Jak se vybíjíme

Táhnoucí se ekonomická krize nás připravila o veškerý optimismus. Cítíme se frustrovaní, bez energie, nezařazení a bezradní.

Tyto pocity se hromadí a zaplavují naši mysl i srdce. Stávají se z nich démoni, kteří nás nenechají v klidu spát. Chceme se jich zbavit. Za každou cenu. Nejjednodušší možností je najít za sebe náhradu. A právě v této situaci nám přijde vhod obětní beránek, kterému můžeme přičíst původ všeho špatného. Někdy se jím stane slabý člen stáda, jindy někdo odlišný.

Nalezení obětního beránka je jedním z možných projevů nezralého obranného mechanismu projekce.

Právě takovým beránkem se stala jihočeská radní Vítězslava Baborová. Zasedla do funkce teprve po loňských říjnových volbách. Ne na dlouho, teď ze zdravotních důvodů odstupuje. Brzy po jejím zvolení se vůči ní zvedla vlna nevole. Ne proto, že by pro funkci neměla dostatečné schopnosti. Nepřáli jsme si, aby byla v čele školství členka komunistické strany.

Chápu. Taky jsem si mohla vybrat méně kontroverzní příklad. Jak jinak ale respektovat demokracii než přijetím výsledků demokratických voleb a rozhodnutí politiků, kterým obyvatelé této země dali moc? Baborová se jednoduše stala ventilem negativních emocí panujících ve společnosti.

Nalezení obětního beránka je jedním z možných projevů nezralého obranného mechanismu projekce. Tato obrana je dle psychoanalytika George Vaillanta běžná u dětí od tří do patnácti let. Není však naše společnost už dost zralá na to, aby používala vyšší typy obranných mechanismů? Mezi ty patří například altruismus nebo humor.

Přestaňme proto obětovat beránky, protože tím ze svých démonů děláme bohy. Místo toho si z nich udělejme legraci. Zjistíme, že se pak budou postupně zmenšovat, až jednoho dne zmizí úplně.