Narazili jste při svém studiu nebo ve svém profesním životě na slepou uličku, na kterou byste rádi upozornili čtenáře Psychologie.cz a s nimi třeba i své mladší kolegy? Něco, čemu jste věřili, co jste přijali, a později jste to přehodnotili? Jak to poznání probíhalo, co původní pohled nahradilo? Dnes odpovídá psycholog a psychoterapeut Michal Petr.

Nenazval bych to přímo slepou uličkou, ale spíše postupně se rozvíjejícím procesem. Procesem, který směřuje od teorie k praxi. Od toho, co si myslím, že je dobré, k prožitku toho, co funguje. Když zvažuji položenou otázku, automaticky směřuji k tomu, jak se v průběhu let proměňuje můj terapeutický styl. Respektive jak hledám odpověď na otázku, co mám dělat, aby se klient cítil podpořen, posílen a více si rozuměl. K čemu jsem zatím došel?

Že čím méně dělám, tím lépe. Nebo ještě jinak: nemusím v podstatě dělat vůbec nic.

K čemu tedy klientovi jsem, když nedělám vůbec nic? Klíčové je to „v podstatě“. V podstatě jen sedím a dýchám, on/a dělá to samé. Neznamená to, že přemýšlím o svých věcech či že se jakýmkoliv způsobem vzdaluji od našeho setkání. Spíše zjišťuji, že plně a svobodně být přítomen je to nejpodstatnější. Ne něco dělat, ale dovolit si být. Být sám sebou s ochotou otevřeně a pravdivě vstupovat do kontaktu s druhým člověkem.

Mohlo by vás zajímat

Léčba vztahem

Pouto, dialog, empatie a naděje skutečně léčí. Dnes už víme, proč terapie funguje.

Přečíst článek

Dovolit si být autentický

Teoreticky jde o známý fakt: vztah mezi terapeutem a klientem je nejdůležitější aspekt celé společné práce, jenž dalece předčí sofistikované intervence či edukaci. Vztah s jedním člověkem se zásadně liší od vztahu s jiným člověkem. Používat stále stejnou techniku či terapeutický postup nezávisle na proměnách živého vztahu vidím jako jednu z cest, která nemusí být slepá, ale rozhodně na ní můžeme snáze zabloudit.

Vztahování se k někomu je s námi od počátku našeho života. Jsem přesvědčen, že v naší kultuře jsme všichni zranění právě na vztahové rovině, že druhý pro nás nebyl adekvátně přítomen. Tudíž předávat informace či nabízet rady může být někdy přínosné, ale neléčí to podstatu či jádro potíží.

Musím ale dodat, že dovolit si být autentický není žádná legrace. Nese to s sebou nejen odvahu čelit svým vlastním limitům, ale zejména láskyplně obejmout vše, co se objevuje v prostoru, který dva nebo tři lidé mezi sebou vytváří. Usedět to zpříma. Občas to znamená vystoupit z komfortní zóny a dovolit si experimentovat. Například na férovku říct, co nám běží hlavou, byť se můžeme obávat, že to může být na druhého příliš.

Stále ale držím na paměti, že jde o léčení. A že se oba tomuto léčení učíme. Terapeut by měl být o pár kroků napřed, ale nemusí být dokonalý. Ani nemůže, je také jen člověk. Zůstávat lidmi, kteří si nehrají na roli terapeuta, který ví, a klienta, který neví, je podle mě klíčové. Spočinout v tichu a prázdnotě, otevřít se životu, který nás zevnitř vyživuje.