Naše audiobooky
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Sami proti sobě

Sebedestruktivní chování má mnoho podob. Projevuje se i útoky na naše nejbližší.

Andrea Platznerová

Andrea Platznerová
Psychiatr, psychoterapeut

12. 9. 2017

Půjdu na to oklikou, na tu sebedestruktivitu. Dívka. Nebo mladík, to je jedno. To něco, co se dnes spolu pokusíme prozkoumat, nedělá mezi pohlavími zásadnější rozdíly. Pro nezasvěceného a také pro část sebereflexivního já oné dívky, říkejme jí Adriana, je její život úplně v pořádku. A místy vysloveně krásný. „Na co já si vůbec stěžuju? Měla bych se radovat, jak dobře se mám. Tolik lidí kolem mě má opravdové problémy!“ Ano, má se dobře. A nemá. Záleží, jak definujeme kritéria.

„I rodinu mám normální, v dětství jsem nezažila žádná traumata...“ Pravda. Netrpěla hlady, nebyla zneužívaná, ve škole jí to šlo lépe než průměrně a i mimo školu měla dost podnětů pro vývoj. Máma byla trochu chladná – taková ta máma, co se dokonale postará, navaří, napeče, vypere a sežene, ale pochválí jen zřídka a obejme jen o narozeninách a svátcích. Ale taková je možná každá třetí máma a díky za ni, děti na tom opravdu bývají mnohem hůř. A ano, táta nebyl moc doma, a když byl, tak míval vypito a k mámě se nechoval hezky... ale také není jediný takový.

Podtrženo, sečteno, vynásobeno koeficientem místního sociologického standardu – norma. I to věčné vyčítání rodičů, mezitím už v důchodu, i ta jejich nespokojenost s čímkoli, co Adriana udělá nebo neudělá, se do té normy vejde.

Tolik toho četla a slyšela o vlivu dětství na život, tolik cizího lidského neštěstí by uměla vysvětlit příčinami počínajícími v něm! Ale proč není v životě dobře jí!? Kde se vzala její neschopnost prožívat normální, spokojený život, proč si ho sama kazí? Proč si sabotuje štěstí?

Manžel je fajn, má ji rád, je tolerantní k jejím náladám, dokonce kytku občas přinese, co by za to daly její kolegyně! Rodiče jsou, geograficky i pocitově, dost daleko na to, aby dnes mohli být ochotnými milujícími prarodiči a na ni samotnou v roli dcery měli už jen omezený vliv. A dvojčátka jsou hodně vyčerpávající, ale zdravá a šikovná a přece jen si spolu víc a víc vystačí, není třeba věnovat se jim celé dny jako v prvních letech jejich života...

Adriana toho ví z knížek a internetu spoustu i o sebelásce, o pozitivním přístupu, o tom, že jsme tvůrci vlastního štěstí. Proč si nevytvoří svůj život takový, aby jí v něm bylo dobře – nebo ještě lépe, proč tak ten svůj současný život nevnímá, proč jej (a proč sebe) neumí mít ráda? A zároveň – jak by i mohla samu sebe mít ráda, když tohle všechno neumí, když znova a znova selhává v té obyčejné věci, jakou je normální život bez trápení sebe a okolí? Začarovaný kruh.

Tento článek si mohou přečíst jen předplatitelé.

Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného.

Otevřete si přístup k celému obsahu Psychologie.cz.
Je v něm víc, než si myslíte. Stejně jako ve vás.

Jsem předplatitel: přihlásit se

Co s předplatným získáte?

  • Přístup k tisícům článků
  • Audio verze článků
  • Autorské a tematické audiobooky
  • Videozáznamy přednášek a online kurzy
  • Poradnu vedenou odborníky
Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.