Nový audiobook: Svět v terapii
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Jan Majer

Unést se

Někdy to se sebou máme těžké. Potřebujeme si sami od sebe odpočinout.

9:24
Tereza Králíčková

Tereza Králíčková
Psychoterapeutka

10. 6. 2022

Ze seriálu: Slepé uličky

Psychoterapeutka Tereza Králíčková odpovídá na naši otázku: Narazila jste ve svém profesním životě na slepou uličku, na kterou byste chtěla upozornit naše čtenáře a s nimi i své kolegy? Něco, čemu jste věřila, ale později jste to přehodnotila? Jak to poznání probíhalo, co původní pohled nahradilo?

Odpovědi dalších odborníků si můžete přečíst v seriálu Slepé uličky.

Když se nad tím zamyslím, vlastně každá ulička má svůj konec, na který ten, kdo po ní kráčí, dříve či později může narazit. Je v tom znepokojující nejistota, ale také krása objevování, nových začátků, možností změny. Když je na to síla, překonají se i zklamání a nepříznivé okolnosti.

Pokud mluvím o slepých uličkách, mám na mysli právě uličky mysli – ne cesty, po kterých se člověk vydá, když učiní životní rozhodnutí. Naše očekávání se někdy nenaplní, ale to hned neznamená, že to byla ulička slepá a že ze zvolené cesty má člověk sejít. Možná nám prostě jen přinesla něco jiného a opustit musíme spíš svá očekávání, abychom mohli nalézt radost z tohoto jiného.

Kdy vytrvat na cestě a nepřestat jí věřit? Sama jsem zažila, že se nějaká cesta jevila, jako by došla svého konce. Stačilo však změnit tempo nebo si jen odpočinout. Přečkat, až přejde bouře a zase se vyčasí, i když to třeba trvalo dlouho a zdálo se to marné. V tom vyčasení najednou bylo lépe vidět. Ukázalo se, že cesta vede dál a že mám nejen sílu, ale i chuť po ní stále kráčet.

Příčinou krize nebyl špatný směr, spíše šlo o vyčerpání, nedostatečnou připravenost nebo otevřenost a možná ani to ne. Kdo ví? Občas je zkrátka potřeba i něco vydržet, strpět a doslova ustát, protože stojíme na místě a trpíme. Ale i když my stojíme, země se otáčí, a tak nakonec hýbe i námi.

Neukončené kruhy mysli

Je rozdíl mezi uličkou a cestou. Ulice bývá většinou již vyšlapaná, připravená, nějak pro nás předem zřízená. Naproti tomu cesta je od slova cestiti, klestiti: tu si každý vydobývá sám. A proto končí až tam, kde má svůj skon samotný chodec.

Nicméně tato úvaha se týká uliček, které už se jako slepé ukázaly. Co s člověkem udělá onen náraz, když se ulička ukáže jako slepá? Do tohoto děje vstupuje mnoho vlivů osobnostních, šťastných i nešťastných náhod, momentální situace, možnosti podpory, zdraví, víry a podobně. A nezapomínejme ani na možnost návratu k tomu, co jsme opustili.

Osobně věřím, že mnoho opravdových myslitelů, z nichž v psychoterapeutické praxi čerpáme, by se ve svém myslitelském úsilí nevyčerpalo tím, co za svůj život vypozorovali a stihli sepsat. Duch, který opravdově zakouší radost z poznávání a otevírání cest, nemívá rád uzavřené kruhy – ani vlastních teorií. I když někteří své následovníky, kteří je jaksi „překonali“, zavrhli.

Každý z nás však musí s něčím začít, s nějakou výbavou, kterou pak doplňuje nebo odkládá. V době, která se tak rychle proměňuje, si sotva vystačíme s tím, co jsme nasbírali na začátku, i když to tvoří náš základ pro vše ostatní.

V psychoterapii to platí o to víc. Na začátku je třeba se něčeho chytit, a přitom zůstat otevřený k tomu, že to může být i jinak. Mít odvahu a um vystoupit z převzatých opor a setkat se s jedinečností každého, kdo přichází se svým příběhem do terapie.

Buď autentický!

Kdybych měla jmenovat jednu ze slepých uliček, která se mě něco natrápila, byla by to přílišná víra v ideu „být sám sebou“, autentický, svobodný. Co to vlastně znamená? Taková hutná slova se musí vždy dobře promyslet.

Jakmile se vám do hlavy dostane myšlenka, že možná nežijete svůj život, protože kdyby tomu tak bylo, určitě byste se netrápili, začnete se tím zabývat. Začnete se pozorovat a hodnotit. Vždyť svoboda a autenticita se jeví jako ten kýžený cíl skýtající klid. Všude se o tom píše.

A skutečně tomu tak může být. Když můžeme (jsme svobodní) být sami sebou a jsme takoví i přijímáni, je nám líp. Jenže to není celá pravda. Někdo to má se sebou zkrátka těžké a cítí se líp, když si od sebe odpočine, nechá se být a zabývá se něčím vnějším.

Vybavila se mi slova jednoho kamaráda, který na téma užívání psychofarmak podotkl, že jeho naprosto neznepokojuje, že by mu to možná proměnilo osobnost, protože se mu ta jeho stejně nezamlouvá a klidně by ji vyměnil, že na ní netrvá. To mě pobavilo. Byla v tom lehkost.

Tolik lidí trvá na tom, aby byli takoví, jací jsou, jací se znají, protože jenom to jsou prý oni. Ale člověk se může měnit a pořád to bude on. On proměňující se, a tak trvající. Ten můj kamarád byl svůj právě v tom, že si na sobě netrval.

Naučit se se sebou žít

Člověk je příběh. Je příběhem v čase. A čas sám v sobě mu přináší změny nejen tělesné, ale také změny témat, změny náhledu, porozumění a podobně. Mnoho lidí se trápí, že nemají jednu tvář, jednu cestu, jeden cíl, že se v různých společenstvích chovají různě, a domnívají se, že tedy nejsou sami sebou.

Ale to je ten mylný předpoklad, ta slepá ulička, že by měli mít jen jednu podobu. Mnozí ji mají – různí svérázové, lidi vnitřně jednotní, ze kterých jde klid, nebo takoví, kteří se vůbec nezabývají tím, jací jsou, a prostě jsou (a možná různě snesitelní pro druhé).

Jsou však i lidé, kteří jsou autenticky mnohovrstevnatí. Mají více rovin své osobnosti, a nejde přitom o schizofrenii nebo o nepřekonatelný rozpor či klam, takzvanou nepravou existenci. Jejich úkolem je tyto své různé stránky integrovat a unést. Nedovolit, aby mezi sebou zápasily. Počítat s nimi a svým způsobem nezanedbávat žádnou z nich. A zároveň se jimi nenechat usmýkat. O takových osobnostech se málo píše, a přitom to bývají velmi zajímaví lidé. Jsou sami sebou, ale potřebují se naučit se sebou žít.

Dnes bych na téma, co to znamená být sám sebou, každého spíš než na psychologickou literaturu odkázala třeba na ten známý Werichův citát (Když už člověk jednou je…). Pak bychom o něm mluvili. Dávejme pozor na to, co se nám nabízí a čemu nasloucháme. Zvlášť v dobách, kdy jsme nespokojení, nešťastní, zmatení. Právě tehdy můžeme být náchylní k přijetí myšlenek, které nás zavedou do slepých uliček.

Anebo lépe: Nepřestávejme kráčet a pěstujme umění vykročit i ze slepých uliček. Ono to bez nich nejde.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen zdarma dostávat naše newslettery.

Přístup ke všemu:

Koupit předplatné

Články k poslechu

Jste odolní?

Psychicky stabilní člověk dokáže zpracovat i to, co nevítá. Umí si najít své místo.

4 min

Krabice v naší mysli

Může psychologie vysvětlit lidské chování, nebo jsme každý zkrátka jedinečný?

4 min

Pusť to

O psychoterapii s ketaminem si povídáme s psychoterapeutkou Klárou Dudkovou.

17 min

Bez šťávy

Naučte se ve svém vztahu čerpat z obnovitelných zdrojů.

16 min

Podlehněte únavě

Odpočinek není za odměnu. Je to základ, na kterém stojí všechno, co děláme.

19 min

10. 6. 2022

Slepé uličky
Seriál

Odborníci sdílejí, jakými omyly prošli na své cestě za poznáním.

Více autorů

  • Sebepoznání
Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.