Foto: Jan Majer

Velká chyba

V čem je problém psychologie? Většina toho, o čem mluví, reálně neexistuje.

Ze seriálu: Slepé uličky

Dalibor Špok

Dalibor Špok

27. 11. 2017

Narazili jste při svém studiu nebo ve svém profesním životě na slepou uličku, na kterou byste rádi upozornili čtenáře Psychologie.cz a s nimi třeba i své mladší kolegy? Něco, čemu jste věřili, co jste přijali, a později jste to přehodnotili? Jak to poznání probíhalo, co původní pohled nahradilo? Dnes odpovídá psycholog Dalibor Špok.

Myslím, že pro zájemce o psychologii by mohla být velice poučná jedna z mých prvních slepých uliček, které jsem propadl v době, kdy jsem o psychologii ještě příliš nevěděl a snažil jsem se v ní jako student zorientovat.

Myslel jsem si totiž, že psychologie funguje po vzoru přírodních nebo technických věd. Že stejně jako v biologii objektivně existuje buňka nebo ve fyzice elektron, má psychologie podobné objektivně platné pojmy a teorie. V biologii to přece není tak, že vám popíšou pronikání kapalin buněčnou stěnou a pak vám řeknou – ale podle jiných teorií to je úplně jinak: podle nich kapalina stěnou vůbec neteče. To by bylo absurdní. V psychologii to však funguje právě takto.

Biologie nebo fyzika jsou takzvané tvrdé vědy. To znamená, že mají svůj pevný a jasně daný pojmový aparát, teorie a modely, které se vzájemně podporují a vykládají jeden spojitý model přírody. Každý biolog ví, co je buňka, a každý tím myslí totéž. Oblast, kde vědci-biologové spolu vzájemně diskutují, je až v mnohem větší hloubce, až na mnohem specializovanější úrovni studia – například který model vystihuje daný proces lépe. Tak fungují tvrdé vědy.

Psychologie je ovšem takzvaná měkká věda. To neznamená, že by byla méně vědou. Ale že je jinou vědou. Nemůžeme používat představy o jedné vědě pro fungování vědy druhé.

  • Můžeme se ptát, kde přesně končí buňka a začíná mezibuněčný prostor (v biologii), ale ne kde přesně končí strach ze smrtky v této lidové pověsti (v etnologii, tedy měkkých vědách).
  • Můžeme se naopak ptát, co cítí smrtka v této pověsti, ale ne co cítí buňka.

Spektrum otázek, způsobů přemýšlení a vůbec popisů jevů se v různých typech věd liší.

Sovy nejsou, čím se zdají být

Chybou, kterou činí mnoho zájemců o psychologii (a bohužel i mnoho profesních psychologů), je, že chápou psychologii jako tvrdou vědu. Tedy že něco „objektivně“ popisuje. Že vždy existuje „předmět“ jejich pojmů. Podobně jako buňka odkazuje k objektivnímu útvaru, mají pojmy jako schopnosti, postoje, inteligence nebo nevědomí odkazovat k něčemu podobně reálně existujícímu někde v duši či mozku.

V některých případech tomu tak je (např. v oblasti vjemů či emočních procesů – je možno v mozku najít centrum emoce), ve většině případů však nikoli. Většina psychologických pojmů neodkazuje k žádné „věci“, k žádnému duševnímu oddělení, které někde objektivně existuje. Není nic jako schopnost, postoj či nevědomí, které by někde existovalo. Psychologové pro tyto pojmy používají termín hypotetické konstrukty. Nejsou to prvky duše (jako buňky či elektrony), jsou to jen naše myšlenkové konstrukce, které nám pomohou lépe chápat mezilidské rozdíly či naše fungování.

Třeba soubor našich konkrétních reakcí, určitého chování, emocí a typů prožívání označíme jako postoj. Ale tento postoj sám o sobě nikde není. Je to jen označení – právě takové typické množiny reakcí. Podobně nikde v duši „nejsou“ konstrukty jako inteligence či nevědomí. Nesmíte to sice říkat psychoanalytikům, protože  začnou úzkostně bránit svůj denní chleba, ale nevědomí je pouhý metaforický konstrukt – pojem, který nám pomáhá na určitém obrazu pochopit některé části našeho duševního života. Nikde ale to, co popisuje, „není“. A aby to bylo ještě komplikovanější, každý psycholog-teoretik může přijít s vlastním, odlišným modelem takového nevědomí, inteligence nebo postojů. Jedna psychologická škola bude nazývat inteligencí něco jiného než druhá.

Přesně proto se tak obtížně odpovídá na otázky laických posluchačů třeba na přednáškách, jestli „to je v nevědomí“ nebo jestli „to je věcí inteligence“. Správná odpověď by byla: Musel byste mi nejprve říci, co myslíte tou inteligencí nebo nevědomím. Za druhé, musel bych vám vysvětlit, že představa, že něco „je“ v nevědomí nebo v inteligenci po způsobu toho, že bílá krvinka je zrovna buď v cévě, nebo mimo cévu, je nesprávná. Protože tyto pojmy nemají žádnou oblast, kde by měly svou objektivní existenci.

Samozřejmě, v daném modelu, pokud to takto popisuje (např. Freudův model předvědomí – vědomí), se vzpomínka může nacházet v předvědomí. Nachází se tam ale pouze a právě v tomto modelu, nikoli objektivně (tedy ve vaší hlavě).

Oproti tomu třeba vjemy nebo emoce jsou pojmy jiného typu – označují něco, co nám je běžně dostupné, jsou nám jasně zjevné, a tím potvrzují svou objektivní existenci, byť pouze na subjektivní úrovni každého z nás, kteří je zakoušíme. Popisují ale něco, co v tomto smyslu reálně existuje (zakoušíme emoci, vidíme vjem). Nemůžeme však zakoušet postoj nebo prožít inteligenci. Tyto pojmy nejsou našemu prožívání dostupné, nejsou podobnými psychickými fenomény, na této úrovni neexistují  jsou jen označením pro skupinu fenoménů, které dostupné jsou (emoce, myšlenky, hodnocení…), nebo vystihují jejich charakteristiky (inteligence, ostrost vnímání apod.).

Chyba zvěcnění

Pokud bychom si představovali, že hypotetické konstrukty (postoje, nevědomí, inteligence) existují na stejné úrovni a stejným způsobem jako tyto pojmy našeho bezprostředního prožívání (emoce, vjem, myšlenka), činili bychom velkou chybu, kterou filozofie poznání nazývá tzv. chybou reifikace, zvěcnění. Chyba reifikace znamená, že daný pojem nebo model si falešně představujeme jako objektivně existující věc. Dům má například finanční hodnotu nebo estetickou krásu. Ani jedno ale není objektivně existující věcí – jsou to jen pojmy, které vyjadřují, co jsou lidé ochotni zaplatit nebo nakolik se jim líbí.

Problém a největší nebezpečí (nejen) úvodových učebnic psychologie je v tom, že vás na tuto zásadní odlišnost psychologie jako měkké vědy nejen neupozorní, ale naopak vám psychologii líčí právě jako tvrdou vědu:

  • Podávají vám definice pojmů – v psychologii ve skutečnosti existuje minimum definic.
  • Říkají vám, „co je to“ inteligence – nikoli „co si jednotliví významní psychologové mysleli o inteligenci“.
  • Ukazují vám model nevědomí – nikoli způsob, jakým vykládal fungování duše ten a ten psychoanalytik.

Velice brzy pak jako uvažující čtenář zjistíte, že zde něco nesedí: že si dané teorie odporují, že dané pojmy jsou tu použity jinak než o stranu dále a podobně. Začnete obviňovat buď sebe, že psychologii špatně chápete, nebo psychologii jako nevědecký či šarlatánský obor nebo danou učebnici – že vám to nedokáže vysvětlit. Ústřední problém je v tom, že psychologii prostě není možné chápat jako technickou nebo přírodní vědu, nelze od ní očekávat jasné definice, nelze si myslet, že hovoří o objektivně existujících odděleních naší duše.

Je nutno ji chápat tak, že přináší různé způsoby, jak se dívat na určité výseky našich životů, problémů, chování. Nepřináší jednu velkou bezrozpornou teorii, která vše vysvětlí. Nepřináší všude platné obecné zákonitosti. Přináší pouze tzv. teorie malého dosahu (to je měkkým vědám vlastní): například model řešení partnerského konfliktu, model dlouhodobé paměti, typologii postojů. Ale aplikovat tyto modely lze pouze a právě v takto úzce vymezených oblastech, které jim náležejí. Za jejich hranicí platit přestávají. Což není chybou nebo jejich nedostatkem, ale naopak základní vlastností této naší vědy.

Pokud toto pochopíme co nejdříve, ušetříme si v chápání vědecké psychologie a při čtení psychologických knih mnoho starostí, bolestí, lámání hlavy a frustrací.

Diskuse 0

Nejlépe hodnocený komentář:

Slepé uličky
Seriál

Odborníci sdílejí, jakými omyly prošli na své cestě za poznáním.

Více autorů

  • Štěstí