Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Moje vítězství

Dnes už je můj pobyt v léčebně jen vzpomínka, ale pořád hodně živá.

Ze seriálu: Psychologie hubnutí

Martina Černá

Martina Černá

24. 2. 2012

Nikdy jsem neměla problémy s váhou. Byla jsem živé dítě, pro které nebyl žádný strom dost vysoký, abych se na něj nepokusila vyškrábat, žádná cesta dost široká, abych se ji nesnažila přeběhnout.

Sedět v klidu, spát, odpočívat byl obrovský problém. Od pěti let jsem začala navštěvovat hodiny rytmiky a od první třídy mě vybrali do kurzů moderního a klasického baletu. Dvakrát třikrát týdně jsem se hýbala v rytmu hudby a poctivě spalovala kalorie z výtečných buchet od mé prababičky.

Nejoblíbenějším předmětem ve škole byl tělocvik, v zimě jsem pravidelně brázdila sjezdové a běžecké tratě, v létě s rodiči vyrážela na hory s batohem pod stan. Aktivní trávení volného času s kamarády bylo samozřejmostí. Při výšce 176 cm jsem v průměru vážila 58 kilo. Důvodem mého onemocnění menální anorexií v sedmnácti letech rozhodně nebyla nadváha.

Začátek velkého průšvihu

Kolem šestnáctého roku jsem musela nechat aktivního tancování. Na tréninku jsem nešikovně skočila a poranila si meniskus a vazy v koleni. Domnívala jsem se, že lehká operace a dostatečný klid po určitou dobu pomohou. Bohužel bolesti přetrvávaly a nedovolovaly mi věnovat se pravidelným tanečním tréninkům. Musela jsem svého koníčku nechat.

Po půl roce hladovění a diet jsem se dostala na váhu 48 kilogramů. Jedla jedno rajče, vypila čtyři litry vody a chodila na dvě hodiny aerobiku denně.

Náhlý pokles aktivního výdeje energie a stále stejný příjem kalorií se projevil zaobalením mého zevnějšku. Když to beru zpětně, tak rozhodně nešlo o žádnou tragédii, možná čtyři kila navíc, což při mé výšce bylo téměř zanedbatelné. Začala jsem korigovat dávky jídla, počítat kalorie. Představa byla, že zhubnu zase na svou váhu. Ale něco se zvrtlo.

Začala tvrdá sebekontrola. A to nejenom v jídle. V hlavě jsem nosila kalorické tabulky, počítala každý gram jídla, začala tvrdě sportovat, potají nosila jídlo od večeře k sobě do pokoje, kde jsem je natlačila do sklenic a vyhazovala z okna. Lhala rodičům, že jsem už jedla u kamarádů nebo nemám hlad.

Do té doby normální průměrná studentka se začala šprtat, aby nosila jedničky, maximálně dvojky. Uzavírala jsem se do sebe, stranila se přátel a rodiny. Všechnu energii jsem věnovala počítaní kalorií a strachu, zda neztloustnu, když jsem si vzala rajče navíc.

Jediná blaženost se dostavovala při pocitu, jak skvěle se umím ovládat. Byla jsem posedlá počítáním kalorií. Pocitem výjimečnosti.

Po půl roce hladovění a diet jsem se dostala na váhu 48 kilogramů. Jedla jedno rajče, vypila čtyři litry vody a chodila na dvě hodiny aerobiku denně. Padaly mi vlasy, vytratila se menstruace, kazily se zuby, motala jsem se únavou, několikrát omdlela, trpěla srdeční arytmií, začala mít deprese.

Jediná blaženost se dostavovala při pocitu, jak skvěle se umím ovládat. Byla jsem posedlá počítáním kalorií. Pocitem výjimečnosti. Lidmi, kteří se cpali jídlem a vykazovali známky nadváhy, jsem pohrdala. Považovala je za značně nedisciplinované. Disciplína a bič nad sebou, to bylo moje motto.

V té době jsem ještě netušila, že to není o ničem jiném, než o nenávisti k sobě samé. Dostala jsem se do kolotoče, ze kterého se nedalo vstoupit. Výčitky svědomí, nenávist sama k sobě, strach z každé kalorie navíc.

Rodiče si toho všimli, báli se, že fetuju, domlouvali mi, ale nešlo to. Už jsem se nemohla a neuměla normálně najíst. Potají jsem brečela a začala uvažovat o sebevraždě, která by všechno vyřešila.

Na jedné hodině aerobiku si mě všimla dcera kolegy mého otce. Zhrozila se, jak jsem hubená, a zašla za mým tátou do práce, aby mu všechno řekla. Ještě ten den za mnou rodiče přišli do pokoje a všechno prasklo. Dohodli jsme se na léčbě na dětské psychiatrii v Praze. Váha mi v té době ukazovala 44 kg.

Léto 1997, dětská psychiatrie

Sestra vzala za kliku dveří s laminátovou výplní a prudce vrazila dovnitř místnosti. Jedním prudkým trhnutím rozškrtla zažloutlý závěs. Ranní červencové slunce se vehementně snažilo svými paprsky provrtat skrz ušmudlané okenní tabulky a rozlehlý nemocniční pokoj zaplavilo příjemné teplo. „Budíček,“ zaslechla jsem autoritativní hlas zdravotnice.

Opatrně jsem otevřela zalepené oči, rozhlédla se po okolních postelích, jestli jsou prázdné. Ostatní děvčata byla již na nohou. Vystrčila jsem tlapky zpod peřiny a lačně je natáhla vstříc šimrajícím slunečním paprskům. Vychutnávala jsem si jejich teplo. Přestože byl červenec a republiku zasáhla třicetistupňová vedra, v pokoji byl permanentní chlad. Letitý dub, který se před okny rozrostl, propustil přes svou mohutnou korunu jen pár zlatavých nitek slunce.

Oddělení dětské psychiatrie bylo umístěno ve starých jednopatrových barácích v areálu nemocnice. Od vstupních dveří vedla dlouhá tmavá chodba, která spojovala oddělení ORL s psychiatrií. Někdo se snažil tu dlouhou nudli vyzdobit malbami přímo na stěnách a přisoudit jí snesitelnější tvář. Bohužel ponurý dojem z celé stavby se nepodařilo, ani díky veselým motivům a barvám, odstranit. Pocit stísněnosti ještě umocňovaly mříže, jimiž byla orámována jednotlivá okna, a těžké vstupní dveře na oddělení zabezpečené z obou stran uzamykatelnou koulí.

„Mentálky, vážit!“ oznamoval pronikavý hlas ze sesterny. Otráveně jsem odkopla peřinu, posadila se na postel a mžourala před sebe. Instinktivně, přes zalepené oči, hmátla po hřejivých ponožkách a zamaskovala jimi zmodralá chodila. Nazula si trepky a líně se vydala na cestu do sesterny, odkud se vinul zástup dívek, jež spojovala stejná diagnóza. Mentální anorexie a bulimie. Mor dvacátého století. Neúnavná touha po dokonalosti a sebeovládání. Závislost na hladovění, zvracení, sebetrýznění a nenávisti k vlastnímu tělu, k sobě samé.

S úlevou slézám z váhy. Půl kila nahoře. Díky Bohu! Kolikrát ještě budu muset absolvovat tuhle nedůstojnou proceduru? Připadám si jako prase, které vedou na porážku a chtějí se přesvědčit, že z něj bude to nejlepší maso. Málo! Zpátky do chlívku. Vykrmit!

Přišla na mě řada. Nejistě jsem vstoupila na lesklou plochu váhy a pohled upřela na displej s rudě svítícími čísly, které určovaly osud každého dne. Případné deko dolů nebo dlouhodobá stagnace váhy znamenaly „trestné body“. Zakázaný telefon domů, nemožnost vycházky, omezený vstup do uzavřeného areálu nemocniční zahrady. O případném výletu do centra města s doprovodem nemluvě.

Hypnotizovala jsem čísla a tiše se modlila, aby ukázala víc než včera. „Pište. Martina Černá dnes 48,5 kila“ diktovala vrchní do protokolu mladičké sestře.

S úlevou slézám. Půl kila nahoře. Díky Bohu! Kolikrát ještě budu muset absolvovat tuhle nedůstojnou proceduru? Připadám si jako prase, které vedou na porážku a chtějí se přesvědčit, že z něj bude to nejlepší maso. Málo! Zpátky do chlívku. Vykrmit! Pomalu se šourám do umývárny, abych smyla poslední zbytky ranní únavy.

Po příchodu do pokoje zastelu peřiny, obléknu se, opláchnu obličej a kartáčem vyčešu hrsti padajících vlasů. Anorektičky plešatí. Na podlaze se válí chomáče různobarevných vlasů, které uklízečka nestačí stírat.

V okamžiku, kdy míjím toalety, mě zarazí  podivné tlumené zvuky zevnitř. Opatrně zvětším škvíru v pootevřených dveřích a nad mísou spatřím rozježenou hlavu patnáctileté dívky. Katka. Okamžitě je mi jasné, že nevydržela a v noci potají spořádala dobře zašité zásoby jídla. Teď se je snaží vyzvrátit a ulevit svému svědomí. Ucítí můj pohled v zádech a prudce trhne hlavou. V jejích očích cítím úlek.Přiložím si ukazováček na rty a přivřu jedno oko na znamení, že budu mlčet. Je mi jí líto, a nemám to srdce práskat na své spolupacientky. Každá si ten svůj problém musí vyřešit sama.

Po příchodu do pokoje zastelu peřiny, obléknu se, opláchnu obličej a kartáčem vyčešu hrsti padajících vlasů. Anorektičky plešatí. Na podlaze se válí chomáče různobarevných vlasů, které uklízečka nestačí stírat. Každý den jich může vypadnout minimálně sto.

Tělo hladověním strádá. Padají vlasy, lámou se nehty, kůže má žlutošedou barvu. Dívky přestávají menstruovat, trpí anemií, srdeční arytmií, zvýšeným cholesterolem. V nejtěžších případech přichází metabolický rozvrat a smrt. Pomalé umírání zaživa. Představa dokonalého těla se změní na život ohrožující vychrtlost, připomínající vězněné Židy v koncentračních táborech. Rozdíl je v tom, že oni hubnuli nedobrovolně a denně toužili alespoň po kůrce chleba navíc.

Pacienti s poruchou příjmu potravy trpí sníženou sebedůvěrou, nespavostí, nenávistí sebe samých, nutkavou ideou, že jsou i při 40 kilech na 175 cm výšky obézní. Přicházejí deprese, důvod k pokusu o sebevraždu, kterou takto nemocní jedinci často opravdu spáchají. Je to drsné vysvobození z kolotoče výčitek a depresí.

Třikrát do týdne, úderem osmé, začíná ve velkém sále komunita. Pacienti se usadí podél stěn do kruhu a během třiceti minut si snaží sdělit aktuální náladu z dosavadního pobytu v mozkoškrabárně. Spíše než o užitečné sdělení svých pocitů se jedná o přehlídku místních trosek. Unavené, na kost vyhublé anorektičky s popelavou barvou kůže se střídají s odulými bulimičkami, jejichž společným poznávacím znakem jsou od věčného zvracení nateklé obličeje a hrtan.

Komunita se často zabývala diskusemi o kvalitě jídla, co je normální a nenormální porce. Pamatuji si den, kdy jsem přišla do léčebny poprvé a postavili přede mne můj první oběd. Polévku, hlavní jídlo a zákusek. Do té doby byl můj scvrklý žaludek zvyklý maximálně na 2 rajčata denně. Tohle všechno mám sníst? Vždyť prasknu! Chtělo se mi brečet a utéct pryč od stolu.

Pokud některé dívky časový limit opakovaně nestíhaly, řešilo se to podáním zbytku jídla přes sondu. Porce se rozmixovala a sondou, zavedenou přes nosní dírku, se „koktejlek“ dopravil až do žaludku.

Každá z nás věděla, že nepůjde domů dřív, než dosáhne a chvíli si udrží svou propouštěcí váhu. Přesto jsme se jídla strašně bály a mnohé z nás se snažily různými podvody potravy zbavovat. Knedlíky jsme lepily pod stůl, polévky lily do květináčů, maso schovávaly pod jazyk a potom tajně vyplivovaly do papírových ubrousků, které obratem mizely v kapsách tepláků. Krájely jsme stravu na miniaturní sousta a každé přežvykovaly pět minut. Jíst pomaleji se už asi nedalo. Strašný zlozvyk.

Sestry nervózně hlídaly vymezený čas na jídlo. Na snídaní byl určený čas 15 minut, oběd 30 minut, večeře 20 minut, svačiny 15 minut. Pokud některé dívky časový limit opakovaně nestíhaly, řešilo se to podáním zbytku jídla přes sondu. Porce se rozmixovala a sondou, zavedenou přes nosní dírku, se „koktejlek“ dopravil až do žaludku. Netřeba zdůrazňovat, že způsob importu sondy do trávicí soustavy přes nos nebyl žádným labužnickým zážitkem.

Dnes už ale postup lékařů umím částečně pochopit. Nebylo možné s dvěma sestrami na oddělení a jedním denním lékařem na cca 20 pacientů udržet disciplínu jen pomocí domluvy. Anorexie je druh závislosti. Stejně jako alkohol a drogy. I ona nutí trpící, aby podváděli, lhali, ztráceli své přátele, trápili své nejbližší okolí. Je to závislost na nejedení. Není možné ji řešit pouze domluvou, důvěrou okolí.

Dlouhá cesta k happy endu

V nemocnici jsem strávila s přestávkami cca 5 měsíců. Oproti ostatním dívkám, které byly mé spolutrpící, jsem měla vělkou výhodu. Šla jsem do léčebny dobrovolně, přiznala jsem si fakt, že mám problém, který neumím sama vyřešit. Věděla jsem, že takhle dál už nemůžu žít a nechci. Jen jsem tápala, za který konec uzlu mám vzít a začít svůj problém rozmotávat.

Musela jsem si uvědomit, že celý problém mohu vyřešit pouze já sama. Okolí, lékaři, antidepresiva a rodina jsou stavebními kostičkami pyramidy, kterou ale musím sestavit sama.

Důležitým základem byla moje rodina. Máma, táta, sestra, přátelé. Oproti většině dívek jsem měla neskutečné štěstí, že rodiče mě nesmírně podporovali. Odpustili si výčitky, chytré řeči. Abych se dostala co nejdříve domů a odvděčila se jim za jejich pomoc, to byla pro mě největší motivace, která mi pomáhla v těch nejhorších chvílích, kdy jsem pochybovala, zda to zvládnu.

Důvodem anorexie a depresí byla nenávist sama k sobě, ke svému tělu. Nevyřešené problémy s mamkou, pro kterou jsem chtěla být jednička, ale neuměly jsem si to jedna druhé řici.

Podařilo se to. Ale než jsem se k tomutu happy endu dopracovala, stálo mne to několik hodin konzultací s psychologem. Prodělala jsem dvě silné ataky depresí, které jsem nakonec musel řešit léky, protože jsem si přála raději nebýt.

Můj další život provázely i nevydařené vztahy s muži, kterým jsem se neuměla otevřít. Stále jsem si kolem sebe stavěla bariery, aby k mé osobě nemohl nikdo proniknout. Tak jsem se bála zranění od milované osoby, že jsem je od sebe raději svým studeným chováním odháněla.

Musela jsem si uvědomit, že důvodem anorexie a depresí byla nenávist sama k sobě, ke svému tělu. Nevyřešené problémy s mamkou, pro kterou jsem chtěla být jednička, ale neuměly jsem si to jedna druhé řici. Každá se držela své pravdy a nechtěla ustoupit ze svého postoje.

Všechno vyřešil odchod z domova kolem devatenáctého roku, kdy jsem si uvědomila, že život na vlastní pěst není zase taková procházka růžovou zahradou. A překvapivé bylo zjištění, že mi na názoru mých rodičů záleží, že je mám ráda a oni mají rádi mě. Začala jsem na sobě pracovat, což nebylo vždy příjemné. Přiznat si všechny nezdary, za které nemůže okolí, jak jsem se snažila si občas namluvit. Naučila jsem se nebrat sama sebe tak vážně.

Využívejte celý web.

Předplatné

Přítomnost, rok 2012

Dnes je mi 32 let. Anorexií netrpím. Mám průměrnou váhu 75 kilo na 176 cm. Sportuji a jím vše, pestře, 5× denně přiměřené porce. Váhu jsem věnovala kamarádce. Děti nemám, žiju svobodným životem. Mám velké množství kamarádů a pár přátel, které skutečně upřímně miluji. Depresí netrpím a antidepresiva neberu tři roky.

Diskuse 0

Martina Černá

Čtenářka Psychologie.cz

Psychologie hubnutí
Seriál

Nepotřebujete výživové poradce. Potřebujete zdravý rozum, schopnost omezit se - a špetku psychologie.

Více autorů

  • Zdraví