Jiskřit a nevyhasnout

Málokdo umí tak samozřejmě a civilně vyprávět o intimitě a sexualitě jako belgická výzkumnice a párová terapeutka Esther Perel. Péči o svůj vlastní erotický oheň považuje nejen za nedílnou součást budování našich vztahů, ale hlavně za zásadní složku toho, jak se dobře starat o sebe sama. Pokud byste ale v jejích textech a přednáškách hledali technické návody, nedočkáte se. Mnohem častěji padají slova jako „fantazie“, „touha“, „zranitelnost“, „objevování“, „bytí naživu“.

Je snadné nechat se strhnout trendem optimalizace a výkonu v leckteré oblasti našeho života. Chceme efektivně využívat čas, uběhnout každý týden delší vzdálenost, efektivně delegovat úkoly, trhat rekordy v počtu hodin přerušovaného půstu… Taky přístup k informacím dnes máme lepší, než byl kdykoliv předtím. Snadno se dostaneme k tisíci informacím o tom, jak správně běhat, jíst, plánovat si práci.

To vše může platit i o sexualitě. Je snadné srovnávat své tělo s těmi dokonalými z plakátů a časopisů (bez ohledu na to, že ta těla obvykle vůbec neexistují – většinu z nich někdo vylepšil ve Photoshopu). Nebo uvěřit, že lidská sexualita je to, co se ukazuje ve filmech. Každý z nás taky může mít v telefonu aplikaci s polohami z kámasútry, objednat si hračky z e‑shopu, stáhnout si e‑booky o tom, jak být dokonalým milencem. Ale taky si objednat deskovou hru pro páry, koupit si knížky o alternativních přístupech k sexualitě nebo si zaplatit kurz tantry.

A to samozřejmě není vůbec špatně. Cokoli z toho může být perfektní a užitečné, oživit naše vztahy i náš vlastní postoj k erotičnu a k tělesnosti. Jenomže je to jako se vším: hračky a e‑booky samy o sobě nás nespasí. Jsou mnohdy velmi užitečným doplňkem a nástrojem. Nicméně abychom se mystériu lidské touhy přiblížili doopravdy, stejně nám nakonec nezbude než na to jít pořádně, od jádra nás samotných.

Od poznávání vlastní duše, jejích potřeb, tužeb a trápení, protože právě ty se promítnou do našich erotických fantazií, přání, bloků a nejistot. Od prozkoumávání vlastního těla a jeho možností. Od vnímání erotična nejen jako něčeho, co se děje půl hodiny před spaním v ložnici, ale co je přítomné v rámci celého vztahu jako jeden z jeho rozměrů – podle Esther Perel začíná milostná předehra nikoliv tehdy, když dáte děti spát a zapálíte svíčky, ale už na konci předchozího orgasmu.

S hledáním informací na internetu můžeme třeba i začít, ale pokračovat musíme u sebe. Dokonce nejprve u sebe. A dokonce bez ohledu na to, jestli právě teď máme nebo nemáme partnera.

Hořet je být naživu

„Každý z nás je zodpovědný za svou touhu,“ píše trochu provokativně Esther Perel. Jak to? Nemá tohle co do činění s partnerem? Neměl by se on snažit, ať po něm toužíme? Žijeme přece v přesvědčení, že to náš partner nás přitahuje nebo vzrušuje – a když nás přestane přitahovat, je něco špatně se vztahem.

To je pravda, ale ne celá. Partner samozřejmě může dělat věci, které nám pomáhají nebo nepomáhají se rozžehnout. Ale touha, jak píše Esther, je ultimátní vyjádření naší svobodné vůle. Nikdo nás nemůže donutit toužit nebo chtít. Touha je naše. A my sami taky máme do značné míry schopnost ji udusat nebo rozhořet.

Tak schválně: Začněte přemýšlet nad starostmi, nad tím, jak vyjdete s penězi a jak vyřešíte konflikt v práci. Přestaňte o sebe pečovat, neumyjte si vlasy, pracujte až do umdlení. Hledejte na sobě v zrcadle deset minut jenom chyby. Vyčítejte si dalších deset minut, že nejste dost dobrý rodič. Jakákoliv touha z vás vyprchá, zůstanou vrásky na čele a shrbená záda.

A teď jinak: Zatančete si. Projděte se venku. Dejte si pořádnou teplou vanu a natřete se voňavým krémem. Usmějte se na sebe do zrcadla. Podpořte sami sebe, že vám to sluší. Snězte něco dobrého. Zalezte do postele a podívejte se na fotky z dovolené. Myslete chvíli na svého partnera a představte si, jak se usmívá a jaké to je, když se vás dotýká.

Už rozumíte? Ani v jednom případě tu partner vůbec není – maximálně v představě. Všechno děláme my sami, ve svých myšlenkách, činech, smyslech. Tím pádem je taky naše zodpovědnost se o vlastní touhu starat.

A máloco z toho, co ji rozfouká nebo ztlumí, je ve skutečnosti primárně jakkoliv sexuální. Vypínají nás věci, které z nás vysávají energii a život. Opak se děje, když jsme zakotvení sami v sobě, ve svém těle, když děláme věci, které nám vlévají krev do žil a život do srdce. Když se soustředíme ne na nějaký konkrétní cíl, ale na prožití daného momentu. A to je také důvod, proč by podle Esther měla být péče o vlastní erotickou jiskru součástí naší celkové péče o sebe. Je v ní totiž život.

A ať už svou touhu, své tělo a vlastní sexualitu prozkoumáváme sami nebo s partnerem, všechno začíná v jádru: v nás samotných, v naší mysli.

Touha jde ruku v ruce s pocitem hodnoty

Není novinkou, že sebevědomí je přitažlivé. Že náboj pro většinu z nás mají lidi, kteří jsou se sebou v pohodě. Jde to ještě dál – v sexualitě jsme extrémně zranitelní, právě tady se nejvíc projevuje pestrost našich individualit, potřeb a přání a taky sem přinášíme naše zranění, trápení a nejistoty.

Abychom si mohli dovolit chtít, musíme cítit, že si zasloužíme. Třeba se někde v hloubi možná ani necítíme dost dobří a dost přitažliví, abychom byli hodni vzrušení a vášně druhého člověka a toho, abychom své tělo přivedli k něčemu krásnému. Možná se pod ranami života cítíme už tak dost zranitelní, než abychom dovolili být před někým ještě zranitelnější.

Jak píše Esther, někdy se nemůžeme napojit na svou vnitřní jiskru, protože…

• postoje k sexualitě v naší rodině byly opředené vinou, špínou, tabuizací, hanbou, zneužíváním nebo manipulací
• vypnuli jsme některé části sebe, protože jsme zažili zranění a nemáme už důvěru k sobě ani ke světu
• nemoc nebo běh času nás připravily o část těla nebo tělo proměnily, takže se necítíme přitažliví
• truchlíme a cítíme vinu za to, že bychom se chtěli probudit a žít, třeba protože jsme někoho ztratili a nemělo by nás teď přece zajímat nic tělesného
• nemáme pocit, že si zasloužíme dojít si pro cokoliv dobrého pro sebe, nebo chvíli myslet primárně na sebe
• anebo jsme prostě unavení, otrávení, nervózní – z každodenních stresů, které nás vedou spíš k tomu přepnout se do nějakého fungování v modu zvládajícího robota, než abychom se dovedli napojit na svoje tělo a smysly

Pomalu se tím ale dostáváme také k tomu, co to znamená pro interakce mezi partnery. Když se na naši touhu podíváme z této stránky, už nás nepřekvapí, jak velký vliv má to, jestli se cítíme být žádoucí pro svého partnera, nebo ne. Jakým způsobem mohou erotickému náboji ve vztahu pomáhat obyčejné komplimenty, obdivné pohledy, pohlazení nebo políbení mezi mytím nádobí – všechno to, čím druhý člověk signalizuje, že mu jeho partner připadá krásný a že si váží jeho osobnosti i těla tak, jak je. Ale taky jakákoliv slovní i neverbální forma zpětné vazby, co se mému tělu líbí a co partner dělá dobře.

Znát vlastní tělo znamená umět navést partnera

Když jsme jen sami se sebou, většinou víme, co nás v sexualitě dovede ke kýženému výsledku. Velmi často máme ale blok pustit se do dobrodružství a bez nároku sledovat cíl prostě objevovat, co se našemu tělu líbí a co ne. Málokdo je zvyklý přemýšlet o svém těle jako o úžasném paláci plném neprozkoumaných možností. Jenže když sami neznáme zákonitosti a možnosti vlastního těla, jak můžeme správně navést někoho druhého? Jak si můžeme sami dojít pro to, co potřebujeme? A pokud s vlastním tělem nejsme v míru, jak bychom vůbec mohli být v klidu a uvolnění, když k němu pouštíme druhého člověka?

A pak je tu ještě jiná věc: co když vlastní tělo znám a fandím mu, ale myšlenka na jakoukoliv formu sdílení takových informací partnerovi nebo partnerce je pro mě jako z jiné planety, protože se stydím, nemám s tím zkušenosti, anebo pro to prostě vůbec nemám slova?

Pro ženy existuje třeba skvělý projekt OMGyes.com, který v tomto může pomoci – pokud vás ovšem nezbrzdí angličtina. Výzkumnice udělaly rozhovory s 20 000 ženami ve věku 18–95 let a ptaly se jich, co se jim líbí. A zjistily, že v tom existují vzorce. S některými s žen natočily přímá a přitom velmi civilní videa, kde o různých preferencích ženy vyprávějí. Výzkumnice vše rozřadily do tematických šuplíků a vytvořily pro ně pojmy. Když názvy a popisy existují, je pak už snazší mezi kategoriemi objevit ty své.

Jakmile ze vztahu odejde zranitelnost, přijde nuda

Proč je vlastně myšlenka na sdílení v sexualitě tak děsivá? Zčásti to může být třeba proto, že to s sebou nese zranitelnost. Sdílet znamená riskovat. Nepochopení, odmítnutí… nebo naopak třeba to, že toho druhého zraním.

Jenomže například podle výzkumů Brené Brown to vypadá, že právě ochota podobně riskovat je to, co dělá vztahy smysluplnými. V partnerství potřebujeme stálost, jistotu, bezpečí, předvídatelnost. Blízké přátelství a intimitu. Jsou to naše základní vrozené touhy. Současně ale toužíme po dobrodružství, objevování neznámého, po překvapení.

Nuda a ztráta vášně se podle Esther Perel vkrádá do našich vztahů třeba tehdy, když se uzavřeme a vypneme tím způsobem, že bychom si vzájemně umožnili být součástí poznávání jeden druhého. Bojíme se partnerku nebo partnera přizvat k prozkoumávání nás samotných, k našim touhám, k procesu a prožívání nezaměřenému na cíl – i tady hraje hlavní roli přesměrování z orientace na výsledek směrem k prozkoumávání a prožitku samotnému.

A taky když zapomínáme, že k tomu všemu vůbec nejvíc přispívá naše mysl, představivost, budování očekávání. Když mluví o péči o erotický prostor mezi partnery, používá Esther metaforu jakékoliv jiné oblíbené aktivity. Třeba pokud rádi hrajete fotbal nebo tenis, v mysli máte vzpomínku na minulou hru, která vás bavila, a těšíte se na příště. Doma si vyperete oblečení, nachystáte výbavu, napíšete kamarádům a domluvíte se na další trénink. Před tréninkem zkontrolujete počasí. Příští hře tedy předchází celý rituál. Navíc, nikdo nebude hrát fotbal na neuklizeném hřišti. Proč by to se sexualitou mělo být jiné?