Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Jak nakládat s emocemi

Velká vznětlivost i extrémní uzavřenost jsou výsledkem dlouhodobého vytěsňování emocí.

Ze seriálu: Vztek

Pavel Špatenka

Pavel Špatenka

26. 3. 2013

Často se sami sebe ptáme, jak to, že na emoce prostě někdy nestačíme, jak to, že jsme emocemi tak mocně a snadno pohlceni? Je to intenzitou nevědomé reakce, nebo je problém na straně našeho vědomí?

V první řadě je potřeba si uvědomit, že ten, kdo má s emocemi problém, je komplex ego-osobnosti. Čím méně jsme si vědomi sami sebe, potažmo čím více jsme ztotožněni s ego-osobností, tím větší problém pro nás emoce znamenají.

Ego se snaží utajit méněcenné stránky osobnosti (stín) nejen před druhými, ale i před tím, abychom si je uvědomili my sami. Proto má ego-osobnost z některých emocí velký strach. A má k tomu dost dobrých důvodů.

Emoce narušují integritu ega tím, že mu strhávají masku domnělé velikosti a dobrotivosti. Neustálá potřeba ega s něčím se identifikovat a něco zase vytěsňovat vybírá i mezi emocemi ty, které má rádo, a ty, které odmítá. Děje se tak ve prospěch názorů, postojů a hodnot, které ego uznává, nikoliv ve prospěch duševní celosti. Ego žije z oddělenosti, spoutáno svými strachy, nikoliv z jednoty, to je třeba si uvědomit. Kdyby se nevnímalo jako oddělené, zaniklo by.

Části naší skutečné osobnosti, které byly násilně odtrženy a drženy v ponuré tmě nevědomí, se tažené emocemi dostávají na světlo vědomí.

A protože emoce přinášejí před vnitřní zrak člověka nevědomé skutečnosti, které ukazují jeho nejhlubší lidskou podstatu, musí před nimi ego, jako hodnota minulosti, nutně padnout. Pod vlivem emocí padají role a obranné masky našich domnělých osobností a části naší skutečné osobnosti, které byly násilně odtrženy a drženy v ponuré tmě nevědomí se tažené emocemi dostávají na světlo vědomí.

Pokud si skutečně s emocemi nevíme rady, znamená to jen jedno jediné. Člověku chybí potřebné vědomí, které by zprostředkovávalo nadhled nad tím, jak afekt vzniká, co přináší a jak na něj reaguje.

(Ne)zvládání emocí – sebeklam

Jak jsme si řekli už v minulém článku, jde o to, abychom se naučili s afekty nakládat již v jejich zárodku, tedy při pohybu emocí naším nitrem. Problém většiny z nás je, že si emoce většinou uvědomíme teprve v okamžiku, když opouští naší psyché rovnou do vnějšího světa, tedy až po výbuchu.

Vybuchujeme a afektům podléháme, navlékáme si kapitánské holínky a vydáváme se na spravedlivá tažení proti zlu těch druhých. Nedostatečná sebereflexe v otázce osobního nevědomí a emocí zakládá nárok na spravedlivý boj s těmi, kdo narušují naše představy a berou nám náš zdánlivý klid.

Silná potřeba ignorovat a vytěsňovat nepříjemné emoce či myšlenky vede k překrucování, popírání, přikrášlování či vyhýbání se situacím, které dotek emocí přináší. A to všechno jenom proto, abychom uchránili své vědomí před emocionálním napětím, utekli před konflikty.

Další běžnou chybou, která nám vždy „dobře“ poslouží k akutní úlevě od afektů, je vytváření sebeklamu: něco se nás dotkne, hlava vytvoří kouzelnou racionalizační formuli (třeba: to se mě netýká, nebo: nebudu si to brát osobně), tím opět ošálí už beztak slabé vědomí, nechá nitro mimo oblast pozorování a za chvíli pocítí krátkodobou emocionální úlevu. Afekt je vytěsněn zpět do hloubky nevědomí.

Emoce se sice nakrátko zbavíme, ale ne už tak emočního obsahu, který byl s nimi spojený. A žádné poznání se nekoná. Ego vládne dál, a duch spoutaný iluzí svobodu nenašel. Sebeklam je schvalovanou většinovou morální strategií, jak se vyhnout emocionálnímu utrpení, konfliktům a udržet si „pozitivní“ pohled na svět a sebe v něm.

Když nepoznáme své emoce, nepochopíme ani to, co se kolem nás a uvnitř nás děje. Stáváme se paranoidními a podléháme absurdním vysvětlením, jimiž se ego snaží chránit samo sebe. Stáváme se slepými, uzavřenými a bezmocnými vůči našemu vlastnímu vnitřnímu světu. Silná potřeba ignorovat a vytěsňovat nepříjemné emoce či myšlenky vede k překrucování, popírání, přikrášlování či vyhýbání se situacím, které dotek emocí přináší. A to všechno jenom proto, abychom uchránili své vědomí před emocionálním napětím, utekli před konflikty a nemuseli řešit v životě nic, co nabourává iluzi neměnného, ničím nerušeného konzumního ideálního života.

Dlouhodobé vytěsňování emocí vede na jedné straně k emoční a citové oploštělosti, k uzavřenosti a tedy i ke ztrátě schopnosti vztahovat se; navíc se z duše vytrácí schopnost empatie (soucitu) k druhým lidem. Na straně druhé vede vytěsňování emocí k velké výbušnosti, prudké nekontrolovatelné reaktivitě a častým konfliktům s okolím. Nic z toho není východiskem. První z těchto poloh trpí velkou racionalizací, ta druhá zase úplnou ztrátou vědomé kontroly. Oběma chybí něco důležitého: uvědomění. Proto je z dlouhodobého hlediska potřeba s emocemi nakládat úplně jinak. Reflektovat je.

Vědomé prožívání a vhled

Pokud chceme, aby nás emoce nestrhávaly a my se nestávali obětí nečekaných zvratů v chování, musíme je dostat pod vědomou kontrolu v celém jejich průběhu. Mít je pod vědomou kontrolou znamená mít schopnost je pozorovat.

Vědomí faktu, že neneseme osobní zodpovědnost za výskyt toho, co prožíváme, ale za to, jak s tím naložíme, staví emoce do úplně jiného světla. V otázce kontroly afektů neseme zodpovědnost za faktor vědomé pozornosti, bdělosti a rozlišování, které nás zachrání před šířením negativních reakcí do okolí. Všechny tři tvoří dohromady správnou sebereflexi. Otázka tedy zní: Jak nakládat s emocemi dříve než opustí bránu našeho vědomí směrem do vnějšího světa.

Když v pozorování pokračujeme a daří se nám vnímat spojení emočního stavu s tělem, v poli pozornosti nalezneme i obsahy, které vynášejí emoce z nevědomí. Tomu se říká vhled.

Mohou nastat dvě situace odlišující se mírou vědomého prožívání.

  1. Buďto si emoce ne zcela jasně konkrétně uvědomujeme,
  2. nebo jsou tak silně prožívané a tak alarmující, že je nestíháme zpracovávat, ohrožují nás přímo zevnitř, vyvolávají v nás úzkosti, nervozitu či paniku.

V obou případech je třeba věnovat jim bedlivou vnitřní pozornost. V prvním případě pozorujeme symptomy, jako jsou změny nálad, ospalost, malátnost, změny tělesných pocitů, kolísání energie a tělesné či duševní únavy. Bedlivé pozorování těchto a mnoha a mnoha dalších příznaků nás brzy spolehlivě dovede k emocím samotným a emoce k samotnému nevědomí.

Získat kontrolu nad emocí lze snadno, pokud v pozorování a vhledu do nitra obnovíme vědomé spojení s tělesným prožíváním. Jakmile v tom získáme praxi, můžeme v průběhu afektu pozorováním kontrolovat ty části těla, kde je reakce na emoce nejsilnější. Pokud se nám to daří, afekt nás nestrhne. Když v pozorování pokračujeme a daří se nám vnímat spojení emočního stavu s tělem, v poli pozornosti nalezneme i obsahy, které vynášejí emoce z nevědomí. Tomu se říká vhled. Celistvý obraz je na světě.

Otevřenost vůči vnitřní a vnější realitě, ať již příjemné či nepříjemné, je základ dobrého a svobodného ducha.

Budování vědomé pozornosti a pozorování nitra je praxe nutná pro zachování duševního zdraví a rovnováhy mezi vnitřním a vnějším světem. Pokud se to naučíte, přestanete se vyhýbat situacím a problémům, které se vás dotýkají. Na druhou stranu si přestanete hrát na nedotknutelné.

Tato hra neudělá na emoce žádný dojem. Neubudou. Ego-osobnost je integrální součást psyché a bude vždy reagovat na podněty. Je to jeho podstata. Naším úkolem je tyto reakce svým vědomím přerůst a vymanit své chování a vědomí z podmíněnosti ego-osobnosti.

Otevřenost vůči vnitřní a vnější realitě, ať již příjemné či nepříjemné, je základ dobrého a svobodného ducha. Ten, kdo buduje své vědomí, ví, jak vypadá možnost vědomě naložit s tím, co prožívá. Má schopnost ovlivnit své chování a vytvořit si morálně dobrou povahu, která nenechá vědomí strhnout emocí.

Budovat vědomí pozorováním niterných duševních pochodů znamená také pochopit smysl emocí a bolesti či utrpení s nimi spojených.  Učil nás to nejen Buddha a Kristus, ale i mnozí jiní. I když nás emoce vnitřně vyvádějí z míry a mnohdy jsme jimi dlouhou dobu vláčeni, věřme, že problém není na straně emocí. Míček je na naší straně.

Diskuse 0

Pavel Špatenka

Hlubinná analytická terapie, sebepoznání.

www.jogasebepoznani.cz

Vztek
Seriál

Úlevu při projevech vzteku vnímá mozek jako odměnu. Platíme za ni vysokou cenu, zvlášť ve vztazích.

Více autorů

  • Štěstí