Jakým způsobem psychologové a terapeuti pečují o své vlastní duševní zdraví, ptá se redakce Psychologie.cz. Ovlivňuje vzdělání a praxe schopnost dbát na sebe? Kromě přírody, pohybu, dobročinných aktivit či péče o sebe mohu uvést tři konkrétní přístupy, které mě osobně výrazně obohatily a zásadně pozitivně ovlivnily můj život. Přinesly do mého každodenního bytí více pohody, vnitřního klidu, radosti a přítomnosti.

Koníčky z dětství

Po dlouhém období intenzivní pracovní angažovanosti přišlo vyčerpání. Chvíli mi trvalo, než jsem se dokázala vymanit z tlaku povinností a očekávání druhých a opět se vrátila k životní rovnováze, která mi umožnila věnovat se činnostem, jaké mě skutečně naplňovaly. Postupně jsem začala znovu zařazovat do svého života koníčky a aktivity, které mě těšily v dětství.

Během studia na vysoké škole jsem vyzkoušela celou řadu nových činností a zájmů. Jako když malé dítě dostane novou hračku – chvilková radost, která rychle vyprchávala. Oproti tomu v dětství jsem se věnovala aktivitám, které mě skutečně bavily. Dělala jsem je spontánně, bez jakýchkoliv očekávání od ostatních nebo tlaku dospělých. Prostě jsem si užívala – tvoření, tanec, čtení knih, jak beletrie, tak encyklopedií, jen tak pro radost z poznání.

Zpočátku jsem se k těmto koníčkům vracela pomalu. Vzpomínky na ně se mi ztrácely v záplavě povinností dospělého života. Nejprve jsem si ukradla jen pár minut s knihou. Později jsem si dopřála celé pohodové dopoledne na kurzu krasopsaní, a to jen proto, abych mohla napsat jmenovky hostům na svatební hostině. Takže to byla taková směsice zábavy a užitku.

Časem jsem se rozhodla pro sice malé, ale svým způsobem trvalejší změny – jen tak jsem si objednala předplatné časopisu, vytáhla jsem z knihovny zapomenuté knihy a začala pravidelně chodit na kurz keramiky každé pondělí od čtyř do sedmi. Tímto způsobem se koníčky z dětství opět staly pevnou součástí mého života.

Dnes si klidně o víkendu dám vlasy do culíku a ponořím se do tvořivých činností. Věnuji se šití, modelování, výrobě náramků či malbě akvarelů. Mezi pracovními povinnostmi pak často přemýšlím, jaký nový výrobek bych vytvořila a koho by mohl potěšit. Díky návratu k mým dětským koníčkům se mi často daří dosáhnout stavu flow, což do mého života přináší více energie a pozitivního naladění.

Tento psychologický stav má dokonce svůj odborný název. V rámci kognitivně‑behaviorální terapie se o něm hovoří jako o „modu radostného dítěte“. Tento stav symbolizuje naši hravost, spokojenost a schopnost být plně přítomní v daném okamžiku. V takových chvílích si jednoduše užívám přítomnost a okolní svět. To vše má pozitivní dopad nejen na mou psychiku, ale i na fyzické zdraví.

Přiměřeně a vyváženě

V průběhu svého rozvoje jsem dospěla k závěru, že různé trendy a vnější tlak na „ideální“ životní styl pro mě nejsou tím pravým. To, co skutečně potřebuji, je vyváženost – nemít v životě ničeho ani příliš mnoho, ani příliš málo. Naučila jsem se nezahlcovat se, a to jak informacemi, tak materiálními věcmi. Praktikuji životní filozofii, kterou bych označila jako „životní optimalismus“. Tento přístup se pro mě stal klíčovým.

Mohlo by vás zajímat

Dospělost ve vztahu

Nejzásadnější odcizení přichází ve chvíli, kdy máme pocit, že toho druhého už známe.

Přečíst článek

Snažím se omezit čas strávený na sociálních sítích a přistupuji k životu s cílem zjednodušit své každodenní činnosti. Zaměřuji se na prožívání malých životních radostí, aniž bych se nechala zahlcovat materiálními věcmi, ale zároveň se vyhýbám extrémnímu minimalismu. Místo toho si ráda uchovávám milé připomínky z osobních zážitků a vytvářím si příjemné prostředí, ve kterém se cítím dobře.

K životní rovnováze patří i schopnost vědomě zvolnit tempo. Někdy je potřeba zabrat, ale stejně tak je důležité zpomalit a dopřát si čas na nicnedělání, na tiché pozorování okolního světa. Jako na houpačce: nejzábavnější je pohyb okolo středu. Přílišné setrvávání v jednom bodě, ať už nahoře, nebo dole, není pro mě udržitelné. Pokud se nacházím na jedné straně, cítím vyčerpání a únavu, na druhé straně mě zas trápí nuda a neplodné myšlenky. Proto se ráda vracím ke „středu“, kde se cítím vyrovnaně a přítomně.

K dosažení této rovnováhy mi pomohla i technika pomalého dýchání, kterou jsem si osvojila jako součást svého každodenního rituálu – ať už před prací, během cestování, nebo při procházkách v přírodě. Tento proces není složitý, a přesto má pro mě velký význam. Snažím se o jednoduchost, i když je možné dechové techniky hlouběji zkoumat a rozvíjet.

Proto během dne několikrát zpomalím dech. Oproti nádechu prodloužím výdech a dýchám více do břicha. Díky tomu se i zastavím, soustředím se na probíhající okamžik, což mi přirozeně přináší vnitřní klid a větší soustředěnost na okolní svět. Těší mě pak i malé krásy kolem, jako třeba zpěv vrabců v korunách stromů, kterými se můžu nechat v tichu unášet. V těchto chvílích se obvykle dostavuje i pocit vděčnosti – za to, co mám, za to, kým jsem, a za to, co jsem prožila. A s tím samovolně přichází i těšení se na to, co přinese budoucnost.

„Frflací pětiminutovka“

Velkou oporu v životě a při hledání vnitřního klidu nacházím také v manželovi, jehož podpory si nesmírně vážím. Kdybych si měla vybrat jediného člověka, se kterým bych strávila čas na opuštěném ostrově, bez váhání bych zvolila právě jeho. Máme spolu také domluvenou techniku, která mi pomáhá uvolnit napětí a umožňuje mi vyjádřit frustraci nebo si postěžovat na situace, které nemohu změnit. Této technice říkáme „frflací pětiminutovka“.

Spočívá v tom, že pokud cítím potřebu sdělit, co mě trápí, a zároveň vím, že ta věc aktuálně nemá řešení, požádám manžela po svém návratu domů o tuto „pětiminutovku“. Pět minut je stanovených záměrně. Tento časový rámec mi poskytuje možnost uvolnit emoce, ale zároveň nezatěžuje atmosféru domácí pohody dlouhým a zbytečným stěžováním si.

Pokud je tedy potřeba, nastavíme si skutečný nebo symbolický časovač a během těchto pěti minut se mohu plně vyjádřit – stěžovat si, „frflat“, zkrátka hovořit o tom, co mě tíží a co bych si normálně nechala pro sebe. Tento prostor pro ventilaci mi poskytuje možnost „vypustit páru“, aniž bych pak v sobě nosila napětí, které by později mohlo narušit můj čas s manželem.

Časové ohraničení nám docela dobře funguje – není nutné strávit hodiny neproduktivním rozebíráním problémů, protože podstatné myšlenky a pocity vyjádřím během několika minut. Manžel také velmi dobře ví, že v těchto chvílích nepotřebuji rady nebo řešení, ale pouze prostor, abych byla vyslechnuta. Samozřejmě občas se stane, že si o radu řeknu, ale jen tak sama od něj nezazní.

Zároveň tato technika není jen pro mě. O „frflací pětiminutovku“ si může říct i manžel, pokud ji potřebuje. Díky časovému vymezení máme oba prostor dostat ze sebe, co potřebujeme, a zároveň se nedostaneme do bodu, kdy by se podráždění z vnějších okolností přeneslo do našeho vztahu. Tak máme prostor na vytváření společných chvil, které jsou naplněné zábavou a příjemnými zážitky.

To je několik příkladů, jak pečuji o svou pohodu a duševní rovnováhu. Doufám, že i vy najdete svou vlastní metodu, která vám pomůže v životě prožívat více klidu a pohody.