Od mala učíme děti, že lhát je špatné. Chceme, aby k nám byly upřímné a aby za své činy nesly odpovědnost. Upřímnost uznáváme jako morální hodnotu. Je ale důležitější než empatie nebo snaha někomu pomoci?

Výzkum socioložky Belly DePaulo ukazuje, že lžeme téměř všichni. Ve výzkumu si 77 studentů a 70 lidí různých profesí zapisovalo, zda během desetiminutových a delších interakcí s lidmi zalhali. Výzkum trval týden. Ukázalo se, že nelhalo pouze 1 % studentů a 9 % ostatních dotázaných.

Víc lžou lidé, kterým velmi záleží na vlastním sebeobrazu, kteří se chtějí druhým zalíbit.

Otázka tedy nezní, zda lžeme, ale do jaké míry a jak velké lži říkáme. Bella DePaulo rozdělila lži na dva druhy.

Mohlo by vás zajímat

Jsem snad blázen?

Oběti systematické manipulace postupně získají pocit, že s nimi není něco v pořádku.

Přečíst článek

Malé neboli dobrosrdečné lži

• Jsou to neškodné lži, které říkáme svým blízkým, aby se cítili lépe, nebo abychom zabránili zbytečnému konfliktu.
• Používáme je, když nám na někom záleží. Patří mezi ně lži, které nás dělají lepšími, nebo nám pomáhají získat to, co chceme.
• Věty typu: Vypadáš skvěle. Vím přesně, jak se cítíš. Nic jiného se dělat nedalo.

Velké neboli závažné lži

• Lži, které narušují důvěru mezi dvěma lidmi.
• Jsou odsuzované společností.
• Mezi statisticky nejčastější patří lži o milostných aférách.
• Zakrývají prohřešky, za které nechceme nést zodpovědnost.

Obvykle více lžou lidé, kterým velmi záleží na vlastním sebeobrazu, kteří se chtějí druhým zalíbit a také manipulativní osobnosti bažící po vlastním prospěchu.

Vzpomenete si, jak se v průběhu dospívání a v dospělosti vyvíjel váš vztah ke lhaní? K čemu a jak jste došli?