Dnes jsme se zeptali psychologa Jana Kulhánka: Narazil jste při svém studiu nebo ve svém profesním životě na slepou uličku, na kterou byste rád upozornil čtenáře Psychologie.cz a s nimi třeba i své kolegy? Něco, čemu jste věřil, co jste přijal, a později jste to přehodnotil?
Když mě redakce oslovila s tématem slepých uliček, říkal jsem si, že to bude velmi snadné. Těch slepých uliček přece bylo! Jenže pak jsem začal přemýšlet nad jednotlivými tématy a ptal se sám sebe: Bude tohle zajímavé i pro čtenáře?
Nakonec jsem se rozhodl pro fenomén, který jsem pojmenoval volnočasový psycholog. Jde o velmi rozšířenou aktivitu studentů psychologie a začínajících psychoterapeutů – některým to bohužel vydrží po celý život. Občas jde o jakousi libůstku, kterou dotyčný vytáhne při zvláštních situacích, jiný je psychologizováním posedlý a nedokáže s tím přestat.
O co jde? Volnočasový psycholog je pro mě pojmenování způsobu myšlení a komunikace mimo práci – tedy se svými blízkými, přáteli, ale třeba i s lidmi na ulici. Vlastně jde o jakousi roli, ve které přemýšlíme o skrytých významech sdělení a chování druhých, ve které víme více než oni, a dokonce máme potřebu jim to říkat formou interpretací či dobře míněných „odborných“ rad.
Volnočasoví psychologové jsou lidé, kteří – možná aniž si to plně uvědomují – vytvářejí velmi nepříjemné vztahové situace. Sami sebe totiž svými interpretacemi a radami staví do role expertů a své společníky do role „pacientů“. Potíž je v tom, že se tito experti předem nezeptají, zda to druzí chtějí, zda jim to vyhovuje. Psychoanalytici takovému chování říkají nevyžádané interpretace a řadí je k projevům agrese.
Zajímavé pro mě bylo zjištění, že jsem se takových aktivit dopouštěl též, i když bych to měl při letmém ohlédnutí chuť popřít. Poctivá retrospekce mi připomněla řadu situací, kdy mi dělalo dobře pomyšlení, že těm druhým (kamarádům) rozumím a ještě jim mohu dobře poradit. Je to asi dané tím, že tehdy mi to připadalo v pořádku.
Do hlavy mi nevidíš
Slepou uličkou je tedy pro mě jednoznačně jakési „psychologické chování“ mimo práci s klienty a supervize s kolegy. Když už nás napadají věci „mezi řádky“ a máme chuť někomu z našeho okolí mimo práci něco interpretovat, či dokonce radit, měli bychom se kousnout do jazyka nebo se alespoň zeptat, zda o to ten druhý stojí.
Ani moc nepřeháním, když budu tvrdit, že chování volnočasového psychologa je pro blízké vztahy toxické. Psychologizováním a raděním se ze vztahů vytrácí blízkost, vyváženost a respekt. I když to tak nezamýšlíme nebo nechceme, stavíme se takovým chováním do role expertů, posilujeme ve vztahu svou dominanci, protože víme víc, vidíme dál.
Po počátečním okouzlení druhé strany (které se někdy ani nedostaví) přichází pocity podráždění, ponížení. Psychologizování může být i nenápadnou formou manipulace – domněnky předkládáme jako pravdy, a pokud s tím ten druhý nesouhlasí, je to známka jeho nedostatečného náhledu, špatné sebereflexe, nebo dokonce slabšího intelektu.
Proč to nedělat, jsme si už řekli, teď jak se takové komunikaci z naší strany vyhnout:
- Určitě na prvním místě je jako obvykle důležité si připustit, že k podobnému chování máme někdy sklony, a uvědomit si, že to není pro blízké vztahy dobré.
- Dalším krokem je zeptat se sám sebe: Ptá se mě někdo na můj výklad? Chce to ten druhý opravdu slyšet, nebo se chci slyšet spíš já – blýsknout se, zaujmout?
- A pak je určitě důležité zeptat se, zda mohu vyslovit svůj nápad, který nemusí sedět.
- Ještě nesmíme zapomínat na to, že některé interpretace či rady mohou druhého velmi zasáhnout, zahanbit, rozzlobit – chceme takovou reakci vyvolat a proč?
A jak se takovému chování bránit? Když jsem studoval psychologii, jel jsem jednou se spolužákem na výlet. Na vlakové stanici jsme potkali dvě místní dívky a dali se s nimi do řeči. Spolužák (plný vědomostí a nadšení) se pustil do odhadu osobnosti jedné z nich podle toho, co měla na sobě. Chvilku poslouchala a pak mu rázně řekla: „Nepsychař, do hlavy mi nevidíš.“
Pokud cítíme, že nám takové psychologizování není příjemné, vyvolává v nás místo zájmu napětí, podrážděnost, máme pocit, že se nad námi ten druhý povyšuje, vytahuje, něco nám podsouvá, je zcela v pořádku slušně se ohradit: „Takový komentář mi není moc příjemný, chci si povídat s kamarádem, ne s psychologem v ordinaci.“ Nebo říct něco podobného.
Pocit, že lépe rozumíme sobě i druhým, je pro začínající psychology a psychoterapeuty opojný. Psychologizování u kávy či piva je pro ně dobrodružstvím i zábavou – trochu to někdy připomíná hru koťat, která se tak cvičí na skutečný lov. Problém je, když se volnočasový psycholog bez zeptání pouští do svých analýz a doporučení mezi přáteli, v partnerském vztahu či se svými rodiči. Je to slepá ulička, která štěstí nepřináší.
