Seminář Řídím svůj život: Poslední místa
Vyberte si své téma Předplatné

Pojď do mé reality

Nepřipouštět si žádné domněnky? To bohužel nejde. Můžeme si je ale ověřovat – sdílením celého vnitřního dialogu.

Ze seriálu: Třikrát do stejné řeky

Nela G. Wurmová

Nela G. Wurmová

22. 5. 2017

Představte si situaci, kdy odcházíte z pracovní porady. Na jejím konci jste se kolegy na něco zeptali a on vám nepříjemně odsekl. Pak rychle odešel, aniž by s vámi promluvil. Pokud na to u něj nejste zvyklí, váš vnitřní dialog může být třeba takovýhle: „Asi se na mě naštval. Vadila mu ta otázka? Možná byla hloupá. Příště se radši nebudu ptát. Ale zase – jak to mám vědět? Možná to pochopil tak, že si z něj dělám srandu…“ A při troše smůly na to možná budete myslet celý večer.

Americká výzkumnice Brené Brown tomu říká příběhy, které si vymýšlíme. Všichni je máme v hlavě každý den a každou chvíli, jenže na ně není úplně spolehnutí. Protože je možné, že kolegu prostě bolel zub a on si co nejdřív potřeboval jít vzít prášek.

26. – 30. září 2018

Řídím svůj život (seminář)

Psychologie.cz

Nejspíš byste si ze svého života vzpomněli hned na několik příběhů, kdy jste si dělali různé domněnky o pocitech nebo motivech druhého člověka, ale na povrch pak vyplulo, že skutečnost je jiná. Příklad?

  • Potřebujete někomu zrušit schůzku, ale bojíte se, že se na vás proto dotyčný bude zlobit nebo mu to bude líto. Později se dozvíte, že jemu samotnému by se zrušení schůzky bývalo hodilo, ale sám s tím nepřišel ze stejného důvodu jako vy.
  • Už potřetí předěláváte práci po kolegovi a myslíte si, že je nesoustředěný nebo se na úkol vykašlal. Ve skutečnosti se krátce předtím dozvěděl, že je u něj podezření na závažnou nemoc, jenže o tom zatím nechtěl v práci nikomu říkat.
  • Váš partner je protivný, jak ho vůbec neznáte, vy si můžete hlavu zlámat nad tím, co se děje… a ukáže se, že se o vás dozvěděl nějakou nepravdu, která mu leží v hlavě.

První dvě situace jsou ještě celkem jednoduché, ale když už se začnou domněnky nabalovat jedna na druhou, dobrat se skutečnosti může být vlastně docela složité.

Není možné si domněnky nedělat, můžeme si je ale ověřovat

Ti, kdo četli Čtyři dohody nebo slyšeli vyprávět Jaroslava Duška, mají možná v mysli zakořeněné přikázání: Nedělej si žádné domněnky. Jenže to dost dobře nejde. Schopnost dělat si domněnky je jedna ze schopností, které lidstvu pomohly přežít až dodnes.

Vždy budeme mít od světa nějaká očekávání. A k tomu, abychom mohli fungovat ve vztazích, se musíme snažit vciťovat do druhých a odečítat jejich motivy.

Můžeme ale udělat to, že se svými vnitřními dialogy nezůstaneme sami. Že sebereme odvahu a zkusíme si ověřit realitu. Prostě je budeme sdílet v syrové podobě s tím, koho se týkají.

Otevřenost má svá úskalí. Můžete se od protějšku dozvědět něco, co se vám nebude líbit.

Třeba když vás kamarád učí něco nového a vám to nejde: „Člověče, když to teď spolu řešíme a mně to takhle vůbec nejde, vlastně z toho mám pěkně blbý pocit. Jde mi hlavou – určitě je naštvaný, že tady se mnou musí být a vysvětlovat mi to všechno, když má tolik své práce. Říkám si, jestli jsem se do toho vůbec měl pouštět.

Nebo když chcete tátovi říct, že přemýšlíte o odchodu z vysoké školy: „Potřebuju ti něco důležitého říct, ale trochu se bojím, že se na mě budeš zlobit. Je pro mě důležité, ať to víš, a chci, ať to spolu probereme a řekneš mi svůj názor, ale současně moc potřebuju, abys mě teď chvíli poslouchal. Jde o to, že zvažuju ukončení školy. Říkám si, že si asi budeš myslet, že jsem to dost nepromyslel, že zahazuju dva roky života. A že si o mě asi budeš dělat starost. Ale současně vidím, že to není pro mě, že už se tam jenom trápím. Můžu ti zkusit vysvětlit, jak o tom přemýšlím?“

Příběh v mé hlavě

Vraťme se k situaci pracovní porady ze začátku článku. Představte si, že byste se chtěli zbavit dotěrných myšlenek na to, jestli jste vzhledem ke kolegovi udělali něco špatně. A po poradě byste za ním zašli si to ujasnit.

Když Brené Brown pomáhá lidem ve firmách vzájemně si rozumět, doporučuje formulaci zhruba takovouto: „Víš, překvapilo mě, že jsi po té poradě tak rychle zmizel… já si teď domýšlím, že jsem tě asi naštval, jak jsem se ptal na ten poslední projekt. Že ti to třeba přišlo jako hloupá otázka nebo sis myslel, že si z tebe utahuju. A tak se chci jen zeptat, jak to je doopravdy.“

Využívejte celý web.

Předplatné

Když jsou na to lidé ve firmě připravení, používají dokonce větu „Příběh v mé hlavě je…“

Má to svá úskalí. Znamená to totiž:

  • Nezačít se rovnou bránit, „ježit se“ a jít do protiútoku. Svádí to. A nikam to nepovede: Asi jsem tě naštval, jak jsem se ptal na ten poslední projekt… ale vážně, jak tohle mám vědět? Musíš se hned urážet?
  • Být připraven slyšet i něco, co se mi nemusí líbit: Jo, naštval jsi mě. Na druhou stranu – už zájem a snaha poslouchat bez „naježenosti“ a sebeobrany často tupí hroty.
  • Ukázat zranitelnost. Přiznat celý vnitřní dialog, celý myšlenkový pochod – takže bude vidět, že máte v sobě nějakou nejistotu nebo zranitelnost, nějakou pochybnost.

Nejde to s každým a v každém prostředí. Jsou situace, v nichž se to nehodí. Jsou lidé, kteří otevřenosti zneužijí nebo je to minimálně zaskočí a jejich okamžitá reakce taky nebude upřímná. Je míra, která lidi samotné znejistí. Pokud byste to chtěli zkusit v práci, jsou firmy, kde se otevřenost a ukázání slabin trestá.

Ale mnohdy je to jen takový skupinový zvyk, kdy se každý schovává před každým.

Vybavíte si situaci, kdy jste našli odvahu sdílet svůj vnitřní dialog? K čemu to vedlo?

Diskuse 0
Třikrát do stejné řeky
Seriál

Hluboké ponory do témat, která ovlivňují a mění naše životy. Autorkou seriálu je psycholožka Nela Wurmová.

Více autorů

  • Štěstí