Půjdu na to oklikou, na tu sebedestruktivitu. Dívka. Nebo mladík, to je jedno. To něco, co se dnes spolu pokusíme prozkoumat, nedělá mezi pohlavími zásadnější rozdíly. Pro nezasvěceného a také pro část sebereflexivního já oné dívky, říkejme jí Adriana, je její život úplně v pořádku. A místy vysloveně krásný. „Na co já si vůbec stěžuju? Měla bych se radovat, jak dobře se mám. Tolik lidí kolem mě má opravdové problémy!“ Ano, má se dobře. A nemá. Záleží, jak definujeme kritéria.
„I rodinu mám normální, v dětství jsem nezažila žádná traumata...“ Pravda. Netrpěla hlady, nebyla zneužívaná, ve škole jí to šlo lépe než průměrně a i mimo školu měla dost podnětů pro vývoj. Máma byla trochu chladná – taková ta máma, co se dokonale postará, navaří, napeče, vypere a sežene, ale pochválí jen zřídka a obejme jen o narozeninách a svátcích. Ale taková je možná každá třetí máma a díky za ni, děti na tom opravdu bývají mnohem hůř. A ano, táta nebyl moc doma, a když byl, tak míval vypito a k mámě se nechoval hezky... ale také není jediný takový.
Podtrženo, sečteno, vynásobeno koeficientem místního sociologického standardu – norma. I to věčné vyčítání rodičů, mezitím už v důchodu, i ta jejich nespokojenost s čímkoli, co Adriana udělá nebo neudělá, se do té normy vejde.
Tolik toho četla a slyšela o vlivu dětství na život, tolik cizího lidského neštěstí by uměla vysvětlit příčinami počínajícími v něm! Ale proč není v životě dobře jí!? Kde se vzala její neschopnost prožívat normální, spokojený život, proč si ho sama kazí? Proč si sabotuje štěstí?
Manžel je fajn, má ji rád, je tolerantní k jejím náladám, dokonce kytku občas přinese, co by za to daly její kolegyně! Rodiče jsou, geograficky i pocitově, dost daleko na to, aby dnes mohli být ochotnými milujícími prarodiči a na ni samotnou v roli dcery měli už jen omezený vliv. A dvojčátka jsou hodně vyčerpávající, ale zdravá a šikovná a přece jen si spolu víc a víc vystačí, není třeba věnovat se jim celé dny jako v prvních letech jejich života...
Adriana toho ví z knížek a internetu spoustu i o sebelásce, o pozitivním přístupu, o tom, že jsme tvůrci vlastního štěstí. Proč si nevytvoří svůj život takový, aby jí v něm bylo dobře – nebo ještě lépe, proč tak ten svůj současný život nevnímá, proč jej (a proč sebe) neumí mít ráda? A zároveň – jak by i mohla samu sebe mít ráda, když tohle všechno neumí, když znova a znova selhává v té obyčejné věci, jakou je normální život bez trápení sebe a okolí? Začarovaný kruh.
