S potěšením jsem se pustila do psaní, jak o sebe pečuji. My lidé máme své povinnosti, dodržujeme nějaké normy a pravidla. Přesto vnímám důležitost bezpečných chvil, kdy pustíme kontrolu nad sebou. Kdy neřešíme, jak to vypadá, nehodnotíme se a nikdo nehodnotí nás.

Jsem dost vytížená žena, dělím svou pozornost mezi dvě děti školního věku, partnera, terapeutickou praxi, péči o domácnost, přátele, vzdělávání, kulturu a podobně. Přesto si chvíle klidu o samotě a hluboké introspekce dopřeju každý den.

Uvědomuji si, že neustále balancuji. Vlnky a vlny emocí, hladiny energie, potřeby těla, míry aktivit a taky sociálních interakcí. Dopřávám si prostor vnímat se, naslouchat sama sobě. Vnímavost k sobě je vlastně základem mé sebepéče. Vnímám, co potřebuje tělo i mysl, a v rámci možností se jim to snažím poskytnout. Tedy pečuji o sebe spíš reaktivně z momentu na moment, než programově či plánovitě.

Mnoho mých každodenních aktivit spadá pod sebepéči, i když je tak nemám explicitně nadepsané. Přitom jsou to prosté a dostupné věci. V rámci hledání rovnováhy doplňuji zásoby, sytím se a naopak se zbavuji nepotřebného nebo škodlivého.

Co mi doplňuje vnitřní zásoby

Taková obyčejná věc: když pocítím v průběhu dne únavu, nebojuji s ní, lehnu si, třeba na chvíli usnu a cítím se pak líp. Procházky jsou mojí každodenní potravou. Posedím třeba chvíli na lavičce a koukám do stromů. Pár minut v přítomnosti, kdy vnímám sebe, zvuky, vůně a obrazy okolního světa.

Tyto chvíle nejsou dlouhé, ale jsou velmi vyživující. Obejmutí dětí nebo partnera je pro mě velikou a častou radostí. Jsou to ty momenty, kdy je vše v pořádku, je v nich láska a přijetí beze slov.

Jóga je zázračná. Provází mě životem přes dvacet let. Je to léčivá a moudrá průvodkyně. Praktikuji téměř denně – někdy se jen krátce protáhnu, jindy si cvičím dvě hodiny. Proplouvám ásanami a zakončím poctivou relaxací. Když je venku hezky, vezmu podložku a jdu cvičit do parku pod stromy. A to jsou chvíle největšího sycení.

Poměrně často zažívám chvíle štěstí. Třeba když voní květy stromů, zpívají ptáci. Když vidím nějaký zajímavý detail, tvar, kombinaci barev, které nabízí městská architektura. Nebo když jedu na kole pěknou přírodou. A tyhle momenty štěstí si uvědomuji, nechám je mnou proudit, sytím se jimi, pamatuju si je. A jsem za ně vděčná. Cítit vděčnost je samo o sobě vyživující.

Mohlo by vás zajímat

V těle vysoce citlivých

Vysoce citliví umí být výkonní a kreativní. Co potřebují, aby ze sebe vydali to nejlepší?

Přečíst článek

Co pro vnitřní klid potřebuji pouštět

Cítila jsem potřebu ubrat v práci, a tak jsem si snížila denní počet sezení s klienty. Našla jsem si míru, která mi teď docela vyhovuje. Při které mám právě čas na sebe, na regeneraci a dovoluji si mít mezi klienty delší pauzy. Uvědomuji si důležitost dostatku energie a jasnější mysli, přestože to momentálně znamená nižší příjem.

Smazala jsem si účet na sociální síti. Je to osvobozující. Sice už nemám informace o různých zajímavých akcích naservírované pod nos, i tak ale žiju docela pestrý život.

A snažím se taky udržovat si alespoň trochu odstup od bolestí, tragédii a nespravedlností tohoto světa. Vím, že zpravodajství mě dokáže sežrat zaživa, a tak si zkouším přísun zpráv regulovat.

V kontaktu se sebou

Při terapii nabízím klientům, aby si všímali propojení emocí a tělesných signálů. A stejně tak zacházím sama se sebou. Cítím‑li, že mi není fyzicky nebo psychicky dobře, zastavím se. Vnímám, co se ve mně děje, kde je to v těle, jak se to chce projevit, co to říká? Tato introspekce je sama o sobě blahodárná a může případně i vést k nějaké akci.

Takže pokud je to zrovna možné, ten impulz následuji. Například když cítím napětí v rukou, přivedu k nim plnou pozornost. Cítím, že je v nich možná nějaký vztek, který se chce uvolnit, a impulz je například do něčeho si bouchnout. Použiju tedy polštář a bouchnu si do něj. Třeba se k tomu připojí i nějaký zvuk nebo ulevující slovo. Nesnažím se impulz zastavovat, nechám ho projít.

Současně vnímám, jak se prožívání mění. Možná se emoce otočí – ze vzteku je lítost a potřebuji pustit ven pláč. A zase vnímám, co je v těle, jak se cítím. A možná už přichází úleva. Často vím, o co konkrétně jde. A někdy ani ne, jen vnímám pocit v těle, emoci a dám průchod jejich vyjádření. Třeba se přitom obsah zvědomí, ale není to nutné.

V pouštění mi též pomáhá jóga. Kdo praktikuje jógu nebo i jinou formu vědomého pohybu, nejspíš zažívá, že se při něm uvolňují různé emoce. A já si dovoluji tyto emoce nejen pozorovat, ale taky dle potřeby uvolnit přímo během jógového cvičení. Třeba skrze určitou ásanu, pohyb, grimasu, dech nebo zvuk. Nedělám to záměrně, programově, pouze pokud takový impuls přijde sám od sebe, následuji ho.

Jsem si vědoma, že podobné věci nelze dělat neustále. Přesto takový čas bez (sebe)kontroly a (sebe)hodnocení považuji za velmi přínosný a léčivý. Rozhodně nikomu neubližujeme ani nikoho neděsíme, protože jsme při tom sami. A věřím, že je to taky dobrá prevence hromadění emocí, které by jinak mohly začít přetékat nebo nám doslova otravovat život. I to je způsob, jak ve svém životě udržet harmonii a vnitřní klid.