Naše audiobooky
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Jan Majer

Neumím dost

Máte na svou práci kladné ohlasy, ale pořád vás brzdí pocit, že nejste dost dobří?

10:09
Lenka Šilerová

Lenka Šilerová
Psycholožka

6. 9. 2022

Z audiobooku: Slepé uličky
Ze seriálu: Slepé uličky

V nových oblastech mám tendenci stále hledat a studovat, podceňovat se. Podléhám tomu, jak jsou všichni ostatní zkušenější a mnohem lepší, a já oproti nim nic neumím. Že jsou někdy lepší jen v sebeprezentaci, ponechám teď stranou. Někdy je můj přístup užitečný: nepustím se do věcí, na které se necítím, dřív, než si něco dohledám a získám větší jistotu. Ale někdy je to naprosto kontraproduktivní. Zbytečně se trápím svou nedokonalostí a pokouším se získat další vstupy a informace, zvažuji další kurzy a knihy. Jste jako já? Přečtěte si, co mi pomáhá s tímto rysem mé osobnosti pracovat.

„Narazila jste při svém studiu nebo ve svém profesním životě na slepou uličku, na kterou byste ráda upozornila čtenáře a s nimi třeba i své kolegy? Něco, čemu jste věřila, co jste přijala, a později jste to přehodnotila?“ Když jsem z redakce Psychologie.cz dostala tuhle otázku, říkala jsem si, že to bude skvělý podnět k zamyšlení, který mě donutí se zastavit. Už dlouho totiž neuvažuji o věcech, co udělám, jako o chybách či slepých uličkách.

Postupně mi došlo, že slepou uličkou nemusí být nějaké konkrétní chování či rozhodnutí, ale že může jít o některé z mých přesvědčení. Protože když na jejich základě jednám, nabíhám si do pastí. Jedním z mých přesvědčení je, že stále nevím a neumím dost. Že to, co vím a umím, nestačí, abych mohla dělat svoji práci dobře, zejména v situacích, kdy začínám nějakou novou aktivitu – koučování, terapii, výuku na vysoké škole…

Byl to mimochodem i jeden z důvodů, proč jsem se nezačala věnovat psychologické práci hned po škole. Měla jsem pocit, že nic neumím, jen vím, že mám klienta pozdravit. A co dál, to mi nebylo jasné. Nebyl to jediný důvod, ale významnou roli sehrál. Naštěstí rozhodnutí věnovat se po škole aplikované psychologii, a ne přímo práci s lidmi, skutečně nepovažuji za slepou uličku, naopak.

Jen nepodcenit přípravu

Ne vždy mám čas a prostor nastudovat a vyzkoušet tolik, abych byla přesvědčená, že toho vím či umím dost. Pak se trápím, že ostatní jsou o mnoho lepší a že bych měla ještě tohle a tohle… Naštěstí mne to úplně nezastaví. Naučila jsem se shrnout si, proč to či ono můžu dělat, co mám za sebou a proč právě já. Kdysi jsem četla hezké heslo Better done than perfect, hotové je lepší než dokonalé a nějak mi sedí i pro tyto situace.

Do věcí se tedy pustím, ale přece jen trpím tím, že by mohly být lepší a lépe připravené, že bych je měla dělat, až když na to budu víc mít. Mimochodem: abych mohla psát články pro Psychologii.cz, musela jsem se tohoto přesvědčení taky zbavit nebo ho aspoň dobře odložit, minimálně po dobu psaní a úprav článku. A pak mi pomohlo připustit si, že nemusím mít o dané věci přečteny desítky knih – stačí, když mám s tématem něco společného, zkušenost a chuť o něm přemýšlet.

Ovšem celý můj pocit, že vím a umím málo, vygradoval v době, kdy jsem pomalu začínala s psychoterapií. Na vysoké škole jsem měla pocit, že jsou všechny psychoterapeutické směry velmi oddělené, že se absolutně neprotínají (ano, to byla slepá ulička), a do jisté míry jsem – s prominutím – žasla nad tupostí behavioristů a omezeností psychoanalytiků. Ano, byla jsem mladá a plná ideálů. Humanistický přístup mi připadal jediný správný a pro mě vhodný.

Výcvik v přístupu zaměřeném na člověka jsem si po mnoha letech po ukončení školy udělala; byla to pro mne velmi silná zkušenost a za svou volbou si i dnes stojím. Jenže jsem se začala potkávat s kolegy na intervizích, četla jsem příspěvky na sociálních sítích, mluvila s kolegy z oboru, připravovala s kolegyní businessový kurz pro terapeuty otevírající si praxi, seznamovala se s jinou terminologií a říkala jsem si, zda nejsem trochu mimo, když všichni ostatní tak zasvěceně mluví o technikách, konceptualizaci případu, protipřenosu, protokolech a dalších věcech, které jsem znala jen okrajově, často ještě z dob studia.

Ovlivněná svým přesvědčením, že nevím dost, a znejistěná vším okolo jsem se pustila do dalšího studia, navštěvovala webináře různých směrů… dokonce jsem na čas podlehla tomu, že bych si měla udělat další výcvik, abych konečně něco uměla a nečelila neustále své vlastní nedokonalosti. Praxi mám přiměřeně naplněnou, ohlasy od většiny klientů jsou fajn – popisují úlevu, změny, oceňují naši společnou práci, prostor, který mají, ale já mám stejně někdy pocit, že to není dost.

Úhel poznání

Dalšímu psychoterapeutickému výcviku se mi (zatím) podařilo odolat i díky tomu, že jsem v tuto chvíli ve výcviku supervize koučování. Zároveň čím víc jsem studovala, tím víc mi začalo docházet, jak jsou si vlastně jednotlivé směry v mnoha ohledech podobné, zejména ve svých modernějších modifikacích.

Zatím poslední aha moment přišel ve chvíli, kdy nám lektorka ukazovala nejnovější přístupy transakční analýzy a použila termín mindfull adult: vědomý dospělý, který na základě vhledu volí ten nejpřiměřenější ego stav, ze kterého zareaguje. Čili pohled všímavosti a „odpovídání“, nikoliv reagování na podněty, v pojetí přístupu zaměřeného na člověka „kongruence“, nebo dokonce fully functioning person (plně fungující osoba), tedy člověk, který ví, co dělá, a dělá to vědomě.

V ten moment mi pocitově došlo, to, co jsem racionálně už věděla. Jednotlivé terapeutické směry nejsou od sebe na hony vzdáleny, nejde o nesmiřitelný boj a zástupci ostatních nejsou tupci a ignoranti. Možná se mýlím, ale pořád je v jádru člověk – koneckonců výzkumy stále ukazují, že zásadním atributem terapie je vztah a snaha podpořit klienta v tom, aby byl vědomým dospělým, co dokáže dobře odpovídat na požadavky života a zároveň se nebojí je měnit.

Stejně tak mi postupně došlo, že ano, můžu si udělat další výcvik (a určitě to nevylučuji, už mám i představu, jakým směrem půjde), stejně však budu dělat to, co v dané situaci považuji za nejvhodnější. Že není jedna správná terapie nebo koučování, že možností je víc a že spolu s klientem hledáme, co právě pro něj je to nejvíc vyhovující. A že někdy to prostě nenajdeme, protože sice můžu svůj primární styl trochu modifikovat, ale úplně ho nezměním. A že to tak je v pořádku – protože pro klienta i pro terapeuta je důležité, aby mu způsob práce vyhovoval.

S mým přesvědčením, že nevím dost, se neustále učím žít. Když se po úvaze pustím do věcí, které jsou pro mne růstové, a zároveň jsem přesvědčená, že je můžu zvládnout a naučit se je, učím se nezpochybňovat sama sebe, nezahltit se tisícem zdrojů a informací a neustálým tlakem na sebe, že to není dost. Občas mi pomáhají slova Edith Evy Egerové z knihy Máme na vybranou: „Jen já můžu udělat to, co umím, tak, jak to umím jenom já.“ A v tom chci podpořit i vás. Většinou umíme docela dost. Je to kombinace naší osobnosti, našich dovedností a zkušeností, co je unikátní a přínosné.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen zdarma dostávat naše newslettery.

Přístup ke všemu:

Koupit předplatné

Články k poslechu

Strach z rozchodu

Co když to příště bude stejné? Nebo už vůbec nikoho nenajdu?

11 min

Záliba v úklidu

Co všechno nám náš vztah k pořádku a čistotě prozrazuje o našem vnitřním životě?

14 min

Největší výzva

Je to velký paradox: sami sebou se nerodíme. Musíme se sami sebou stát.

14 min

Pomalu

Co by se ve vašem životě změnilo, kdybyste nemuseli spěchat?

12 min

Terapie pro terapeuty

Psychoterapeut smí o svých klientech mluvit s jediným člověkem.

38 min

6. 9. 2022

Slepé uličky
Seriál

Odborníci sdílejí, jakými omyly prošli na své cestě za poznáním.

Více autorů

  • Sebepoznání
Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.