Psychologie přežírání

Co člověk, to jiný vztah k jídlu a jiný způsob stravování. Někdo jí hodně, jiný zase málo. Někdo jí během těžkých životních situací víc než obvykle, jiný v takových chvílích naopak nemůže nic pozřít. Někomu se během práce myšlenky na jídlo objevují často, jinému až poté, když všechno dokončí.

Někteří lidé se cítí tlustí, i když jsou štíhlí, jiní žijí spokojeně, i když mají nadváhu. Někomu se podaří zhubnout a už neztloustne, dalším se váha neustále vrací jo‑jo efektem. Čím to, že jsme tak odlišní ve vztahu k jídlu? Jak těm všem vnitřním pochodům v sobě porozumět?

Kompenzace „naplněním“

Zdroj našich stravovacích návyků můžeme hledat už v našem raném dětství. Malé dítě se hlásí svým pláčem o uspokojování potřeb – má hlad, je unavené, chce pochovat, je mu zima nebo teplo. Tyto potřeby jsou okolím, nejčastěji matkou, v rámci možností uspokojovány.

Pokud se však stane, že potřeby dítěte nemohou být z určitých důvodů uspokojeny (matka je nepřítomná, neadekvátně reaguje třeba z důvodu únavy, je nemocná, má sama deficit v uspokojení), tyto potřeby dítěte jsou dlouhodobě frustrované. Než aby dítě opakovaně zažívalo frustraci a velmi nepříjemné pocity, přestane své potřeby vnímat.

Jde o obranný mechanismus, který mu umožňuje v dané vývojové etapě přežít. Tato prázdná místa se později projevují například velkou samostatností, výkoností, neschopností navazovat intimní vztahy kvůli strachu z odmítnutí. Ve skutečnosti však člověk stále nevědomě touží po blízkosti a přijetí.

Obranné mechanismy, které doposud stačily, přestávají fungovat. Začnou se objevovat nejrůznější pocity prázdnoty, úzkosti a deprese, kterým jedinec nerozumí. Právě v těchto situacích mnohdy pomáhá jídlo. Jde o kompenzaci naplněním. Jídlo v mnoha situacích uspokojuje potřeby, se kterými nejsme v kontaktu.

Snadněji uvědomované jsou kompenzace vzniklé později. Například v předškolním nebo školním věku, kdy je dítě jídlem odměňováno za výkon (Hezky jsi to uklidil, tady máš něco dobrého…) nebo je jídlem odváděna pozornost od nepříjemných pocitů jako strach, úzkost z odloučení (když dítě upadne, když se mu stýská apod.). V některých rodinách se jídlem dává najevo vzájemná náklonnost a kompenzuje neschopnost vyjadřovat emoční blízkost.

Jídlo a sebepojetí

Velký vliv na sebepojetí a následné stravovací návyky jedince má hodnocení okolí. Je‑li dítě často kritizováno (jak vypadá, co neumí), získá pocit, že není v pořádku. Má v sobě přesvědčení, že je špatné. Toto přesvědčení se projevuje ve vztazích. Obvykle se takový člověk z kontaktu z druhými stahuje – ze strachu z další kritiky. Neschopnost navázat rovnocenný vztah s vrstevníky bývá zdrojem velké frustrace. Mnohdy se tak jídlo stává kompenzací, nástrojem, jak se zbavit špatných pocitů.

Zkusme se podívat na paradoxní postoj lidí, kteří si udržují svoji váhu přejídáním nebo špatným stravováním, neboť jsou nespokojeni se svým tělem, se sebou. Tito lidé, kteří si o sobě myslí, že jsou špatní, jedí hodně kvůli přesvědčení, že si nic jiného nezaslouží. Hovoří o nechuti se na sebe dívat do zrcadla, protože při pohledu na sebe se cítí špatně, jsou si odporní. Od nepříjemného pocitu jim pomáhá další najedení. Problémem těchto lidí není jejich nadváha, ale špatný vztah k sobě. Tito lidé trestají sami sebe jídlem. V takových případech je vhodné vyhledat terapii.

V psychoterapii nikdy nezačneme nadváhou klienta, i když je patrné, že jeho nepohoda bude nějak s váhou spojena. Terapeut  klientovi umožní mluvit o tom, jak se cítí a proč se mu v životě nedaří tak, jak by chtěl. Nejčastěji jde o to postupně se zbavit pocitů viny a výčitek spojených s jídlem a dále se naučit stanovit si reálné cíle. Ve chvíli, kdy člověk vystoupí ze začarovaného kruhu trestání a odměn, je vyhráno.

Jak na to bez terapie?

Zkoumejte svůj hlad. Je možné, že ne vždy, když si myslíte, že máte hlad, hlad opravdu máte. Často jde jen o zástupný projev nějaké vaši potřeby, kterou jen nevnímáte. Je možné, že místo jídla potřebujeme něco jiného: odpočinout si, nebo se naopak rozpohybovat, a tím získat potřebnou energii.

Je mnoho zdrojů a způsobů naplnění a je možné naučit se je rozlišovat. Vytvořte si předem seznam aktivit, které jsou pro vás příjemné (teplá koupel, šálek čaje, sex, poslech hudby, pěkný film, četba komixů, vtipů, apod.), a noste je zpočátku stále u sebe napsané.

Vypozorujte chvíle, kdy podléháte jídlu pravidelně. Je třeba pracovat se svými představami. Mnoho lidí má deficit právě v této oblasti. Chybí jim schopnost představovat si situace s příjemnou atmosférou, nemluvě o schopnosti vybavovat si minulost, dětství a jídelní návyky s tím spojené. Někdy je obtížné přijít na společný jmenovatel okamžiků, ve kterých nenasytnosti podléhají nejčastěji.

Těmto lidem se snažím nejprve nabídnout můj vlastní způsob myšlení, aby si pak byli schopni najít svůj vlastní repertoár toho, co mají rádi, kdy se cítí dobře a které věci dělají s potěšením. Ve chvílích strádání je pak možné pracovat se slovy, obrázky, fotografiemi, hudbou, vůněmi.

Když budete schopni pro sebe nalézt jiné zdroje příjemných pocitů, nebudete potřebovat tolik jídla. Pomáhá také relaxace, meditace, hypnóza. Je to velmi individuální. Každý jsme jiný.

Výzkumy

Na problematiku vzorců stravovacích návyků už bylo provedeno mnoho výzkumů. Dokládají fakt, že způsob, jak se máme rádi, tedy jak zacházíme s našimi potřebami a pocity, má zásadní vliv na to, jaký máme vztah k jídlu.

• Lidé s nadváhou mají podle výzkumů sklon více jíst, když se cítí napjatí nebo úzkostní, zatímco jedinci s normální hmotností jedí více v situacích klidu.
• Jiné výzkumy ukazují, že u některých obézních osob vede ke zvýšenému příjmu potravy jakýkoli druh emočního vybuzení. Oproti lidem s normální váhou jedli lidé obézní více, ať u nich byla navozena radost, strach, hněv, nuda. Lidé s normální hmotností jedli stejné množství před i po navození emoce.
• Vliv emočního stresu na zvýšení příjmu potravy byl zaznamenán i u zvířat. Tato skutečnost by mohla znamenat, že stres aktivuje základní mozkové systémy, které za určitých podmínek navozují přejídání. Důvodem je fakt, že dlouhodobý stres ovlivňuje fungování psychického aparátu. Psychické funkce, které je člověk schopen za normálních okolností mít pod kontrolou, již nefungují. Velení se ujímá vývojově nejstarší část mozku – hypotalamus, který má na starost zajistit přežití. Mozek v tuto chvíli nedělá rozdíl mezi zdrojem zažívaného stresu. Výsledkem je tendence jíst a ukládat pro případ nedostatku. Při dietách, které jsou založené na velkém omezení jídla, je živena frustrace a stres. A naše snahy mají tudíž přesně opačný efekt, neboť se kila znovu vrací, což samo o sobě podněcuje stres, atd.

Diety a sebeomezování

Výsledky výzkumů jasně ukazují, že v případech, kdy se lidé s normální hmotností museli v jídle omezovat, oproti lidem, kteří se omezovat v průběhu první části výzkumu nemuseli, jedli následně mnohem více. Vysvětlení jsou především v potlačování pocitů (nejprve ignorování pocitu hladu, poté následné neschopnosti vnímat impulzy sytosti). Studie dále potvrzují, že omezující vzorce chování mají častěji obézní jedinci.

4. listopadu 2020

Emoce a Já: Moudrost soucitu k sobě a k druhým (přednáška)

Jan Benda

Při omezení jídla jde pouze o zkoušku silné vůle, nikoli o vztah k sobě. Ten se začne zlepšovat ve chvíli, kdy se zastavíme a začneme všechno kolem jídla lépe vnímat: jíst, když máme opravdu hlad, přestat jíst, když máme dost, jíst v klidu, vychutnávat si každé sousto, jíst to, co tělu dělá dobře. To totiž není tak snadné jako pouhá restrikce. Je to o pozitivním vztahu k sobě. Shazování kilogramů by nemělo být zkouškou vůle. Sebekontrola nás vyčerpává. Jde o anorektické chování spojené s nekonečnou sebekontrolou.

Dalším důležitým výsledkem je, že omezování potravy vede ke  zpomalení metabolismu. Čím nižší rychlost metabolismu, tím méně kalorií je vydáváno a tím více tělo ukládá. Snížení rychlosti metabolismu v průběhu držení diet může rovněž vysvětlit, proč mnoho lidí zjišťuje, že v každé následující dietě, kterou drží, je hubnutí těžší.