Nedávno jsem byla na dentální hygieně a koukala jsem se všem, kteří se o mě starali, na zuby. Měli je jako ze žurnálu. Vyvolává to ve mně pocit důvěry, že budou vědět, jak pečovat i o mě. Jako psychoterapeutka, sociální pracovnice a nyní i maminka neřeším téma sebepéče jen s klienty. Snažím se ho také žít. A zjišťuji, jak důležité je, aby jeho konkrétní podoba odpovídala aktuální životní situaci.

Ještě relativně nedávno jsem měla své strategie sebepéče velmi dobře uchopené. Věděla jsem, co mi pomáhá a funguje, měla jsem svůj režim i rytmus. A hlavně – čas tehdy patřil jenom mně. Ráno jsem se protáhla u oblíbeného pořadu v rádiu, do práce jsem šla přes tři krásné parky, které osvěžily tělo i mysl. Chystala jsem si svou oblíbenou snídani přesně tak, jak to mám ráda.

V práci jsem předávala energii dál, po práci jsem si šla zaběhat nebo na cvičení, kde jsem se úplně sedřela z kůže – tak, jak mi to tehdy vyhovovalo. Zajela jsem na fyzio, popovídala si s kamarádkou o životě. Doma mě čekala kniha, hudba, můj vnitřní svět. Měla jsem plán, svůj týden, své aktivity. Věděla jsem, co mi dává smysl a pomáhá snižovat stres. Sdílela jsem s přáteli, co mě tíží, nebo si své myšlenky zapisovala na papír a měla radost z toho, že se mám na co těšit. Všechno do sebe zapadalo.

Jenže můj život se celkem překotně změnil. Vdala jsem se a narodily se mi dvě děti. Náhlá smrt mi vzala jednu velkou životní kotvu a přestěhovala jsem se do města, kde jsem nikoho neznala. To vše se odehrálo v rozmezí několika málo let. Nezůstal na kameni kámen.

A najednou jsem zjistila, že to, co mi dříve fungovalo, je mi v novém kontextu nedostupné – buď to nejde, nebo to nefunguje, nebo už mě to jednoduše neláká. Nemůžu se jen tak sebrat a jít si zaběhat, někam odjet nebo odejít. Není ani moc reálné vzít si knihu a v klidu si ji přečíst. A pomyšlení, že bych si pustila hudbu, když jsem celý den zavalena hlukem? Ani náhodou.

Co zůstává a co se mění

Zůstala jsem v nových kulisách se starou představou o sebepéči, která přestala dávat smysl. A tak jsem se začala víc pozorovat. Jak se o sebe vlastně starám teď? V nové roli, v novém rytmu, v jiném městě, v každodennosti péče o děti a práci? Udělala jsem si malou inventuru. Opravdu zůstalo všechno z minulosti nepoužitelné? Je opravdu všechno pryč?

Mohlo by vás zajímat

V rovnováze

Někdy pro svou duševní pohodu uděláme nejvíc, když se odhodláme něčeho ubrat.

Přečíst článek

Něco zůstalo. Třeba plánování – to mi vždy pomáhalo a vlastně stále pomáhá. A taky si pořád umím všímat malých krás. Ticho, klid, prchavé chvíle jen pro sebe… to je teď to, čeho si vážím nejvíc. Když dům ještě spí a já mám patnáct minut na tichou snídani. Když koukám z okna na stromy a pozoruji ptáky a veverky u krmítka na parapetu – tehdy relaxuji.

Miluji plánovat si malá těšení: procházku kolem rybníka, malý výlet s dobrým jídlem, online kávu s kamarádkou, večer s mužem. Není to vždy jednoduché, spontaneita se vytrácí, všechno je potřeba víc koordinovat – a často to padne. Ale jde to, občas. A uvědomila jsem si, že mě nesmírně baví dětské objevování.

Co pro sebe můžu dělat teď a tady

Obrovskou hodnotu má pro mě dnes vnitřní klid. Ticho. Čas, kdy nemusím mluvit, poslouchat ani reagovat. Nepotřebuji podněty, potřebuji usebrání. A i když je toho vnějšího mnoho, snažím se vědomě nacházet okamžiky, kdy jsem se svými myšlenkami. Obvykle se to děje ve sprše, to je pro mě skvělý čas.

Jsem praktická a plánovací, takže společné plánování jídel nebo nákupů mi ulehčuje život a šetří energii. Nejsem vášnivá hospodyňka, a tak jsem si dovolila říct o pomoc – nemusím vše zastat sama. Mám paní na úklid a objednávám menší nákupy online. A sušička nám s mužem pomáhá vyřešit věčné dilema kolem žehlení, které oba nesnášíme. Využívám dostupné možnosti, abych si vytvořila prostor na to podstatné: na děti, na muže, na práci, a také na sebe.

V terapeutické praxi si dopřávám víc klidu. Nepřibírám automaticky každého nového klienta, když nějakou spolupráci ukončím. Zjistila jsem, že méně je někdy více a že i já potřebuji prostor. Plánuji si čas na tvorbu, na supervize a intervize, na vzdělávací akce, kde se mohu potkat s kolegy. Po sezeních si odkládám své postřehy, myšlenky, pocity i nápady do poznámek – abych si je nenosila v hlavě domů a mohla s nimi později pracovat.

Vnímám sebepéči jako proces, který se neustále proměňuje. To, co mi sloužilo ještě před nedávnem, mi dnes sloužit nemusí – a je to v pořádku. Měním se. Životní okolnosti se mění. A tak i moje péče o mě potřebuje pružnost. Sebepéče je to, co mi dává sílu, klid, radost právě teď. V tomto období. V tomto dni.

Uvědomila jsem si, že můj čas a moje pohoda pro mě mají vysokou hodnotu a prioritu. A že se o sebe chci starat právě tak, jak to momentálně jde. Ne ideálně, ale reálně.