Psychoterapeutka Dominika Čechová odpovídá na naši otázku: Narazila jste při svém studiu nebo ve svém profesním životě na slepou uličku, na kterou byste ráda upozornila čtenáře Psychologie.cz a s nimi třeba i své kolegy? Něco, čemu jste věřila, co jste přijala, a později jste to přehodnotila?
Zatím největší slepou uličkou pro mě bylo téma, co všechno mám zvládnout. Od mládí jsem si hýčkala pocit já sama, který se léty nabaloval a zbytňoval, až se po vysoké škole stal docela těžkým břemenem. Sice jsem z vlastní soběstačnosti měla chvílemi dobrý pocit, ale byla jsem množstvím „bohulibých“ činností čím dál víc znavená.
Odpočinout si po práci v korporátu znamenalo jít se zničit na squash nebo v půl šesté ráno běhat kolem rybníka. Nic se nedalo zrušit, vyřadit z rozvrhu, vše bylo důležité a já měla pocit, že když se naučím si věci lépe zorganizovat, bude mi líp.
Když jsem pak konečně před třicítkou tenhle výkonnostní „bágl“ složila v psychoterapii, zjistila jsem nemilou věc: zátěž v batohu nestačí přerovnat a optimálně uspořádat. Kurzy time managementu ani cestování po Indii mě nespasí. Je potřeba si prostě odlehčit – některé věci, činnosti či potřeby vyřadit, darovat nebo pustit.
Bylo to bolavé a dodnes to neumím. Stále si toho beru víc, než dlouhodobě unesu. A co mi pomáhá?
Smysluplná angažovanost
Snažím se do svých aktivit vnášet smysl. Je mi dobře, když mohu dělat něco, co pozitivně přispívá ke změně světa, ve kterém žiji. Mám radost, když se mé schopnosti využijí pro dobrou věc. Snažím se svou energii věnovat činnostem, které ovlivňují i ostatní. Mám radost, když vidím, jak si někdo půjčuje kolo ze stojanu, o který jsem požádala naši městskou část – a vznikla cyklozóna. Nebo když mi přijde fotka novorozence od klientky, která před lety na prvním sezení prohlásila, že děti rozhodně nikdy mít nebude.
Práce s emocemi
Ale ani mně se nevyhýbá trudnomyslnost. Někdy mám pocit, že to, co dělám, vlastně žádný smysl nemá. Naštve mě nějaká drobná zpětná vazba, která není nadstandardně dobrá, a pak jsem raněná. V ten moment se sice cítím pod psa, ale naučila jsem se tomu pocitu porozumět. Dokážu s ním chvíli pobýt a uvažovat, co se mi to právě děje, co se mě to tak dotklo. A pak se vracím k tomu, jestli zase nechci být nejlepší, nejvýkonnější, nej…
Odpočinek
Když už nemůžu, na chvíli si prostě odpočinu. Později záležitost ve svém tempu dodělám – anebo také ne. Možná prostě za dodělání nestála. Mám oblíbené pravidlo 80 : 20, které jsem si z korporátu přinesla. 80 % práce udělám za 20 % času – ve zbývajících 80 % času bych pak dodělávala 20 % práce? To už (většinou) moc smysl nedává. Víc se zabývám tím, jaké bude mít moje rozhodnutí něco ne/dodělat dopad a jak se na ně budu dívat z budoucnosti.
Podpora od ostatních
Když se jedná o týmový projekt, zkusím poprosit o podporu. Často jsem překvapená, kolik lidí je ochotno se zapojit, vyjít vstříc, udělat něco navíc. Naopak když má moje práce u ostatních úspěch, přijmu ocenění a dobře si ho uložím. Hodí se mi ve chvílích, kdy mám zrovna chuť všechno vzdát a odjet na pustý ostrov.
Smíření
Některé věci už jsem se rozhodla nedělat – nechávám víc prostoru jiným, aby se také mohli realizovat. Svět nikdy nebude dokonalý. Co považuji za důležité já, nemusí být důležité pro jiné. Beru na sebe roli iniciátorky, inspirátorky, smířila jsem se s tím, že v mnoha oblastech nejsem dotahovač – a nejsem proto horší člověk. Například když nedočtu knihu, zkouším si výčitku odpustit a přijmout fakt, že prostě nejsem detailista a základní myšlenku chytnu rychle.
Vděčnost
Jsem vděčná svým psychoterapeutům, kteří mě v těchto tématech doprovázeli, i svým klientům, kteří mi téma znovu „nosí“. Spolu se totiž všechno zvládá daleko lépe.
