Taky máte ve svém okolí tolik dětí, které „špatně jedí“? Paradoxní, když uvážíme, že žijeme v dostatku, máme větší výběr potravin než kdy dřív a jsme obklopeni radami o vhodné výživě. Kdy a jak začít s příkrmy, a hlavně co dětem vařit. Kuchařky pro kojence a podobné knihy doporučuji ignorovat, maximálně prolistovat.
Většina rodičů si stěžuje na to, že děti jedí málo, odmítají maso, zeleninu, zdravá jídla… A v knihovničce přitom mají i několik publikací o správné stravě pro děti. Alespoň do jednoho roku bychom dětem neměli solit, jen minimálně kořenit, opatrně s alergeny…
Podtrženo sečteno děti jedí něco jiného než dospělí. Speciální strava pro nemluvňata. Toho se pochopitelně chopila komerce, takže v každém obchodě nalezneme dětskou výživu v lahvičkách – bez konzervantů, barviv a jiných aditiv. Stačí otevřít.
Mimo západní svět je to jinak. Problémy dětí s jídlem téměř neznají. Děti jsou prostě dlouho kojeny a v průběhu toho začínají postupně více a více ochutnávat to, co jedí dospělí. Nic speciálního. Žádná věda. Žádná komerce. Žádný problém.
Bezproblémový vztah k jídlu celoživotně ovlivňuje fyzické i psychické zdraví. A my rodiče ho můžeme dětem buď usnadnit, nebo ztížit.
V tom to právě je: méně je často více. Ve výchově a v naší společnosti rozhodně. Proto doporučuji kuchařky pro nemluvňata nekupovat – i když jsou rady v nich obsažené z nutričního hlediska rozumné. Jenže psychologické a společenské aspekty pokulhávají a prostá radost z jídla se za tabulkami vitamínů prakticky vytratila.
Honzík versus Petruška
Ptám se Petruščiny velmi zodpovědné maminky, jak vypadal přechod její holčičky na pevnou stravu. „Bylo to od začátku špatný. Jako miminko přitom baštila dobře, kojily jsme jak z učebnice!“ vypráví.
- „Všechno jsem si nastudovala, a přesně v den, kdy bylo malé půl roku, jsem jí připravila první mrkvičku. Koupila jsem jí výbornou, slaďoučkou bio‑karotku, uvařila, dohladka rozmixovala, posadila Petrušku do židličky, vybavila bryndáčkem a vytáhla tu nejkrásnější růžovou lžičku přesně pro malé holčičky –“ odmlčí se a pak stručně zakončí: „Nejedla.“
Prý se do dcerky půl hodiny snažila něco dostat, ale jestli snědla dohromady jeden a půl lžičky… Maminka se však nevzdala, denně Petrušce něco vhodného vařila a nabízela. Jenže dívenka se po chvíli začala vzpouzet, jen co uviděla jídelní židličku.
Bio‑karotka je vhodnějším prvním příkrmem než obyčejný, solený brambor. V druhém případě však dítě začíná jíst přirozeně napodobováním rodičů, společně s nimi.
Máma Honzíka – dobrého jedlíka nemá zdaleka tak svědomitý přístup.
- “Vlastně jsem ještě vůbec nechtěla začít přikrmovat, kojení nám vyhovovalo a věděla jsem, že bohatě stačí začít v šesti, sedmi měsících. Jenže když mu byly asi čtyři měsíce, začal velmi pozorně sledovat, jak jíme. No a o měsíc a půl později se mi vyloženě sápal do talíře… Takže jsem to nevydržela a dala mu ochutnat,“ směje se. „Měli jsme tenkrát nějaké maso s bramborama. Tak jsem mu dala kousek brambory. No slupnul ho, a hned chtěl další! Od té doby jedl s námi.“
Je samozřejmě možné, že Honzík má prostě od přírody větší apetit než Petruška. Zásadní rozdíl však podle mě spočívá v přístupu obou matek: druhý je pro vytváření bezproblémového vztahu dítěte k jídlu vhodnější.
Samotná dohladka rozmixovaná bio‑karotka je přitom vhodnějším prvním příkrmem než obyčejný, solený brambor. V druhém případě však dítě začíná jíst přirozeně napodobováním rodičů, společně s nimi. Není nijak nuceno. Snaha o dokonalost a příkrm přesně podle knížky často vedou k problémům.
Samozřejmě, že nic nezkazíme, když do nějaké knihy o výživě kojenců nahlédneme. Sama jsem jich přečetla několik. Bereme‑li je jako inspiraci, a nikoli jako bibli, proč ne. Ale kupovat je je zbytečná investice.
Aby děti jedly s chutí
Bezproblémový vztah k jídlu celoživotně ovlivňuje fyzické i psychické zdraví. A my rodiče ho můžeme dětem buď usnadnit, nebo ztížit. Jde tedy o dost zásadní záležitost. Dovolím si několik tipů.
Děti, které nedostanou příležitost mezi jídly alespoň trochu vyhládnout, nechápou, k čemu je jídlo dobré, a pociťují je jako obtěžující.
Nebraňme prvním pokusům najíst se sám
Osmiměsíční kojenec a miska s jídlem je poměrně výbušná kombinace – větší část jídla zpravidla skončí na stole, na zemi, případně ve vlasech. To ale není podstatné! Podstatné je, že se dítě učí samo najíst. A přidanou hodnotou, že se chvíli zabaví, takže se stihne najíst i maminka. Nezasvěcený nepochopí, ale matky vědí, o čem mluvím.
Pokud dítěti lžičku nepůjčíme, může si na náš servis zvyknout tak, že je budeme krmit ještě předškoláka.
Nabízejme jídlo s důvěrou, že bude chutnat
Děti velmi dobře čtou naše myšlenky. A věří jim. Pokud jsme přesvědčeni, že dítěti bude chutnat, bude mu chutnat. Pokud se domníváme, že mu chutnat nebude, pravděpodobně mu opravdu chutnat nebude.
Dovolme dítěti zažít hlad
Když jsem vypomáhala kamarádce v její soukromé školičce, potýkaly jsme se s tím, že nám děti nechtěly jíst obědy. Jídlo přitom bylo zdravé, výživné a chutné, samy jsme se na ně vždy těšily. Jenže děti se ofrňovaly. Johanka prohlásila, že jí maso nechutná, Mareček zase: Mrkev já nejim. – Já taky ne, mně taky nechutná, vykřikovaly ostatní děti jedno přes druhé.
Pak jsme ale přišly na velmi jednoduchý způsob, jak zařídit, aby děti oběd s chutí snědly. Je to otřepaná fráze, ale je to tak: nejlepší kuchař je hlad.
Pokud sami jíme rádi, pestře a společně s dítětem, je téměř jisté, že i ono bude jíst zdravě.
Svačinku, kterou dětem připravovaly maminky, jsme posunuly časově dopředu a často jsme dětem nenabídly vše z toho, co s sebou dostaly – sušenky a další sladkosti jsme omezily. Po svačině jsme šli ven a byli tam co nejdéle. A jak pak dětem oběd chutnal! Po mase, mrkvičce, špenátu i hrášku se jen zaprášilo.
Je mi líto dětí, které nedostanou příležitost mezi jídly alespoň trochu vyhládnout. Nechápou, k čemu je jídlo dobré, a pociťují je jako obtěžující. Pochopitelně. Bohužel to kolem sebe pozoruju často.
Vařme pro sebe
Nejeví vaše batole o jídlo zájem? Připravili jste oběd a bojíte se, že to bude zase boj: dítě bude utíkat od stolu, uvidí lžičku a odvrátí hlavu… V takovém případě je k jídlu vůbec nevolejte. Prostě si sami sedněte ke stolu a začněte baštit. Dávejte najevo, jak vám chutná, ale ne adresně dítěti – toho si pokud možno vůbec nevšímejte.
Zaručeně se začne zajímat a velmi pravděpodobně bude chtít ochutnat. Můžete mu pak nabídnout od sebe, nandat na talířek, nebo chvíli hrát divadlo: „Ne ne, nesněz mi to. To jsem si uvařil/a pro sebe a moc se těším, jak si to sním!“ Touhu dítěte to ještě zvýší.
Pokud se sami na Vánoce přejídáme cukrovím a pak držíme diety, bude mít naše dítě s jídlem problém. Pokud sami jíme rádi, pestře a společně s dítětem, je téměř jisté, že i ono bude jíst zdravě a bude mít k jídlu celoživotně bezproblémový, pozitivní vztah.
Čím míň dětské jídlo řešíme, tím líp děti jedí. A péče o ně je o to snadnější.
