Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Jídlo jako problém

Při léčení poruch příjmu potravy je nutné oddělit jídlo od pocitů a pocity od jídla.

Ze seriálu: Psychologie hubnutí

Veronika Tichá

Veronika Tichá

5. 1. 2015

Mentální anorexie a bulimie jsou si podobné. Spojuje je strach z tloušťky a nadměrná pozornost věnovaná vlastnímu vzhledu a tělesné hmotnosti. Nemocní se neustále zabývají tím, jak vypadají, kolik váží, a vytrvale se snaží zhubnout nebo alespoň nepřibrat. Jejich emocionální svět je plný strachu, úzkosti a nenávisti, kterou cítí sami k sobě a vlastnímu tělu. Poruchami příjmu potravy v naprosté většině trpí ženy a dívky, i když ojediněle se mohou objevit i u mužů a chlapců.

Nedávno mi volala moje kamarádka doslova vyděšená. Její osmnáctiletou dceru odvezli do nemocnice poté, co ve škole omdlela a nešlo ji vzkřísit. V nemocnici zjistili, že jí podle všech možných vyšetření nic není. Pustili ji domů a mé kamarádce řekli, aby jí dala pořádně najíst. Vyšlo najevo, že její dcera už delší dobu jedla pouze ovoce a její tělo neuneslo čtyřhodinový trénink tance.

Jednalo se o první incident a díky včasné intervenci – několika otevřeným rozhovorům a důslednému monitorování jídelních návyků – se podařilo rozvinutí anorexie zabránit. Je ovšem důležité nenechat se při prvních projevech nemoci dotyčným uchlácholit, že se nic neděje, že to bude dobré a že má vše pod kontrolou.

První varovné příznaky

Není třeba šílet a dělat scény, ale pozorovat a ověřovat si je více než doporučeníhodné.

  • Jí dotyčná jídlo s rodinou? Kdy jste ji naposledy na vlastní oči viděli něco sníst?
  • Má skutečně tolik domácích úkolů, že si musí jídlo nosit k sobě do pokoje?
  • Stačí jí příliš často jenom zelenina?
  • Potřebuje pokaždé, když něco sní, okamžitě „na malou“ a na WC pak tráví příliš mnoho času?
  • Stěžuje si na nevolnosti, kvůli kterým raději nejí?

Všechny tyto okolnosti by měly rodiče zajímat a případně je přimět k hledání vhodného řešení. Jako u každé nemoci i zde platí, že čím dříve se problém řeší, tím lépe.

Zatímco anorektičky hladovějí a hladovět nepřestávají, i když jim padají vlasy, vystupují kosti a nemají žádnou energii, bulimičky začnou po nějaké době jíst víc, než by chtěly. Jsou velmi zklamané, cítí se provinile a hledají způsob, jak znovu začít hubnout. Většina z nich sáhne jen po další ještě drastičtější dietě. Kolotoč hladovek, zvracení a projímadel jen zvyšuje riziko přejedení, ke kterému s železnou pravidelností a rostoucí intenzitou dochází.

Četné důsledky obou poruch jsou devastující v oblasti tělesného i duševního zdraví a společenského života nemocných.

Dobře skrytý problém

První anorektička, se kterou jsem se setkala už jako malá holka, byla naše sousedka. Byla neuvěřitelně hubená a nemluvila o ničem jiném než o jídle. Ilona (tak jí říkejme) bydlela v našem paneláku a často žebrala o jídlo. Nebyli jsme sami, kdo jí občas dal vajíčko, cukr nebo kousek čokolády. Přesto vypadala stále hůř, přišla o zuby a výrazně jí prořídly vlasy.

Nějaký čas jsem Ilonu neviděla a dozvěděla jsem se, že je už poněkolikáté v nemocnici. Když se vrátila, zase žebrala o jídlo a tentokrát i o ponožky a oblečení. Invalidní důchod je prý příliš nízký a rodiče jí nechtějí dávat peníze. Začala jsem jí tehdy ve své naivní důvěře více pomáhat. Chodila jsem s ní nakupovat, samozřejmě za své peníze.

Jednou mě zastavila její matka a zeptala se, jestli mám chvilku, že by mi chtěla něco ukázat. Vzala mě do Ilonina pokoje. Nikdy v životě jsem neviděla tolik ponožek. Ty, co jsem jí koupila já, byly stále nevybalené. V kuchyni měli dvě lednice. Jednu odemčenou, ta patřila Iloně a jednu zamčenou, která byla rodičů. Ta Ilonina byla plná jídla, které na lidech vyžebrala.

Její máma mi vyprávěla, jak v noci nespí, ale vaří, aby to vše ráno spláchla do záchodu. Ledničku si zavírají, protože jim věci brala, vařila z nich a pak to vyhazovala. Konečně mi došlo, o co jde. Styděla jsem se, že jsem si nikdy nezjistila, jak to skutečně je. Myslela jsem si, že dělám dobrou věc. S Ilonou jsem se scházet nepřestala, ale už jsem jí nikdy žádné jídlo nedala.

Tato raná zkušenost se mi později hodila v mé práci. Pokud chceme někomu s poruchami příjmu potravy pomoci, musíme pomoc pojmout komplexně. Informace od nemocného jsou bohužel často lživé, je nutné pracovat s celou rodinou, a pokud je to možné, i se školou nebo kolegy v práci. Jinak můžeme s dobrým úmyslem napáchat více škody než užitku.

Tento příběh má i přesto poloviční happy end. Ilona nakonec překonala nejhorší stadium kvůli partnerovi, do kterého se zamilovala, a kvůli touze po dětech. Po dvacetiletém boji s anorexií začala pomalu jíst. Teď má dvě zdravé dcery, přestože při 165 cm výšky má pouhých 48 kg (BMI 17,63).

Dodnes ale není úplně zdravá. Má problémy se srdcem a žaludkem. Je stále unavená a péči o děti by nikdy nezvládla bez vydatné pomoci manžela a rodičů. Stále bojuje s nutkavými pocity méněcennosti a nucením zhubnout, které s pomocí svého okolí těžce, ale zvládá.

Audio kniha ke stažení

Co se životem

Tematický audiobook ve formátu mp3. Uvnitř najdete články od Nely G. Wurmové, Jana Kulhánka, Radky Loja, Dalibora Špoka a Petra Pražáka k tématu hledání vlastní smysluplné cesty životem.

Stáhnout
Audio kniha ke stažení

Co se životem

Tematický audiobook ve formátu mp3. Uvnitř najdete články od Nely G. Wurmové, Jana Kulhánka, Radky Loja, Dalibora Špoka a Petra Pražáka k tématu hledání vlastní smysluplné cesty životem.

Stáhnout

Klubko příčin a souvislostí

Ve Velké Británii jsem čtyři roky pracovala v komunitě pro ženy. Bylo neuvěřitelné, s jakou pravidelností dívky přecházely ze závislosti na tvrdých drogách nebo alkoholu do poruch příjmu potravy. Ráda bych zmínila příběh Emmy (jméno bylo změněno), která z mého pohledu vybojovala statečný boj sama se sebou. Do komunity přišla z ulic Londýna. Byla v podstatě otrokyní drogového dealera. Ten ji mlátil a nutil k sexu. Měla od něj kokain i heroin zadarmo. Byla zakřiknutá, nemluvná a všech se bála. Po detoxifikaci ožila a vypadala lépe.

Po několika měsících, kdy byla v komunitě, začala znovu nápadně hubnout. Odmítala jíst, a když něco snědla, zvracela. Zjistili jsme, že jde zvracet, i když za celý den sní jedno jablko. O svých problémech odmítala mluvit. V komunitě se ale věci těžko tají, a tak se nakonec otevřela.

Vyšlo najevo, že anorexií trpěla už před nástupem do komunity. Souhlasila s tím, že bude jíst pravidelně se všemi a nebude zvracet, na což intenzivně dohlížela jedna z pracovnic. Pro Emmu to bylo moc těžké a občas se zdálo, že svůj boj vzdá, ale přibrala a postupně se váhou přestala nezdravě zabývat. Překonala letitou závislost na drogách i anorexii. Dnes je zdravá, šťastně vdaná a má dvě děti.

Poruchy příjmu potravy mají širokou škálu příčin, které je ne vždy snadné přesně určit. Nejčastěji se jedná o kombinaci příčin

  • biologických (hormonální změny v pubertě)
  • sociálních (despotický otec, odmítnutí ve škole, mediální tlak na dokonalý vzhled)
  • emocionálních (strachy, úzkosti)
  • osobnostních (perfekcionismus, slabá vůle).

S tím vším je nutné pracovat, chceme-li docílit úspěchu v léčbě. Někdy postačí změna prostředí a rozhovory s nemocnou, které jí pomohou příčiny odhalit a zaujmout k nim správný postoj, jindy je nutné pomoci např. antidepresivy.

Zatímco pomoc bulimičkám většinou může začít ihned, kdy s ní nemocná souhlasí, dívky a ženy trpící pokročilou anorexií musí začít pobytem v nemocnici, který vede ke stabilizaci zdravotního stavu. Někdy je kolaps a hospitalizace prvním impulsem k uvědomění si závažnosti stavu pro nemocnou i její okolí.

Kudy ven z bludného kruhu

Pro uzdravující proces je nutné alespoň částečné uvědomění si problému a ochota spolupracovat na procesu nápravy. Míru a průběh pomoci by měl režírovat pomáhající, i když hlavní roli hraje samozřejmě nemocná. Pokud bude skrývat své problémy a nebude sama k sobě a svému okolí upřímná, nepůjde jí pomoci.

Partnerem v procesu změny by měl být člověk, kterému dotyčná důvěřuje, který sám nedrží diety a netrpí podobnými problémy. Měl by mít čas být k dispozici, nenechat se manipulovat a důsledně vyžadovat dodržování dohodnutých pravidel. Pokud je pomáhajících více, je nezbytná jejich spolupráce a důsledné předávání informací.

Pokud je nemocná v pokročilém stádiu anorexie, jídelníček je dobré konzultovat s lékařem, který také určí, jakým tempem dávky jídla navyšovat.

Společně je nutné stanovit jasná pravidla, cíle a plán na to, jak jich dosáhnout. Například cíl co nejdříve se zbavím bulimie nebo pravidlo už nikdy se nepřejím jsou nesmyslné a nezbytně povedou k selhání a frustraci. Ale například

  • do týdne si sestavím vyvážený jídelníček
  • budu se vážit jen jedenkrát týdně
  • před zrcadlem se nebudu zkoumat, ale jen zkontroluji, jak vypadám, než odejdu do práce
  • když budu ve stresu a budu se chtít přejíst, poprosím o pomoc…

To už je cesta správným směrem.

Pro uzdravení je také nezbytně nutné oddělit pocity od jídla a jídlo od pocitů. Většina anorektiček a bulimiček má totiž v této oblasti doslova „guláš“. Zatímco většina populace má jídlo spojené s dobrými pocity, pro anorektičky a bulimičky znamená každé sousto prohlubující se pocit viny, strachu a vlastního selhání. O těchto pocitech je třeba mluvit, pomáhat je pojmenovat a uvádět je na pravou míru. Nelze je zlehčovat ani popírat.

Kvůli této provázanosti pocitů s jídlem je nutný podrobný psaný jídelníček. Dotyčná si pak nezávisle na pocitech připraví a sní, co je na jídelníčku psáno. Pokud je nemocná v pokročilém stádiu anorexie, jídelníček je dobré konzultovat s lékařem, který také určí, jakým tempem dávky jídla navyšovat. Nutit dívku s „minižaludkem“ konzumovat normální porce a zlobit se na ni, když to nedokáže, není dobrý nápad.

  • Pro úspěšný začátek je naprosto nezbytné dodržovat jídelní režim bez ohledu na to, co „hlásí“ pocity.
  • U jídla se snažte vytvářet přátelskou atmosféru a zavádět témata, o kterých dotyčná ráda diskutuje, aby se nesoustředila na každé sousto, které vloží do úst.
  • Celkově je dobré odvádět pozornost od vlastní osoby, smysluplně trávit volný čas, společně pečovat o nějaké zvíře, chodit ven s přáteli…
  • Důležité je omezit přehnané pohybové aktivity, kterými by si nemocná kompenzovala pocit viny za snědené jídlo a navíc spalovala dle ní přebytečné kalorie.
  • S přibývajícími kily je prospěšné soustředit se na části těla, které má dívka přirozeně ráda a učit se přijímat nový vzhled optimisticky.

Boj s poruchami příjmu potravy je běh na dlouhou trať, kdy občas nemocnému i pomáhajícímu dochází dech, občas upadnou a nechce se jim zvednout a pokračovat. Ze zkušenosti ale vím, že i když se to nepodaří na poprvé, vyjde to třeba na podruhé, do cíle doběhnout lze a odměna pro vítěze je sladká.

Diskuse 0
Psychologie hubnutí
Seriál

Nepotřebujete výživové poradce. Potřebujete zdravý rozum, schopnost omezit se - a špetku psychologie.

Více autorů

  • Zdraví