K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Příběh neschopné matky

Při výchově dětí musíme volit. Někdy i za cenu toho, že se budou vztekat.

Pavla Koucká

Pavla Koucká

11. 12. 2014

Co vám běží hlavou, když vidíte na ulici matku vlekoucí za ruku řvoucí dítě? Možná vám přijde neschopná, možná necitlivá. Možná jsem to já.

Dlouho jsem měla pocit, že když mé dítě pláče, křičí nebo je jednoduše nespokojené, že je to moje chyba. Že něco dělám špatně, a musím to napravit. Že zkrátka musím něco udělat, aby dítě neplakalo. Dnes vím, že jsem své děti utěšovala nadměrně. Už to nedělám.

V minulém článku jsem psala o potřebě nechat dítě (i dospělého) svobodně prožívat i negativní emoce. A slíbila jsem osobní příběh. Tady je.

Cestou domů

Vracíme se ze zoo, je skoro půl sedmé a děti jsou unavené. „Už abychom byli doma!“ říkám si. Tříletý syn ale vymýšlí, že chce jít „tudy“ – vybírá cestu o kousek delší. Nepříliš ochotně souhlasím. Na dalším rohu však vybírá cestu nesmyslně dlouhou. Při první známce mého nesouhlasu začíná dupat a křičet. 

Aha, už chápu: nejde mu o to, kudy jít. Je přetažený, potřebuje se vyvztekat a hledá záminku. Paradoxně mu tedy nejvíce pomohu, když mu nevyhovím, když delší cestu rázně zatrhnu. Jakékoli vysvětlování, domlouvání a přesvědčování je zbytečné, dokonce kontraproduktivní. Ostatně mě to napadlo už na předchozím rohu, když jsem s jeho variantou souhlasila: sevřené rty a zarputilý výraz naznačovaly, že jsem ho ani trochu nepotěšila.

Delší variantu tedy zatrhuji, syn křičí a odmítá se hnout z místa. Raději bych ho nechala být a pokračovala v cestě až po výstupu, jenže tu jezdí hromada aut a my už všichni potřebujeme domů. A tak tedy vláčím řvoucí dítě za ruku. Syn až domů vřeští, doma se však rychle zklidňuje. Při večeři už je samý vtípek a před spaním vzpomínáme, jak krásný den jsme zažili. Na vztek si nikdo už ani nevzpomene.

Kdybych chtěla mít jistotu, že se nikdy žádné z mých dětí nepřetáhne, nevydali bychom se asi nikdy nikam.

K tomu, abych dokázala vláčet vřeštící dítě za ruku, jsem ale musela dospět. Dlouho jsem měla pocit, že běsnící dítě trpí, cítila jsem se ve své mateřské roli neschopná a vehementně jsem je utěšovala.

Teď už vím, k čemu by to vedlo. Zkusím popsat, jak by se popsaná příhoda patrně vyvíjela, kdybych se snažila za každou cenu záchvatu vzteku předejít:

Syn prosazuje dlouhou cestu, já vysvětluju a přemlouvám, slibuju odměnu, když půjdeme kratší variantu. Hledám kompromis. Syn dupe a prosazuje svoje. Nakonec kapituluji, jdeme dlouhou trasou, čímž v tu chvíli sice zabráním dramatickému výstupu, nicméně – domů se dostáváme o půl hodiny později a přetažené jsou už i obě dcery. 

30. dubna. – 5. května 2019

Otevřené vztahy (seminář)

Pavel Špatenka

Syn však není spokojený, naopak. Cestou se nevyvztekal a nyní konečně nachází jinou záminku – odmítá jít domů, chce na hřiště. Venku tma a zima. Přetažená a vzteklá je už i jeho starší sestra, malá brečí. Táhnu je nahoru po schodech a lituju sousedy. Všichni jsme hladoví, jenže v tomhle stavu se jíst nedá. Než se podaří děti aspoň trochu zklidnit, je skoro devět. Večer k uzoufání, ukládám v deset, naprosto vyčerpaná.

Jak jsem prozřela

Že utěšuji nadměrně, jsem si uvědomila, když bylo naší prvorozené dva a půl. Už zhruba rok se nám stávalo, že se holčička občas budila v noci a křičela. Žádná noční můra, žádný noční děs. Jen se normálně vztekala. A já se ji snažila utěšovat. Nosila jsem ji sem tam po bytě, broukala, zklidňovala. A většinou se mi ji podařilo tak během půl třičtvrtě hodiny znovu uspat.

Jenže jednou jsem byla už příliš unavená. Tu noc se takhle dcera začala vztekat už podruhé, navíc zrovna ve chvíli, kdy jsem kojila jejího brášku. Manžel doma nebyl, a když jsem se s miminkem u prsu snažila dceru zklidnit, vztekala se o to víc, až se i miminko rozbrečelo.

Teď už bublám vzteky i já. Nekompromisně vyhazuju dceru z pokoje a naštvaně jí říkám, ať se nevrací, dokud se neuklidní. Dvě minuty jekotu zpoza dveří – a dcera přichází: zklidněná. Tiše se přitulí a usíná. Když o tom druhý den zpětně přemýšlím, říkám si, že možná právě to potřebovala – vyvztekat se. Za ty dvě minuty vypadala mnohem uvolněněji a spokojeněji než po obvyklé půlhodině utěšování.

Následující noc to dělám stejně, a opět po krátké chvíli intenzivního řevu přichází klidné a spokojené dítě.

Využívejte celý web.

Předplatné

Když to zkrátím: po pár týdnech mi došlo, že dceři prospěje, když ji i ve dne přestanu ve chvílích vzteku z malicherné příčiny utěšovat. Co následovalo? Dcera se stala výrazně šťastnějším dítětem. Noční buzení zcela přestalo. Když si své vzteky odžila hned, přestala mít potřebu vyvolávat si je v noci.

Vléct po ulici za ruku vřeštící dítě je extrém. Samozřejmě se hodí přemýšlet dopředu a snažit se naplánovat aktivity tak, aby se dítě nepřetáhlo. Někdy však prostě musíme volit. Máme-li dětí více, častá otázka zní: Je lepší připravit všechny o zábavnou/přínosnou aktivitu, nebo risknout, že na některé z nich bude podnětů příliš, a přetáhne se? Kdybych chtěla mít jistotu, že se nikdy žádné z mých dětí nepřetáhne, nevydali bychom se asi nikdy nikam.

Křik a pláč pomáhá uvolnit napětí, zbavit se stresu. Dovolme ho svým dětem svobodně prožívat.

Diskuse 0