do žil, dodá energii. Sama bych bez pohybu nevydržela. Svou práci miluju, ale hodiny prosezené v křesle jsou pro mě za trest. Potřebuju opečovat tělo. Proto sportu zdar!

Nemyslím přitom výkonnostní sport, ale kondiční, kdy cílem je pohyb sám, ne dosažené výsledky. Když se hýbu, vypnu hlavu a jenom vnímám tělo. Jak úlevné! Stejně jako pohyb je pro mě důležité uvolnění. Čas od času se jen tak zastavím a uvědomím si, jak mi právě teď je. Často se nestačím divit.

Naštěstí i schopnost uvolnit se můžeme trénovat. Z vlastní zkušenosti vím, jak moc mi pomáhá především uvolnění svalů v obličeji. Jsou to v průběhu dne jedny z nejnamáhanějších svalů vůbec, věděli jste to?

A když už jsem u toho uvolňování: nedám dopustit na masáž plosky nohou. Právě zde je spousta nervových zakončení. Uvolníte‑li chodidla, která nás celý den nosí, uvolní se v návaznosti na to i další místa v těle. I střídavá studená a teplá koupel chodidel dokáže být balzámem na duši.

Voda vůbec umí zázraky, voda je můj živel, ve všech možných formách. Teplou i studenou, k plavání i k pití, k poslechu. Melodie horského potůčku nebo symfonie vodopádu, rytmus mořských vln nebo kapek deště dopadajících na okno. To všechno je pro mě tak očistné!

Jít ven

Daleko od všeho ruchu. Jen klást jednu nohu před druhou, dýchat a vnímat všemi smysly. Příroda je něčím, co má řád a tajemství, co nás převyšuje. Pobyt v přírodě mě uklidňuje, protože příroda umí zázraky, nad kterými zůstává rozum stát. Když jsem v horách, jsou všechny problémy, které zůstaly dole ve městě, najednou malicherné. Miluju ten pocit, je osvobozující!

Nemyslet

Řekla bych, že leckdy myslíme příliš – mnohé věci přitom vymyslet nejde. Pomáhá mi občas si tenhle fakt uvědomit. Vypnout neustávající myšlenky je pro mě vůbec ten nejtěžší úkol. Má hlava mě živí a myslet mě baví; občas mám pocit, že myšlení je návykové. Čeho je ale moc, toho je příliš. I hlava si někdy potřebuje odpočinout. Stojí mě dost sil nenechat se lapit do pasti vlastních myšlenek a odložit obavy z toho, že vyšumí kdesi v nenávratnu.

Naopak: ty, které jsou nosné, se objeví o to zřetelněji – když pro to v mysli vytvořím kapacitu. Pokud ostatní skončí v propadlišti dějin, žádná škoda, jsou to jenom myšlenky. Přesvědčení o tom, že všemu, co je důležité, musím věnovat enormní úsilí, je chyba lávky! Marné snažení je černou dírou na energii.

K tomu, jak praktikovat nemyšlení, mám i jeden praktický tip. Pomáhá mi záměrně vystupovat ze své komfortní zóny a opouštět vlastní sociální bublinu. Jednak je to obohacující, protože získávám nové podněty, jednak je pro mě nesmírně osvěžující dostávat se do prostředí, kde jsem prostě „jenom“ Lenka. Kde nikdo neví, co je mou profesí, a nikdo se mě na nic neptá. Spojují nás společné zážitky a o mou profesní roli nikomu nejde a nikoho nezajímá.

Kde nacházím takové útočiště, vám ale samozřejmě neprozradím! Soukromí je pro mě dalším stěžejním pilířem psychohygieny.

Co dále mohu doporučit, je cílené omezení „konzumace“ informací. Často se jimi cítím zahlcená, takže se učím vybírat a nasávat hlavně ty, které nejsou nahodilé a útržkovité, ale zapadají do nějakých logických souvislostí a mají potenciál rozšiřovat mé poznání. A když je zahlcení akutní, už vím, že to bývá spíš dozvuk minulých událostí. Pomáhá mi uvědomit si přítomný okamžik, pozorovat. Vrací mě to zpět z hlavy k vlastnímu prožívání.

Nastavit hranice a režim

Pomáhá mi rozumně nastavit hranice všemu, co dělám. Ne úplně rigidně, ale tak, abych se orientovala, abych nemusela neustále přemýšlet o tom, kdy, co a jestli, a abych se mohla spolehnout, že se dostane na všechno důležité. Mnohdy jsem překvapená, jak může být náročné udržet sebedisciplínu! Ale když se to povede, pocit zadostiučinění stojí za to. Především když se dokážu přichytit při něčem, čím zbytečně ztrácím čas, a prostě toho na základě vlastního rozhodnutí nechat.

Čas strávený surfováním na webu a tupým zíráním na barevné obrázky se dá strávit mnohem uspokojivěji. Klíčem k tomu, jak nutkání zvládnout, je opět sebepoznání: schopnost zastavit se, uvědomit si, co prožívám a kde to pramení. Proto tato zastavení zařazuji v průběhu dne pravidelně. A dál se díky tomu o sobě dozvídám a učím nové věci, zvyšuji vnímavost vůči vlastnímu prožívání.

A abych nezapomněla – k režimu určitě patří i pamatovat na to, abych pravidelně a kvalitně jedla. Dřív jsem měla tendenci tohle opomíjet. Zdravotní problémy mě vyškolily a dneska už zdravé stravovací návyky považuju za samozřejmost. Cítím se díky tomu celkově mnohem líp.

Ráda taky brzo vstávám. Tohle asi nebude cesta pro každého, ale mě ranní ticho a klid dokáže nabít na celý další den. A nakonec: učím se říkat ne. I v tomhle ohledu mám stále své rezervy. Dřív mi přišlo odmítat druhé tak nějak drzé a nepatřičné. Dnes už vím, že chránit vlastní hranice a energii je nezbytné. I tak se mám v tomhle ohledu pořád co učit. Člověk by rád pomohl každému a zachránil svět. Asi v tom má prsty moje profesní deformace.

Číst, spát a naslouchat tichu

To je taková moje přízemnější varianta známého jíst, meditovat, milovat. Dostatek kvalitního spánku je základ. Čtení mi umožňuje poznávat, vydávat se do jiných světů, je obohacující. A v tichu dobíjím baterky, jsem introvert. Mám zásadu si ho dopřát alespoň třicet minut denně. Dělá se mnou zázraky. Není snadné ten čas najít, ale je to jedna z mých priorit.

Odložit negativní emoce a radovat se z maličkostí

Ne vždycky se všechno daří, jak bych si přála, ale je na mém rozhodnutí, jestli se kvůli tomu budu zlobit, nebo si řeknu, že co bylo, to bylo, a půjdu dál, pokud možno lépe. Jenom na mně záleží i to, jestli budu zaměřovat svou pozornost na věci, které mě štvou. Někdy je to jednodušší. Všímat si maličkostí, ze kterých se můžeme radovat, nejsme zvyklí, protože je máme tendenci považovat za samozřejmost. Tohle se snažím si připomínat. Hned se mi žije spokojeněji.

Starám se o kytičky a snažím se nebýt k sobě přehnaně kritická. Připomínám si, co vím: že každá přeháňka jednou přejde. A když mám pocit zahlcení, pomáhá mi uvědomit si, že spěch je jenom v hlavě. Času máme všichni stejně. Ve spěchu se cítím tehdy, když mám ambice zvládnout víc, než je reálně v daném čase možné. Tím se oklikou dostáváme zase zpátky k odkládání.

Každý si svou cestu k tomu, jak dobít baterky, musíme najít sám. Jak o sebe pečujete vy a co vám dodává energii? Udělat si v tom pořádek může být velmi užitečné. Dopřát si radost a starat se o vlastní klid a pohodu je důležité a je to namístě, v pořádku a zdravé. I když spousta z nás nevědomky žije v přesvědčení o přesném opaku.