Foto: Thinkstock.com
odemčené

Jak nakládat s emocemi

Velká vznětlivost i extrémní uzavřenost jsou výsledkem dlouhodobého vytěsňování emocí.

Pavel Špatenka

Pavel Špatenka
Terapeut

26. 3. 2013

Ze seriálu: Vztek

Často se sami sebe ptáme, jak to, že na emoce prostě někdy nestačíme, jak to, že jsme emocemi tak mocně a snadno pohlceni? Je to intenzitou nevědomé reakce, nebo je problém na straně našeho vědomí?

V první řadě je potřeba si uvědomit, že ten, kdo má s emocemi problém, je komplex ego‑osobnosti. Čím méně jsme si vědomi sami sebe, potažmo čím více jsme ztotožněni s ego‑osobností, tím větší problém pro nás emoce znamenají.

Ego se snaží utajit méněcenné stránky osobnosti (stín) nejen před druhými, ale i před tím, abychom si je uvědomili my sami. Proto má ego‑osobnost z některých emocí velký strach. A má k tomu dost dobrých důvodů.

Emoce narušují integritu ega tím, že mu strhávají masku domnělé velikosti a dobrotivosti. Neustálá potřeba ega s něčím se identifikovat a něco zase vytěsňovat vybírá i mezi emocemi ty, které má rádo, a ty, které odmítá. Děje se tak ve prospěch názorů, postojů a hodnot, které ego uznává, nikoliv ve prospěch duševní celosti. Ego žije z oddělenosti, spoutáno svými strachy, nikoliv z jednoty, to je třeba si uvědomit. Kdyby se nevnímalo jako oddělené, zaniklo by.

Části naší skutečné osobnosti, které byly násilně odtrženy a drženy v ponuré tmě nevědomí, se tažené emocemi dostávají na světlo vědomí.

A protože emoce přinášejí před vnitřní zrak člověka nevědomé skutečnosti, které ukazují jeho nejhlubší lidskou podstatu, musí před nimi ego, jako hodnota minulosti, nutně padnout. Pod vlivem emocí padají role a obranné masky našich domnělých osobností a části naší skutečné osobnosti, které byly násilně odtrženy a drženy v ponuré tmě nevědomí se tažené emocemi dostávají na světlo vědomí.

Pokud si skutečně s emocemi nevíme rady, znamená to jen jedno jediné. Člověku chybí potřebné vědomí, které by zprostředkovávalo nadhled nad tím, jak afekt vzniká, co přináší a jak na něj reaguje.

(Ne)zvládání emocí – sebeklam

Jak jsme si řekli už v minulém článku, jde o to, abychom se naučili s afekty nakládat již v jejich zárodku, tedy při pohybu emocí naším nitrem. Problém většiny z nás je, že si emoce většinou uvědomíme teprve v okamžiku, když opouští naší psyché rovnou do vnějšího světa, tedy až po výbuchu.

Vybuchujeme a afektům podléháme, navlékáme si kapitánské holínky a vydáváme se na spravedlivá tažení proti zlu těch druhých. Nedostatečná sebereflexe v otázce osobního nevědomí a emocí zakládá nárok na spravedlivý boj s těmi, kdo narušují naše představy a berou nám náš zdánlivý klid.

Silná potřeba ignorovat a vytěsňovat nepříjemné emoce či myšlenky vede k překrucování, popírání, přikrášlování či vyhýbání se situacím, které dotek emocí přináší. A to všechno jenom proto, abychom uchránili své vědomí před emocionálním napětím, utekli před konflikty.

Další běžnou chybou, která nám vždy „dobře“ poslouží k akutní úlevě od afektů, je vytváření sebeklamu: něco se nás dotkne, hlava vytvoří kouzelnou racionalizační formuli (třeba: to se mě netýká, nebo: nebudu si to brát osobně), tím opět ošálí už beztak slabé vědomí, nechá nitro mimo oblast pozorování a za chvíli pocítí krátkodobou emocionální úlevu. Afekt je vytěsněn zpět do hloubky nevědomí.

Darujte předplatné

Koupit

Emoce se sice nakrátko zbavíme, ale ne už tak emočního obsahu, který byl s nimi spojený. A žádné poznání se nekoná. Ego vládne dál, a duch spoutaný iluzí svobodu nenašel. Sebeklam je schvalovanou většinovou morální strategií, jak se vyhnout emocionálnímu utrpení, konfliktům a udržet si „pozitivní“ pohled na svět a sebe v něm.

Když nepoznáme své emoce, nepochopíme ani to, co se kolem nás a uvnitř nás děje. Stáváme se paranoidními a podléháme absurdním vysvětlením, jimiž se ego snaží chránit samo sebe. Stáváme se slepými, uzavřenými a bezmocnými vůči našemu vlastnímu vnitřnímu světu. Silná potřeba ignorovat a vytěsňovat nepříjemné emoce či myšlenky vede k překrucování, popírání, přikrášlování či vyhýbání se situacím, které dotek emocí přináší. A to všechno jenom proto, abychom uchránili své vědomí před emocionálním napětím, utekli před konflikty a nemuseli řešit v životě nic, co nabourává iluzi neměnného, ničím nerušeného konzumního ideálního života.

Dlouhodobé vytěsňování emocí vede na jedné straně k emoční a citové oploštělosti, k uzavřenosti a tedy i ke ztrátě schopnosti vztahovat se; navíc se z duše vytrácí schopnost empatie (soucitu) k druhým lidem. Na straně druhé vede vytěsňování emocí k velké výbušnosti, prudké nekontrolovatelné reaktivitě a častým konfliktům s okolím. Nic z toho není východiskem. První z těchto poloh trpí velkou racionalizací, ta druhá zase úplnou ztrátou vědomé kontroly. Oběma chybí něco důležitého: uvědomění. Proto je z dlouhodobého hlediska potřeba s emocemi nakládat úplně jinak. Reflektovat je.

Vědomé prožívání a vhled

Pokud chceme, aby nás emoce nestrhávaly a my se nestávali obětí nečekaných zvratů v chování, musíme je dostat pod vědomou kontrolu v celém jejich průběhu. Mít je pod vědomou kontrolou znamená mít schopnost je pozorovat.

Vědomí faktu, že neneseme osobní zodpovědnost za výskyt toho, co prožíváme, ale za to, jak s tím naložíme, staví emoce do úplně jiného světla. V otázce kontroly afektů neseme zodpovědnost za faktor vědomé pozornosti, bdělosti a rozlišování, které nás zachrání před šířením negativních reakcí do okolí. Všechny tři tvoří dohromady správnou sebereflexi. Otázka tedy zní: Jak nakládat s emocemi dříve než opustí bránu našeho vědomí směrem do vnějšího světa.

Když v pozorování pokračujeme a daří se nám vnímat spojení emočního stavu s tělem, v poli pozornosti nalezneme i obsahy, které vynášejí emoce z nevědomí. Tomu se říká vhled.

Mohou nastat dvě situace odlišující se mírou vědomého prožívání.

  1. Buďto si emoce ne zcela jasně konkrétně uvědomujeme,
  2. nebo jsou tak silně prožívané a tak alarmující, že je nestíháme zpracovávat, ohrožují nás přímo zevnitř, vyvolávají v nás úzkosti, nervozitu či paniku.

V obou případech je třeba věnovat jim bedlivou vnitřní pozornost. V prvním případě pozorujeme symptomy, jako jsou změny nálad, ospalost, malátnost, změny tělesných pocitů, kolísání energie a tělesné či duševní únavy. Bedlivé pozorování těchto a mnoha a mnoha dalších příznaků nás brzy spolehlivě dovede k emocím samotným a emoce k samotnému nevědomí.

Získat kontrolu nad emocí lze snadno, pokud v pozorování a vhledu do nitra obnovíme vědomé spojení s tělesným prožíváním. Jakmile v tom získáme praxi, můžeme v průběhu afektu pozorováním kontrolovat ty části těla, kde je reakce na emoce nejsilnější. Pokud se nám to daří, afekt nás nestrhne. Když v pozorování pokračujeme a daří se nám vnímat spojení emočního stavu s tělem, v poli pozornosti nalezneme i obsahy, které vynášejí emoce z nevědomí. Tomu se říká vhled. Celistvý obraz je na světě.

Otevřenost vůči vnitřní a vnější realitě, ať již příjemné či nepříjemné, je základ dobrého a svobodného ducha.

Budování vědomé pozornosti a pozorování nitra je praxe nutná pro zachování duševního zdraví a rovnováhy mezi vnitřním a vnějším světem. Pokud se to naučíte, přestanete se vyhýbat situacím a problémům, které se vás dotýkají. Na druhou stranu si přestanete hrát na nedotknutelné.

Tato hra neudělá na emoce žádný dojem. Neubudou. Ego‑osobnost je integrální součást psyché a bude vždy reagovat na podněty. Je to jeho podstata. Naším úkolem je tyto reakce svým vědomím přerůst a vymanit své chování a vědomí z podmíněnosti ego‑osobnosti.

Otevřenost vůči vnitřní a vnější realitě, ať již příjemné či nepříjemné, je základ dobrého a svobodného ducha. Ten, kdo buduje své vědomí, ví, jak vypadá možnost vědomě naložit s tím, co prožívá. Má schopnost ovlivnit své chování a vytvořit si morálně dobrou povahu, která nenechá vědomí strhnout emocí.

Budovat vědomí pozorováním niterných duševních pochodů znamená také pochopit smysl emocí a bolesti či utrpení s nimi spojených.  Učil nás to nejen Buddha a Kristus, ale i mnozí jiní. I když nás emoce vnitřně vyvádějí z míry a mnohdy jsme jimi dlouhou dobu vláčeni, věřme, že problém není na straně emocí. Míček je na naší straně.

Články k poslechu

Vyšumělý vztah

Může se partner změnit? Ptejte se, jestli chcete zůstat, i když to neudělá.

13 min

Bývalé lásky

Nejste první, s kým se milovali. Jak se vyrovnat s partnerovou minulostí?

11 min

IQ není všechno

Máte pocit, že nejste dost chytří, a proto nezapadáte? Místo v životě si budujeme jinak.

14 min

Náprava vztahových vzorců

Jak se vymanit z vývojového uvíznutí a odložit zátěž minulosti?

14 min

Naostro

První práce, zodpovědnost, závazky. Jak si zvyknout na novou životní fázi?

12 min

26. 3. 2013

Načítá se...
Načítá se...
Načítá se...

Nejlépe hodnocené články

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.