Dnes jsme se zeptali psychoterapeutky Olgy Kunertové: Narazila jste při svém studiu nebo ve svém profesním životě na slepou uličku, na kterou byste ráda upozornila čtenáře a s nimi třeba i své kolegy? Něco, čemu jste věřila, co jste přijala, a později jste to přehodnotila?
Nevěřila jsem, že někdo může být doopravdy zlý. Měla jsem za to, že jsou jen lidé, kteří se neumí prosadit jinak než tak, že manipulují druhými a chovají se agresivně. Že všichni mají v podobných situacích víceméně stejné emoce, stačí se jen snažit pochopit motivy k jejich jednání. Vždy je možné se domluvit. Zdrojem zla ve společnosti je nedostatek vzájemného pochopení a malá ochota navzájem si naslouchat.
Proto jsem se snažila vést svoje klienty, kteří se trápili nějakým konfliktem či nedorozuměním, k tomu, aby se na situaci podívali očima toho druhého a pokusili se pochopit, co on prožívá a potřebuje.
To většinou pomohlo, aby dotyčný situaci poněkud přehodnotil: přestal si představovat, že mu něco ten druhý dělá naschvál, a rozvíjel spíš situace, kdy je pohoda, dobrá nálada a podobně. Žádný konflikt mezi dvěma lidmi netrvá 24 hodin denně a v soužití s každým příbuzným či blízkým člověkem, ať už je to partner, rodič, vlastní dítě, nebo kdokoli jiný, lze najít momenty, kdy spolu ti dva vycházejí.
Empatie má své meze
Nutno uznat, že v mém životě takový přístup většinou fungoval a funguje a do značné míry si za tímto svým přesvědčením pořád stojím. Za většinou lidských konfliktů podle mě opravdu stojí nedorozumění a naše podvědomá tendence věnovat pozornost spíš věcem, které jsou špatně.
Donekonečna rozebírat, proč ten druhý dělá zrovna tu blbost, která nás tak týrá a zlobí. A donekonečna si nabíhat na vidle tím, že sami děláme přesně ty věci, které toho druhého k příslušnému chování provokují. Například když manželka toužící po tom, aby se jí manžel víc věnoval, na něj spustí horu výčitek, kdykoli má příležitost, a tak se dočká logicky spíš toho, že se manžel bude snažit kontaktu s ní pokud možno vyhnout.
Ale pochopení druhého není univerzálním řešením pro všechny mezilidské situace. Dnes považuji tuto svoji představu za poněkud naivní a v kontextu terapie přímo za nebezpečnou.
Jakékoli nereflektované přesvědčení terapeuta, prosazované bez ohledu na to, co si myslí a přejí sami klienti, vede k tomu, že se terapeut přestane zajímat o člověka před sebou a místo toho prosazuje řešení. Už tím můžeme klienty poškozovat.
Prosazovat pochopení toho druhého navíc klienta může vést k ignorování vlastních potřeb a rozvíjet u něj pocity viny. To ho může udržovat v nějakém toxickém vztahu déle, než by bylo nutné. Snaha o pochopení může být dokonce součást určitých patologických vzorců vzájemného chování dvojice.
Jsou věci, které si opravdu není dobré nechat líbit, ani když chápeme, proč se dotyčný chová, jak se chová. A dokonce ani tehdy, když se pak omlouvá a snaží se nám to všemožně vynahradit.
Nezdravý vztah
Růžena se rozhodla, že se se svým manželem rozvede, když jí v počítači vymazal skoro hotovou diplomovou práci a vysvětlil to tím, že mu přece nebude dělat někde na univerzitě ostudu takovými kecy. Do té doby si stála za tím, že manžel je v podstatě dobrý člověk, jenom je poškozený vlastními rodiči, kteří ho sráželi, a tak potřebuje hrozně moc jejího obdivu a ocenění – cítí se ohrožený, že by ona mohla být v něčem taky dobrá.
Napadá ji vlastně proto, že je sám zoufalý, a vždycky se za to nakonec omluví. Chvíle smiřování jsou natolik krásné, že jí to stojí za to. A navíc mají spolu děti a manželský slib je přece něco, co nelze jen tak vzít zpátky… Tohle ale byla pověstná poslední kapka. Byly to pro ni krušné chvíle, ale pomohly jí pochopit, že všechno má své meze a život má jen jeden. A nechce ho obětovat člověku, který jí znemožňuje v něčem uspět.
Narcistní osoby se chovají přesně takovýmto způsobem. Jsou přesvědčené o své výjimečnosti, vyžadují, aby se jim všichni kolem obdivovali a zabývali se jejich potřebami. Jsou spokojené, jen když jsou středem pozornosti. Potřeby či pocity druhých lidí je naprosto nezajímají. Jejich úspěchy se snaží bagatelizovat nebo znevažovat.
Pro narcistního partnera či partnerku jste něčím, co snáší jen díky své velkorysosti. Bude donekonečna tvrdit, jak jste sobečtí, ničeho si nevážíte, co všechno vám dotyčný obětoval a podobně. Bude žárlit na cokoli, čemu věnujete svoji pozornost, i na vaši kočku. Nemá smysl nic namítat, odporovat, vysvětlovat ani se hádat.
Narcistní partneři na vaše argumenty jednoduše nemohou přistoupit – ohrozilo by to jejich křehkou duševní rovnováhu. Soužití s takovým člověkem je schopné podkopat vaši sebedůvěru natolik, že se stanete na dotyčném závislí. Budete‑li pořád dokola poslouchat, jak jste nemožní, jak všechno, čeho jste dosáhli, nemá žádnou hodnotu, nakonec tomu sami uvěříte.
Nový život
Růženě tato událost pomohla identifikovat konflikty s manželem nikoli jako nedorozumění, nebo dokonce jako důsledky toho, že se sama málo snaží, ale jako jeho manipulativní snahu držet ji neustále pod kontrolou.
Diplomku se jí nakonec podařilo zrekonstruovat, dopsat a obhájit. Získala v téměř 50 letech magisterský titul. To jí pomohlo „zrekonstruovat“ také vlastní sebevědomí, což bylo ještě důležitější. Odstěhovat se od manžela a začít živit sama sebe a své děti. Osvobodit se a začít žít svůj život.
Mně spolupráce s Růženou pomohla pochopit, že chování určitých lidí lze tím, jak se k nim vztahujeme, ovlivnit jen stěží. Jejich snahou nemusí být dorozumět se, ale udržovat druhého v napětí a nejistotě.
Přizpůsobovat se tomu může být nebezpečné a chtít po klientech, aby se o to snažili, je nefér. Chtě nechtě jsme pro klienty autoritou a neměli bychom je nutit, aby se snažili o něco, co je předem odsouzeno k neúspěchu. Pro člověka zdevastovaného soužitím s narcisem nebo jinak patologickým partnerem to může být posledním hřebíčkem do rakve jeho sebehodnoty.
