Foto: Jan Majer

Nic není definitivní

Žádná z mých psychouliček nebyla slepá. Nikdy to totiž nebyla jediná přímá ulice.

Ze seriálu: Slepé uličky

Andrea Platznerová

Andrea Platznerová

24. 11. 2017

Narazili jste při svém studiu nebo ve svém profesním životě na slepou uličku, na kterou byste rádi upozornili čtenáře Psychologie.cz a s nimi třeba i své mladší kolegy? Něco, čemu jste věřili, co jste přijali a později jste to přehodnotili? Jak to poznání probíhalo, co původní pohled nahradilo? Dnes odpovídá psychiatrička a psychoterapeutka Andrea Platznerová.

Jsem velký relativizátor. V soukromí to někdy dost komplikuje život – druhým se se mnou těžko staví na základech, které vypadají nepevně, zpochybnitelně, relativizovatelně. Mně právě ta svoboda myšlení onen pevný základ, poskládaný například z tolerance a pochopení téměř čehokoli, flexibility a radosti z nového, dává.

Ve vztahu k mé práci se relativizující, „kvantový“ pohled ukázal být výhodou, snad dokonce nevyhnutelností. Nic není jasně dané, na vše se lze dívat z mnoha pohledů, nic není definitivní, věci lze nasvítit z různých úhlů a vše lze měnit, i sebe. Myslím, že i díky tomuto nastavení neumím odpovědět na položenou otázku o slepých uličkách.

Žádná z mých psychouliček nikdy nebyla slepá, protože nikdy nebyla jedna přímá ulice, vždy z ní vedlo mnoho možných odboček. A ještě se nad ní vznášelo několik vrtulníků, které přinášely nečekané možnosti pohybu – vzlétnout nad ulici, kterou profesně jdu, a přenést se jinam, a ještě se díky pohledu z výšky dozvědět, co zdola nebylo vidět. A ovšem, tunely. Těch je pod mou cestou nespočet, hlubokých, hlubších a některých, dovolím si tvrdit, sahajících opravdu do velkých hloubek.

Co chci tím vším rádoby poetickým říct? Že jsem nikdy ničemu neuvěřila tak pevně, tak dogmaticky, abych pak musela svou víru odvolávat a vracet se kus cesty zpátky. Že mám vlastní hlavu, navíc kdykoli zpochybnitelnou a také neustále zpochybňovanou. A že vše šlo skloubit, nic se s ničím nevylučovalo, naopak, tvoří to stále pestřejší a plnější teoreticko-praktický základ.

Vím, že nic nevím

Co ale znám velmi, velmi dobře, je pocit, že nic nevím. Nebo alespoň že toho vím strašně málo. S každou novou skvělou knížkou na téma psychoterapie, s každým článkem se svěžími myšlenkami nebo naopak prastarými pravdami si říkám: „Bože můj, jak já vůbec mohu někomu něco říkat, s někým něco prociťovat, snažit se rozumět jeho vnitřnímu světu a jeho životu, hledat s ním cesty, jak mohu chtít pochopit, co bylo a je, a jak jít dál, když jsem dosud neměla tuto podstatnou informaci, když mě nenapadla tato skvělá myšlenka, když jsem si nespojila tyto dvě, tři, čtyři věci, když jsem nenašla tuto úplně zřejmou souvislost?!“ A zjevně mohu. Už léta.

Myslím, že je to tím, že na rozdíl od soukromí v mé práci s lidmi jde – co se týče pochybujících zastavení na profesní cestě – o teoretické znalosti a logické úvahy, které přibývají, jak stárnu. V mém soukromí se zásadně měním v tom, jak žiji ve vztazích, jak cítím, co mě bolí a co těší, co očekávám nebo už neočekávám, co odpouštím, a co ne, za čím si stojím, a za čím ne… Ale v rozhovorech s klienty mám to podstatné a určující od úplného začátku až dodnes stejné. Z hloubky duše se snažím lidem rozumět, cítit je, otevřít jim něco, co by beze mě nevěděli a necítili, pomoct jim posunout se. Trochu určitě kvůli sobě, abych se cítila užitečně, oblíbeně a tak dále, jak si všichni můžeme přečíst v příručkách o pomáhajících profesích.

Ale stále věřím, že to vše dělám ještě i kvůli něčemu obyčejně „archetypálně“ lidskému: Když je v mých silách pomoct, udělám to. A možná hlavně a na prvním místě mně to celé dělá radost. Až se jednou toto změní, až zmizí radost z hluboce lidských setkání a kusu společné cesty životem, pak možná na Honzovu otázku odpovím:

Slepá ulička? To, jak jsem si léta myslela, že mě má práce baví a vyvěrá z přirozené potřeby dát, co mám, co umím, a mít z toho dobrý pocit, ale pak jsem zjistila, že to je všechno jinak. Ale to se mě vlastně už Honza nebude na nic ptát, protože to už budu zaručeně dělat jinou práci, třeba péct celozrnné rohlíky z domácího kvásku a rozvážet je do školek.

Diskuse 0

Nejlépe hodnocený komentář:

Slepé uličky
Seriál

Odborníci sdílejí, jakými omyly prošli na své cestě za poznáním.

Více autorů

  • Štěstí