Pravěké pudy nám dělají ostudu

Zloba je užitečný výdobytek evoluce, který nám umožňuje reagovat rychle a rozhodně v situacích ohrožujících bezpečnost nás nebo našich blízkých. V ostatní případech je ale aktivace tohoto pravěkého mechanismu docela trapas.

Byla sobota dopoledne a pan Jan uháněl s rodinou na chalupu. Rok od roku je cesta kratší, silničáři postupně dokončují další úseky rychlostní silnice. Podél staré cesty jsou na mnoha místech kvůli náklaďákům ze stavby nasázené značky omezující v době od 7 do 17 hodin povolenou rychlost a zakazující předjíždění.

V jednom takovém místě Jan elegantně předjel vozidlo, které zpomalilo na předepsanou padesátku. Nezdržuj, je sobota, na stavbě se nemaká, mimo pracovní dobu značky neplatí, proběhlo mu možná hlavou.

A už ho stavěli. Jan byl pokorný, ostatně jako vždycky v této situaci. Omluvil se za nepozornost, rovnou připustil jakékoli pochybení, jehož se mohl dopustit. A očekával obvyklý rituál:

„Tak pane řidiči, je vám známo, že za tento přestupek vám mohu udělit pokutu až tolik a tolik tisíc korun?“

No ano, už to nikdy neudělám.

„Jste si vědom, že můžete přijít o tolik a tolik bodů?“

Jo jo, je mi to jasný, dál.

„Tak jak to uděláme? Souhlasíte s blokovou pokutou ve výši 500 korun?“

No to vám Béda písk.

Jenže tentokrát, poprvé v jeho životě, vzaly události jiný spád.

Když bouchnou saze

„Pane řidiči,“ řekl mladičký policista. „Vzhledem k závažnosti přestupku jsem nucen předat věc k řízení. Budete písemně předvolán k projednání přestupku na magistrát města Chomutova.“

Pan Jan byl zaskočený. Vystoupil z vozu, vytáhl z peněženky tisícovku a požádal policistu, aby mu uložil blokovou pokutu. Ten jen zopakoval předchozí formulace a vyzval Jana, aby si opět sedl do auta. Zavřel za sebou dveře a tupě hleděl před sebe (viz ilustrační foto nad článkem).

„Hm, ten je vostrej, co, tatínku,“ zahlásil starší syn ve zpětném zrcátku. Mladší se z dětské sedačky přidal: „Ten minule byl hodnější, viď?“

Ty vole, rozběhlo se Janovi hlavou. To půjdu na poštu pro doporučenej dopis. Pak pojedu sto kiláků řešit s nějakou úřednicí, že jsem šedesátkou na prázdné silnici předjel auto, co jelo padesátkou… Vystoupil a došel k policejnímu vozu.

„Prosím, nekomplikujte mi život. Přece oba víme, že ta značka je tady proto, aby se nepředjíždělo v pracovní době, akorát tam není napsané pondělí až pátek, aby silničáři podle potřeby mohli dělat i o víkendu. Dneska ale nedělají. Je sobota, na stavbě se nepracuje a silnice je prázdná. Dejte mi jednoduše pokutu, když to musí být. Netahejte mě z Prahy do Chomutova, teď před prázdninama to je opravdu nepříjemnost. Moc vás prosím.“

Policista neustoupil, jen povytáhl okénko nahoru a vypisoval hlášení. Škvírou shrnul možnosti: až pan Jan dostane předvolání, může napsat doporučený dopis na chomutovský magistrát a požádat o postoupení řízení na magistrát do Prahy.

Panu Janovi, jak se říká, bouchly saze. Začal na policajta řvát. Ale hrozně. V Americe by ho okamžitě sebrali a soudně mu nařídili absolvování kurzu sebeovládání, než by mu zase vrátili řidičák.

Zpětně si vybavil jen útržky svého monologu: v úvodu teatrálně poukázal na nápis na dveřích policejního vozu „Pomáhat a chránit“. Následovala obvinění z buzerace a šikany. Na závěr přišlo krkolomné podobenství, které mělo demonstrovat absurditu policajtova jednání.

Zahanbující výjev přerušila Janova manželka, která spěšně vyběhla z auta a chytila ho za ruku. „Klid, Honzíku, co se děje?“ Jan si všiml, že trochu poprskal okénko policejního vozu.

Anger management

Cesta na hory pokračovala. „Tatínku, je ti ale jasný, že pan policajt jen dělal svoji práci. Podle mě to je docela pozitivní, že jsou takhle poctiví policajti, ne?“ dobíral si ho starší syn.

„Hele, rozmysli si, na čí straně jseš,“ zabručel Jan. „Maminko, asi tady máme krysu,“ dodal s odkazem na oblíbený mafiánský seriál, aby odlehčil dusno.

Klid ale hledal ještě odpoledne. V autě se rodina dál bavila na jeho účet a připomněla mu, že podobné výbuchy nejsou zas až tak výjimečné. Musel si v duchu přiznat, že tento velmi hloupý model chování v sobě opravdu má, jakkoli hluboko skrytý. U jeho vlastního otce mu to přišlo směšné, v pubertě ho s oblibou parodoval.

Když dorazili na chalupu, našel si Jan na iPadu základní informace o zvládání krizových situací. Slíbil si, že se k nim brzy vrátí a prostuduje je podrobněji.

Připomněl si, že vyhrocené jednání je jen užitečný evoluční mechanismus, který člověku umožňuje reagovat rychle a rozhodně v situacích ohrožujících bezpečnost nás nebo našich blízkých.

V dnešních podmínkách se však pudové jednání často aktivuje nedopatřením a způsobuje potíže. Když člověk nedokáže vyhodnotit míru závažnosti situace a řve jak tur, ačkoli tím nemůže nic ovlivnit, leda zhoršit, je to opravdu hloupé.

Zloba pod kontrolou

Nejde ale jen o to hněv potlačovat. Je možné naučit se s ním pracovat konstruktivně, dočetl se Jan. Poznamenal si několik doporučení:

1. Deníček

Na internetu našel (ale nevytiskl si) tabulky, do nichž by si měl zapisovat:

• co ho ten den rozčílilo
• jak na to reagoval
• nakolik byla jeho reakce adekvátní

2. Přizenej si to: máš problém

Předtím, než si začne vést deníček, by si měl člověk jasně říci, že má se zvládáním stresových situací skutečný problém, který chce řešit. Hm, do dneška mě nic takového nenapadlo, pomyslel si Jan. Ok, tak jo, mám problém! Neznělo to ale moc přesvědčivě. Asi jako když si alkoholik projíždí rady, jak skoncovat s pitím, a v ledničce se mu na večer chladí basa piv.

3. Pomoc blízkých

Dál by měl člověk do řešení svého problému zapojit důležité lidi ve svém okolí. Mohou pomoci, mohou poskytnout potřebnou zpětnou vazbu. A snad i ocení snahu – to může být hned v počátku dobrá motivace.

4. Zklidňující techniky

Jan měl vždycky k meditacím trochu despekt, ale v poslední době jim pomalu začal přicházet na chuť. Teď ví, co příště udělá při setkání s poctivým policistou:

• odmlčí se a zklidní
• několikrát se zhluboka nadýchne
• vduchu si řekne, že tuto situaci dokáže zvládnout
• bude se snažit mysl oprostit od negativních myšlenek

Ten čtvrtý bod mu moc jasný není, ale možná pomůže už to, že bude věnovat pozornost otázce, jestli jsou jeho myšlenky nagativní nebo pozitivní.

5. Zapojení empatie

Člověk by se měl ve sporu pokusit nahlédnout na věc očima toho druhého. Jan dobře ví, že při komunikaci s policistou svoji empatii zabouchl v autě. Odmítal ve svém hodnocení situace zohlednit vysvětlení policisty, že ho na toto místo se sporným dopravním značením poslali odebírat body a řidičáky jeho nadřízení a že právě probíhá rozsáhlá kontrola. Prý na něj mohou číhat za každým keřem a on nechce přijít o práci. Jan ale jeho slova v daný okamžik vůbec nevnímal. Stejně jako o tom koneckonců pomlčel v úvodní části našeho článku.

6. Humor a nadhled

Potíže s kultivovaným zvládáním stresových situací mívají hlavně lidé, kteří se nechají vytočit prkotinama. Ano, to sedí, musel si připustit Jan. Většinou je v pohodě, ale někdy opravdu stačí málo. Posunout nějak práh vnímání, umět se smát věcem rovnou, ne až z bezpečného odstupu, to bych se měl naučit, řekl si to odpoledne.

7. Schopnost naslouchat

Zloba asi způsobí největší škody, když je neoprávněná. Člověk by měl naslouchat opravdu pozorně, raději se znovu dotázat, než jednání druhého vyhodnotí jako vlastní ohrožení. To je sice pěkná rada, ale když už jsme dneska použili ten příměr s kamnama: mluvíme tady o fázi před bouchnutím sazí. Jak to jednou práskne, uši jsou asi ten poslední orgán, který by něco zmohl.

Mantry pro svízelné situace

Když se člověk vzteká, je to jako by se polil benzínem a škrtl, aby toho druhého potrápil kouřem, který z toho vzejde. Neudělat tuhle pitomost pro mnohé z nás není snadné. Znát výše popsané zákonitosti nestačí, chce to i vůli a cvik.

Možná vám v té těžké chvíli pomůže tohle: zkuste si vybrat svoji „mantru“, kterou si v duchu budete opakovat, až to na vás příště půjde. Mohla by vám pomoci udržet si rovnováhu, aktivovat rozum a zahnat pudy někam do kouta.

• „Všichni se umíme pořádně rozzlobit. To je snadné. Ale zlobit se na správnou osobu, ve správné míře, ve správný čas, ze správného důvodu a správným způsobem, to snadné není.“ Aristoteles
• „Hněvat se je jako pozřít jed a čekat, že ten druhý zemře.“ Malachy McCourt
• „Promluv v hněvu, a bude to ta nejlepší řeč, které jsi kdy litoval.“ Lawrence J. Peter
• „Když ti dojde, že jsi v díře, přestaň kopat.“ Will Rogers
• „Být rozhněvaný je jako svírat v dlani žhavý uhel s úmyslem hodit ho po druhém. Jsi to ty sám, kdo se popálí.“ Buddha
• „Se zaťatou pěstí si s druhým ruku nepodáš.“ Golda Meir
• „Ti, kteří se nechávají ovládat hněvem, jsou ti, kteří mají největší strach.“ Robert Anthony
• „Nedovolím nikomu zneuctít moji duši tím, že by mě přiměl k tomu, abych ho nenáviděl.“ Booker T. Washington
• „Cokoli je započato v hněvu, končí v hanbě.“ Benjamin Franklin
• „Kdybychom mohli nahlédnout do minulosti našich nepřátel, našli bychom v jejich životech tolik smutku a utrpení, že by nás to okamžitě odzbrojilo.“ Henry Wadsworth Longfellow
• „Moudrý člověk se může od hlupáka naučit víc než hlupák od něho.“ Marcus Aurelius
• „Neříkej dětem, že se nemají nikdy zlobit. Nauč je, jak se zlobit.“ Lyman Abbott
• „Není hanba přiznat, že jsme se mýlili. Jinými slovy tím říkáme, že jsme dnes moudřejší než včera.“ Alexander Pope
• „Ten, kdo tě rozčílil, nad tebou vyhrál.“ Elizabeth Kenny