Mentální anorexie a bulimie jsou si podobné. Spojuje je strach z tloušťky a nadměrná pozornost věnovaná vlastnímu vzhledu a tělesné hmotnosti. Nemocní se neustále zabývají tím, jak vypadají, kolik váží, a vytrvale se snaží zhubnout nebo alespoň nepřibrat. Jejich emocionální svět je plný strachu, úzkosti a nenávisti, kterou cítí sami k sobě a vlastnímu tělu. Poruchami příjmu potravy v naprosté většině trpí ženy a dívky, i když ojediněle se mohou objevit i u mužů a chlapců.

Nedávno mi volala moje kamarádka doslova vyděšená. Její osmnáctiletou dceru odvezli do nemocnice poté, co ve škole omdlela a nešlo ji vzkřísit. V nemocnici zjistili, že jí podle všech možných vyšetření nic není. Pustili ji domů a mé kamarádce řekli, aby jí dala pořádně najíst. Vyšlo najevo, že její dcera už delší dobu jedla pouze ovoce a její tělo neuneslo čtyřhodinový trénink tance.

Jednalo se o první incident a díky včasné intervenci – několika otevřeným rozhovorům a důslednému monitorování jídelních návyků – se podařilo rozvinutí anorexie zabránit. Je ovšem důležité nenechat se při prvních projevech nemoci dotyčným uchlácholit, že se nic neděje, že to bude dobré a že má vše pod kontrolou.

První varovné příznaky

Není třeba šílet a dělat scény, ale pozorovat a ověřovat si je více než doporučeníhodné.

• Jí dotyčná jídlo s rodinou? Kdy jste ji naposledy na vlastní oči viděli něco sníst?
• Má skutečně tolik domácích úkolů, že si musí jídlo nosit k sobě do pokoje?
• Stačí jí příliš často jenom zelenina?
• Potřebuje pokaždé, když něco sní, okamžitě „na malou“ a na WC pak tráví příliš mnoho času?
• Stěžuje si na nevolnosti, kvůli kterým raději nejí?

Všechny tyto okolnosti by měly rodiče zajímat a případně je přimět k hledání vhodného řešení. Jako u každé nemoci i zde platí, že čím dříve se problém řeší, tím lépe.

Zatímco anorektičky hladovějí a hladovět nepřestávají, i když jim padají vlasy, vystupují kosti a nemají žádnou energii, bulimičky začnou po nějaké době jíst víc, než by chtěly. Jsou velmi zklamané, cítí se provinile a hledají způsob, jak znovu začít hubnout. Většina z nich sáhne jen po další ještě drastičtější dietě. Kolotoč hladovek, zvracení a projímadel jen zvyšuje riziko přejedení, ke kterému s železnou pravidelností a rostoucí intenzitou dochází.

Četné důsledky obou poruch jsou devastující v oblasti tělesného i duševního zdraví a společenského života nemocných.

Dobře skrytý problém

První anorektička, se kterou jsem se setkala už jako malá holka, byla naše sousedka. Byla neuvěřitelně hubená a nemluvila o ničem jiném než o jídle. Ilona (tak jí říkejme) bydlela v našem paneláku a často žebrala o jídlo. Nebyli jsme sami, kdo jí občas dal vajíčko, cukr nebo kousek čokolády. Přesto vypadala stále hůř, přišla o zuby a výrazně jí prořídly vlasy.

Nějaký čas jsem Ilonu neviděla a dozvěděla jsem se, že je už poněkolikáté v nemocnici. Když se vrátila, zase žebrala o jídlo a tentokrát i o ponožky a oblečení. Invalidní důchod je prý příliš nízký a rodiče jí nechtějí dávat peníze. Začala jsem jí tehdy ve své naivní důvěře více pomáhat. Chodila jsem s ní nakupovat, samozřejmě za své peníze.

Jednou mě zastavila její matka a zeptala se, jestli mám chvilku, že by mi chtěla něco ukázat. Vzala mě do Ilonina pokoje. Nikdy v životě jsem neviděla tolik ponožek. Ty, co jsem jí koupila já, byly stále nevybalené. V kuchyni měli dvě lednice. Jednu odemčenou, ta patřila Iloně a jednu zamčenou, která byla rodičů. Ta Ilonina byla plná jídla, které na lidech vyžebrala.

Její máma mi vyprávěla, jak v noci nespí, ale vaří, aby to vše ráno spláchla do záchodu. Ledničku si zavírají, protože jim věci brala, vařila z nich a pak to vyhazovala. Konečně mi došlo, o co jde. Styděla jsem se, že jsem si nikdy nezjistila, jak to skutečně je. Myslela jsem si, že dělám dobrou věc. S Ilonou jsem se scházet nepřestala, ale už jsem jí nikdy žádné jídlo nedala.

Tato raná zkušenost se mi později hodila v mé práci. Pokud chceme někomu s poruchami příjmu potravy pomoci, musíme pomoc pojmout komplexně. Informace od nemocného jsou bohužel často lživé, je nutné pracovat s celou rodinou, a pokud je to možné, i se školou nebo kolegy v práci. Jinak můžeme s dobrým úmyslem napáchat více škody než užitku.

Tento příběh má i přesto poloviční happy end. Ilona nakonec překonala nejhorší stadium kvůli partnerovi, do kterého se zamilovala, a kvůli touze po dětech. Po dvacetiletém boji s anorexií začala pomalu jíst. Teď má dvě zdravé dcery, přestože při 165 cm výšky má pouhých 48 kg (BMI 17,63).

Dodnes ale není úplně zdravá. Má problémy se srdcem a žaludkem. Je stále unavená a péči o děti by nikdy nezvládla bez vydatné pomoci manžela a rodičů. Stále bojuje s nutkavými pocity méněcennosti a nucením zhubnout, které s pomocí svého okolí těžce, ale zvládá.

Klubko příčin a souvislostí

Ve Velké Británii jsem čtyři roky pracovala v komunitě pro ženy. Bylo neuvěřitelné, s jakou pravidelností dívky přecházely ze závislosti na tvrdých drogách nebo alkoholu do poruch příjmu potravy. Ráda bych zmínila příběh Emmy (jméno bylo změněno), která z mého pohledu vybojovala statečný boj sama se sebou. Do komunity přišla z ulic Londýna. Byla v podstatě otrokyní drogového dealera. Ten ji mlátil a nutil k sexu. Měla od něj kokain i heroin zadarmo. Byla zakřiknutá, nemluvná a všech se bála. Po detoxifikaci ožila a vypadala lépe.

Po několika měsících, kdy byla v komunitě, začala znovu nápadně hubnout. Odmítala jíst, a když něco snědla, zvracela. Zjistili jsme, že jde zvracet, i když za celý den sní jedno jablko. O svých problémech odmítala mluvit. V komunitě se ale věci těžko tají, a tak se nakonec otevřela.

Vyšlo najevo, že anorexií trpěla už před nástupem do komunity. Souhlasila s tím, že bude jíst pravidelně se všemi a nebude zvracet, na což intenzivně dohlížela jedna z pracovnic. Pro Emmu to bylo moc těžké a občas se zdálo, že svůj boj vzdá, ale přibrala a postupně se váhou přestala nezdravě zabývat. Překonala letitou závislost na drogách i anorexii. Dnes je zdravá, šťastně vdaná a má dvě děti.

Poruchy příjmu potravy mají širokou škálu příčin, které je ne vždy snadné přesně určit. Nejčastěji se jedná o kombinaci příčin

• biologických (hormonální změny v pubertě)
• sociálních (despotický otec, odmítnutí ve škole, mediální tlak na dokonalý vzhled)
• emocionálních (strachy, úzkosti)
• osobnostních (perfekcionismus, slabá vůle).

S tím vším je nutné pracovat, chceme‑li docílit úspěchu v léčbě. Někdy postačí změna prostředí a rozhovory s nemocnou, které jí pomohou příčiny odhalit a zaujmout k nim správný postoj, jindy je nutné pomoci např. antidepresivy.

Zatímco pomoc bulimičkám většinou může začít ihned, kdy s ní nemocná souhlasí, dívky a ženy trpící pokročilou anorexií musí začít pobytem v nemocnici, který vede ke stabilizaci zdravotního stavu. Někdy je kolaps a hospitalizace prvním impulsem k uvědomění si závažnosti stavu pro nemocnou i její okolí.

Kudy ven z bludného kruhu

Pro uzdravující proces je nutné alespoň částečné uvědomění si problému a ochota spolupracovat na procesu nápravy. Míru a průběh pomoci by měl režírovat pomáhající, i když hlavní roli hraje samozřejmě nemocná. Pokud bude skrývat své problémy a nebude sama k sobě a svému okolí upřímná, nepůjde jí pomoci.

Partnerem v procesu změny by měl být člověk, kterému dotyčná důvěřuje, který sám nedrží diety a netrpí podobnými problémy. Měl by mít čas být k dispozici, nenechat se manipulovat a důsledně vyžadovat dodržování dohodnutých pravidel. Pokud je pomáhajících více, je nezbytná jejich spolupráce a důsledné předávání informací.

Pokud je nemocná v pokročilém stádiu anorexie, jídelníček je dobré konzultovat s lékařem, který také určí, jakým tempem dávky jídla navyšovat.

Společně je nutné stanovit jasná pravidla, cíle a plán na to, jak jich dosáhnout. Například cíl co nejdříve se zbavím bulimie nebo pravidlo už nikdy se nepřejím jsou nesmyslné a nezbytně povedou k selhání a frustraci. Ale například

• do týdne si sestavím vyvážený jídelníček
• budu se vážit jen jedenkrát týdně
• před zrcadlem se nebudu zkoumat, ale jen zkontroluji, jak vypadám, než odejdu do práce
• když budu ve stresu a budu se chtít přejíst, poprosím o pomoc…

To už je cesta správným směrem.

Pro uzdravení je také nezbytně nutné oddělit pocity od jídla a jídlo od pocitů. Většina anorektiček a bulimiček má totiž v této oblasti doslova „guláš“. Zatímco většina populace má jídlo spojené s dobrými pocity, pro anorektičky a bulimičky znamená každé sousto prohlubující se pocit viny, strachu a vlastního selhání. O těchto pocitech je třeba mluvit, pomáhat je pojmenovat a uvádět je na pravou míru. Nelze je zlehčovat ani popírat.

Kvůli této provázanosti pocitů s jídlem je nutný podrobný psaný jídelníček. Dotyčná si pak nezávisle na pocitech připraví a sní, co je na jídelníčku psáno. Pokud je nemocná v pokročilém stádiu anorexie, jídelníček je dobré konzultovat s lékařem, který také určí, jakým tempem dávky jídla navyšovat. Nutit dívku s „minižaludkem“ konzumovat normální porce a zlobit se na ni, když to nedokáže, není dobrý nápad.

• Pro úspěšný začátek je naprosto nezbytné dodržovat jídelní režim bez ohledu na to, co „hlásí“ pocity.
• U jídla se snažte vytvářet přátelskou atmosféru a zavádět témata, o kterých dotyčná ráda diskutuje, aby se nesoustředila na každé sousto, které vloží do úst.
• Celkově je dobré odvádět pozornost od vlastní osoby, smysluplně trávit volný čas, společně pečovat o nějaké zvíře, chodit ven s přáteli…
• Důležité je omezit přehnané pohybové aktivity, kterými by si nemocná kompenzovala pocit viny za snědené jídlo a navíc spalovala dle ní přebytečné kalorie.
• S přibývajícími kily je prospěšné soustředit se na části těla, které má dívka přirozeně ráda a učit se přijímat nový vzhled optimisticky.

Boj s poruchami příjmu potravy je běh na dlouhou trať, kdy občas nemocnému i pomáhajícímu dochází dech, občas upadnou a nechce se jim zvednout a pokračovat. Ze zkušenosti ale vím, že i když se to nepodaří na poprvé, vyjde to třeba na podruhé, do cíle doběhnout lze a odměna pro vítěze je sladká.