Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Cizinec uvnitř

Kolik různých tváří se skrývá ve vašem nitru?

11:45
Ludmila Cyblová

Ludmila Cyblová

11. 12. 2019

William Shakespeare byl prý kromě psaní her i velmi tvrdým obchodníkem a peníze od svých dlužníků vymáhal s železnou nesmlouvavostí. Kdo by to byl řekl do poety, jehož verše se často chvějí bezelstným romantickým patosem? Ať už je to pravda, nebo ne, mnoho lidí nás občas překvapí nějakým svým rysem nebo stránkou, která úplně nezapadá do představy, jakou jsme si o nich vytvořili. Ptáme se pak, jak to všechno může držet pohromadě, jak to tedy je? Chceme jasnou a přehlednou strukturu, dobrou nebo špatnou, abychom prostě věděli, jak na tom jsme. Jenže stejně tak můžeme překvapovat i sami sebe. I některé naše osobní stránky můžou stát v opozici k naší vlastní představě o nás samotných a je těžké je v jeden okamžik sladit nebo se některé z nich natrvalo zbavit. Setkání s nesrovnalostmi a odlišnostmi u sebe i druhých tak může připomínat až výsměšný zenový kóan.

Jedním z úskalí touhy po osobním rozvoji je přání být s konečnou platností čitelně nějaký. Přejeme si mít určité vlastnosti a rysy, které dohromady tvoří skvěle skloubený, ovladatelný a přehledný celek. Takový správný celek by se měl projevit ve všech oblastech, jako jsou vztahy, práce či záliby, a vytvořit to „ideálně správné“, ať už si „ideálně správné“ představujeme jakkoliv. Chceme mít něco jako jeden hlas, který všemu vévodí, se správnou výškou, zvukem, melodií, je nadřazený a všechno v každé chvíli s jistotou řídí, chápe, plánuje a uskutečňuje. Osobní rozvoj znamená pro mnohé dosáhnout předvídatelnosti, umět řídit životní situace jako dobrou firmu s jasnými náklady a výnosy, nezklamávat se v nejistotách a rozporech jak u sebe, tak u druhých.

Skutečnost bývá ale často jiná. I v docela obyčejných situacích, kdy nejde o vážné psychické poruchy, takže se z hlubin nevynořuje Jekyll a Hyde a vlastní já se patologicky nerozpadá na nesoudržné fragmenty, nám vnitřní svět může ukazovat svoji různorodost. Zažíváme v něm prostřednictvím emocí podle psychoanalytiků i hluboce vryté vnitřní postavy hlásící se v různých situacích a kontextech o slovo. Mohou být často protichůdné, překvapovat a sdělovat i jiná poselství o tom, kým jsme, co mimo jiné také potřebujeme. Otázka kým a jaký jsem se stává komplikovanější. O to více ale možná bližší žitému a živému světu kolem nás i v nás.

Objevit svá já

Když se Nancy Verrier rozhodla jako psychoterapeutka pomáhat lidem z nebiologických rodin a objevovat jejich vnitřní svět a identitu, prošla si sama dlouhodobou terapií. Ve své knize Coming Home to Self se zmiňuje i o třech svých odlišných postavách, které během terapie rozkryla. Ty pro ni představovaly i různorodé potřeby, pohledy na svět a na sebe samu. Objevené postavy pak v její terapii nakonec dostaly i odlišná jména, a dokonce se vyjadřovaly i jinou barvou hlasu.

Svět vnitřních postav popisuje s jiným důrazem i Donald Kalsched v knize Vnitřní svět traumatu. Vnitřní postavy podle něj až archetypálně vyplňují duševní svět a dávají o sobě v různé intenzitě vědět ve snech, prostřednictvím emocí, imaginace a podobně. Přímé ohrožení a destrukce některé z životodárných vnitřních postav tak může ohrožovat a destabilizovat duševní rovnováhu a někdy i život samotný.

Je lehké přiznat se k osobnostním polohám, které můžeme vystavovat, protože jsou obecně uznávané, v blízkém okolí respektované a zapadají do obvyklých hodnot a ideálů. Hůře to jde tam, kde se cítíme být outsidery, kde nám nějaká naše část „kazí plány“, začlenění do společnosti, rodiny atd. Tyto potlačené a občas i subjektivně neoblíbené stránky se ale často vkrádají zpátky. Zatímco jsme je vyhodili dveřmi, vrátily se maskovaně oknem.

Přišly tak dát najevo, že jsou přece jen jakýmsi esenciálním způsobem potřebné a požadují opakovaně a neúnavně vhodné zpracování a začlenění. Způsoby, kterými se zapřené části maskovaně vracejí, můžou být totiž bez jejich přijetí i daleko sofistikovanější, trýznivější a destruktivnější. Zatímco jsme interiér pečlivě obložili na pohled krásným dřevem a servírujeme na oslavu kaviár, někde uvnitř hlodá nepozorovaně dřevomorka – a poznáme to teprve tehdy, až obložení kompletně rozežere.

Když jsem se ve své vlastní terapii ptala, jak by se tedy měly některé moje odlišné postavy navzájem sžít, dostala jsem prostou odpověď: Mohly by respektovat svoji jinakost a ocenit se navzájem. Každá totiž může přinést něco podstatného. Může vystoupit s emocí a přáním, kterými potřebuje něco bránit nebo dát najevo, že se něco zásadního děje. Odlišné části by se daly přirovnat i k obrazu, na kterém vidíme různé barvy a rozeznáváme zcela oddělené tvary, zatímco obraz jako celek může dobře ladit.

V osobním a jedinečném světě vnitřních hlasů neexistují objektivní a pro všechny platné závěry. Individuální význam vystupuje v kontextu vlastního života a jen na jeho základě proměňuje svá poselství. Smutek, hněv, vina, závislosti, impulzivita, vztahovost, kreativita, stabilita, péče, intimita a mnoho dalších potřeb a emocí může svou intenzitou zbytnět do mohutných vnitřních postav, které hrají v neopakovatelném filmu vlastního duševního života. Tyto „postavy“ vcházejí pravidelně na scénu, a můžou se dokonce táhnout i napříč generacemi.

Buddhistické plynutí

Také buddhistické učení reflektuje dávné přání člověka po poznání pravosti a správnosti vlastního já. Dnes nás dokáže buddhismus inspirovat i v terapii, jak o tom píše například psychiatr Mark Epstein v knize Myšlenky bez myslitele. Buddhistické pojetí vychází z představy, že samotné já jako středobod našeho vnitřního světa je už primárně rozbité. Rozbité já tak nepotřebuje jednolitou podstatu, které se musí pevně držet. Nemusí se napasovat do staticky přehledného celku, pravosti nebo falše, seřezat do správného tvaru, něčemu jasnému vyhovovat. Touha po skutečném a jediném já je buddhisty vnímaná jako narcistní a kontraproduktivní.

Slovy neowinnicotského analytika Christophera Bollase je tak jednoduše tím, co umí být spontánní, tím, co čte knihu, poslouchá sonátu, hraje košíkovou nebo sní o dovolené. Můžeme tak být přemýšlivým čtenářem, dojímajícím se posluchačem, ale i rivalem, který dokazuje v určitém okamžiku svoje schopnosti, a tím nakonec i sílu a převahu. Rozpad falešného obrázku sebe sama nastává uvědoměním si jeho projevů, ne nahrazením základní „pravější jednolitou osobností“. Odpadá tak také představa dobráka dobrého až do morku kostí nebo naopak člověka zlého, nedokonalého, nedospělého do stavu „pravého já“. Takové já se projevuje jako sebe-vědomé, vnímá vlastní proměnlivost, sžívá se s ní a je mu s ní na světě lépe.

V tomto smyslu tak můžeme okusit i sebe-vědomí v podobě pozorování, kým jsme, jak se proměňujeme. Můžeme vnímat, kde je možné se uskutečnit při co nejmenším zranění sebe i druhých. Příliš rušivá impulzivita, rozporuplnost, nejistota a nekontrolovanost vyplývá často z touhy vyhovět nějaké ustálené představě, kdy nakonec levá ruka stejně neví, co dělá pravá.

Zatímco jedna ruka hladí, druhá může mít chuť praštit do stolu, v horším případě někoho jiného. Bráníme-li proto dlouhodobě například mírumilovnost a pochopení jako svoji podstatu, můžeme nakonec neodvratně upadnout do tvrdosti, nesmířlivosti nebo pasivní agrese. Obě ruce jsou totiž součástí jednoho těla, jeho různých pohybů a energií. Péče i průraznost tak může být součástí jednoho celku. Jsou to pohyby vnitřního světa vztahující se k dynamickému a nekončícímu uskutečňování.

Jinakosti v sobě a ve světě

Dobrým projevem barevného vidění, přijetím různých vnitřních důrazů bývá i lepší zvládání protikladných názorů a tendencí kolem nás. Zvládáme lépe rozlišit, kdy je třeba vystoupit a něco skutečně bránit, a kdy je naopak lepší mlčet, nerozněcovat žabomyší války, tolerovat rozdílnost, počkat, naslouchat.

Uchopíme-li s citlivostí sami v sobě, kolika různými proudy se musíme občas brodit, můžeme i u ostatních lépe objevovat komplexnost, proměnlivost a jedinečnost. Zaostříme lépe na kontext života, osobní historii, situaci, jinou kulturu, zázemí apod. Dokážeme také udělat to, co je pro druhé dobré a přínosné, i když my sami to tak nevnímáme.

U blízkých lidí se nám může povést zachytit i střídající se postavy vnitřního světa, stejně jako se je učíme poznávat sami. Někde opodál tak stojí pečovatel, jinde požitkář, raněný, truchlící, využitý, vítěz, soupeř, nedoceněný, obtížený břemenem… K těmto postavám se pak můžeme jednotlivě vztahovat a přemýšlet, která z nich a proč hraje u druhého v jeho panoptiku občas prim a proč nám třeba leze na nervy.

Můžeme se také pokusit probudit nebo oslovit jiné, pod povrchem žijící části, které čekají na svůj vstup na scénu. Zatímco určitá část zmohutněla a zhltla všechnu energii, utlačila jiné části a mohla způsobit nervozitu a nepohodu. Oboustranné a upřímné dotazování Jak to vnímáš nebo vidíš ty? je tak pro dobré vztahy jedna z nejpodstatnějších otázek.

Často právě na ni ale dlouhodobě zapomínáme a kroutíme hlavou, proč naše vztahy nefungují. Přece jsme tak skvěle a logicky vysvětlili svoji pozici, co na tom druzí nechápou! Odpověď je někdy jednoduchá. Mají to zrovna teď jinak, táhne je něco jiného, ale my jsme to nevnímali, nezeptali se. Nenechali jsme prostor a ticho pro rozvinutí vnitřního i vnějšího dialogu.

Každý dobrý vztah by se tak mohl občas podobat třeba i otáčení kaleidoskopem plným barevných sklíček, kdy občas přece jen žasneme nad tím, jaká nová barevná kombinace se vytvoří, i když se to na první pohled nezdá. Člověka, kterého máme přečteného, o kterém si uchováváme v duchu statický mentální obrázek a nepotřebujeme o něm už nic dalšího vědět, často buď přeceňujeme, podceňujeme, upínáme se na něj nebo ho znehodnocujeme, odsuzujeme. Stabilita dává životu půdu pod nohama, ale příliš neživé statiky působí rozklad.

I z historie můžeme vypozorovat, že každý dobře funkční útvar podporuje i dávku jinakosti, svobody projevu a pohybu různých částí. Tam, kde se úplně vymýtí odlišnost a protichůdnost, se celky rozpadají. Umírají na umělost, nepohyblivost a útlak, zatímco právě jimi živí i podprahové odmítané síly deroucí se ven. Ani náš vnitřní svět by se proto neměl stát nesvobodným územím, kde sami sebe svazujeme jediným správným hlasem nebo cestou – utkvělou představou o sobě, druhých a světě.