Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Empatická deka

Jak být s druhým a jeho emocemi, aniž bychom se v nich sami začali topit?

Ze seriálu: Vztek

Michal Petr

Michal Petr

12. 11. 2014

Tímto pojmem kdysi na gestalt výcviku popsal jeden můj kolega stav, kdy s klientem sedíte a sdílíte s ním jeho těžkosti, až i vám je najednou těžko. Společně pak klesáte pod tíhou naloženého. A nejde jen o vztah terapeut – klient, ale především vztah člověka s člověkem. Nakolik se nás dotýkají trápení druhých? Necháme se jimi zahltit, nebo se to po nás sveze jako po skle? Jak najít dobrou rovnováhu mezi otevřeností a ochranou svého vnitřního prostoru?

Neříkám, že znám na tyto otázky univerzální odpovědi. Přijde mi však důležité ptát se a hledat, jak to každý z nás v sobě má a co by mohl vylepšit. Abychom se v tématu neztratili, pomůžeme si základním rozdělením empatie na tři druhy, jak je popisuje Daniel Goleman ve své nedávné knize Pozornost (zájemce o podrobnější a vědečtější informace odkazuji právě na ni).

  1. Kognitivní empatie. Jde o typ pozornosti zaměřený na „čtení“ prožitků druhých lidí, porozumění způsobu, jak druhý vnímá a přemýšlí. Je to proces aktivního a vědomého zájmu o druhého člověka a umění se podívat na svět jeho očima.
  2. Emocionální empatie. Zatímco v prvním případě jde spíše o mentální pochopení, tady jde spíše o jakési napojení na druhého, o vzájemném sladění a emočním sdílení, kdy v našich tělech prožíváme spolu s ním to, čím prochází. Je to proces, jenž se spouští automaticky a spontánně.
  3. Empatická účast. U prvních dvou typů můžeme rozumět tomu, co si druhý myslí a rezonovat s jeho světem, přesto nás to nemusí vést k soucitu a projevené péči. Empatická účast má patrně své kořeny v naší rodičovské roli, resp. v okruzích nervové soustavy, které jsou zodpovědné za přirozenou péči o potomky.

Lidé se samozřejmě liší mírou přirozené schopnosti se do druhých vcítit, stejně jako dispozicí k typům empatie. Možná znáte legendární hlášku Sheldona Coopera ze seriálu Big Bang Theory. Tento teoretický fyzik žije podle řady vzorců a informací. Jedna z nich je, že pokud člověk jeho v blízkosti prožívá stav emočního rozrušení, má mu nabídnout teplý nápoj (Hot beverage?). A zatímco je tato nabídka pomoci mnohdy skutečnou podporou, jindy se zcela míjí účinkem. I proto, že aby druhý vnímal, že jsme skutečně s ním, potřebuje to vnímat i v řeči našich těl, výrazu obličeje a tónu hlasu.

Pocit bezpečí a dobrého vnímání sebe sama uvnitř těla i v prostoru, ve kterém se nacházíme, umožňuje jak porozumění druhému na mentální rovině, tak i spojení na úrovni emoční.

Vrátíme-li se k tématu článku, bude mít empatická deka zřejmě co do činění s emocionální empatií, kdy skoro až bezhraničně prožíváme s druhým bolest, strach či smutek. Naše emoční centra v mozku reagují na emoční reakce druhých tím, že i my začneme cítit ve vlastním těle odpovídající emoční stav. Proto se asi říká, že emoce jsou nakažlivé. A tady se právě dostáváme do potíží.

Jak se ochránit?

Někdy toho na nás může být moc a z přílišného napojení na druhé se dostaví pocit otupění a vyčerpání. Často se pak objeví tendence k vypnutí, omezení vnímání, někdy až k potlačení přirozených projevů empatie. Pokud se to stane dlouhodobou tendencí, může hrozit až ztráta či zásadní omezení schopnosti vcítit se do druhých.

24. – 25. listopadu 2018

Festival Psychologie.cz podzim 2018

Psychologie.cz

Dobrá zpráva je, že stejně jako se dá empatii učit a rozvíjet ji, tak je možné se i učit empatii limitovat. Jak to udělat, abychom byli citliví, ale ne přecitlivělí? Abychom mohli udělat to, co je třeba, a být s druhým skutečně účasten?

Především si být vědomi, kdy, kde a jak jdeme přes svoje hranice. V jakých situacích a momentech jsme k druhému vstřícní, ale už cítíme napětí, že přeci jen by si taky už mohl něco vyřešit sám (nebo s tím alespoň počkat do rána). Zachytíme-li signály našeho přetížení včas, máme půlku cesty za sebou. Součástí by asi měla být nějaká změna, vyslyšení hlasu našich potřeb, naplnit opět svoje zdroje. Protože jak můžeme dávat, když nemáme z čeho?

Bdělé vyvažování péče o sebe se starostí o druhé je tedy jeden důležitý krok. Druhý, neméně podstatný krok je učit se být s těžkými věcmi lehce. Zůstat zakořeněný ve svém středu, v kontaktu se svým bytím a se svými přirozenými tělově-energetickými hranicemi. Tomu může napomoci třeba vědomé dýchání či prosté vnímání svého těla a svého prostoru.

Využívejte celý web.

Předplatné

Pocit bezpečí a dobrého vnímání sebe sama uvnitř těla i v prostoru, ve kterém se nacházíme, umožňuje jak porozumění druhému na mentální rovině, tak i spojení na úrovni emoční. Kdy já jsem já a on je on. Můžeme s ním cítit, ale současně mít nadhled a vědomí svých vlastních emocí.

Nejde to samozřejmě vždy, proto je občas dobré si připomenout, že jsme „v tréninku“. Ve cvičení a rozvíjení empatické účasti, akci a podpoře pohybu tam, kde je třeba, posečkání jinde.

Ať se nám tedy daří rozvíjet a kultivovat nejen soucit k druhým, ale taky sama k sobě. A když se přistihneme, že jsme s druhými vlezli pod empatickou deku, opět ji s láskou ze sebe setřást.

Diskuse 0
Vztek
Seriál

Úlevu při projevech vzteku vnímá mozek jako odměnu. Platíme za ni vysokou cenu, zvlášť ve vztazích.

Více autorů

  • Štěstí