Redakce Psychologie.cz mě oslovila s dotazem, jakým způsobem jako psychoterapeutka pečuji o svou duševní pohodu. Tak ráda bych se zde rozepsala o tom, jak v pět hodin ráno vstávám, abych si mohla v klidu zameditovat. Pak, posilněná ranním šálkem matcha tea, odcházím do práce, kde se celý den věnuji klientům, a večer přesto v nejlepším rozmaru vyrážím s přáteli do společnosti. Ale… můj životní styl rozhodně není dokonalý.

Než vstanu, několikrát si posunu budík. Pak nestíhám, protože se začtu do ranních zpráv, které bývají to první, co na mobilu otevřu. Ve stresu a podrážděná pokřikuju na dceru, aby se konečně obula, i když sama ještě nemám vyfénované vlasy. Svůj časový optimismus si totiž nenechám vzít!

Ale teď vážně. O náročnosti psychoterapeutické profese a nutnosti péče o svoji duševní pohodu mě přesvědčil až covid. Během něj se razantně zvýšil počet klientů, kteří potřebovali pomoc, a narostlo i množství práce v České asociaci pro psychoterapii, do jejíhož výboru jsem byla zvolena.

Do té doby jsem měla udržitelný počet klientů a stále relativně malé dítě, takže hranice mezi profesí a rodinným životem byly pevně vymezeny okolnostmi. Zároveň jsem dlouhodobě chodila na svou vlastní psychoterapii, při které byla možnost každý týden reflektovat veškerou nepohodu a odložit nastřádané frustrace, polknuté křivdy i nedořešené partnerské neshody.

Teprve loni jsem po asi 250 individuálních hodinách vlastní terapii ukončila. Na rozdíl od mnoha mých klientů, kteří už terapii ukončili dávno, se tedy učím žít bez externí podpory a zvládat životní výzvy samostatně (to ale neznamená sama!).

Stavebnice života

Kdybych měla péči o svoji duševní pohodu k něčemu přirovnat, bylo by to třeba stavění lega. Jako malá jsem lego milovala. Kdykoliv jsem dostala nové, okamžitě jsem otevřela návod a přesným a rychlým postupem jsem postavila jakýkoliv baráček nebo letadlo. Podle hesla kouknu, vidím a udělám. Samotný výsledek už mě tolik nebavil – baráček jsem umístila do městečka a na to pak padal prach.

Podobným způsobem jsem si vystavěla první dekádu svého dospělého života. Podívala jsem se kolem, co je prestižního, dobře placeného, a šla si za tím. Stala jsem se nejmladší manažerkou ve firmě a brala šestimístný plat. Pro mnohé to byla snová korporátní kariéra se zajištěným profesním postupem.

Připadala jsem si však bohužel jako ten domeček – hotový podle tuctového plánu, pevně zařazený do struktury, ale padal na něj prach. Tak jsem na přelomu třicítky celé to úhledně vystavené městečko vzala, rozbořila a začala stavět znovu od základů.

I když se taková destrukce může zdát katastrofální, ve skutečnosti to tak zlé nebylo. Lego jen tak nezničíte! Rozbořit městečko znamená rozebrat domečky, autíčka i letadla (tedy konkrétní vztahy, role nebo vybudované jistoty) na kostičky, které jsou ale stále využitelné. Základní desky vydržely. Ani své osobnostní předpoklady, dovednosti, schopnosti a zkušenosti jsem nezahodila.

Ano, většina forem vzala za své. Každá kostička ale něco z mého tehdejšího života reprezentuje, pouze z nich stavím něco jiného. Nestavím už podle konkrétního plánu, takže ani nevím, co z mé struktury nakonec bude. Ale nepropadám panice. Mám již mnoho zkušeností, vím, co funguje, a můžu si městečko přizpůsobovat a přestavovat podle svého.

Podobně přistupuji i ke svému životu a svým životním rolím. Nežiju ho dokonale, podle trendu, který mi přikazuje nějaký duch doby, ale tak, aby mi v něm bylo dobře. A co to konkrétně znamená?

Mám vizi

Zhruba vím, jak by mé městečko (můj život) mělo vypadat. Mám se sebou zkušenost, že se mi líbí v přírodě, tak se snažím nějaký čas v přírodě trávit. Vyhovuje mi ale i život ve městě, tak v něm žiju. Když jdu ráno přes probouzející se park do práce a slyším zpívat ptáky, jsem vděčná, že mám možnost spojovat své protichůdné potřeby, a cením si tohoto privilegia.

Klid blízko lidí

Vím také, že mi nedělá dobře být mezi mnoha lidmi, tak taková setkání omezuji a soustředím se na intimnější formy setkávání. Když si potřebuji skutečně odpočinout, musím být bez přímého kontaktu s lidmi – jsem introvert.

Zároveň mi ale přílišná samota také nedělá dobře. Miluju, když si můžu třeba hrát karetní pasiáns mezi lidmi, kteří se mezi sebou baví, ale nikdo po mně nic nechce.

Co za mě nikdo neudělá

Nenutím se dělat, co „bych měla“, snažím se dělat to, co dělat chci. Dělám ale i výjimky – bez nich to nejde a nijak se za to nepeskuji. Když je potřeba udělat něco, co mě nebaví (třeba připravit každý měsíc účetnictví, vytřídit sezónní oblečení, reagovat na vztahovou nepohodu…), vyhradím si na to čas, nadechnu se a prostě to udělám. Jsou ale činnosti, které ráda přenechám někomu jinému a dovoluji si je nedělat – pravidelný domácí úklid si najímám.

Vlastní styl

Snažím se nepropadat módním diktátům. Kupuji si věci, které jsou trvalé, a neměním je podle sezóny ani podle doby trvanlivosti. Když mi projde v lednici jogurt, nevyhazuji ho podle data, ale až když ho ochutnám. Preferuji kvalitní věci z druhé ruky. Nekupuji si nová auta ani nové mobily. Beletrii se snažím půjčovat v knihovně, do odborné literatury investuji pravidelně (bohužel víc, než jsem schopná učíst).

Uznávám své pocity

Od porození dcery jsem zjistila, co je opravdový strach. Když se bojím – věřím. Věřím, že věci dobře dopadnou, i když to tak nemusí být. Věřím, že se vrátíme z cest živí a zdraví, věřím, že se po rozloučení zase setkáme.

Úzkosti, které také někdy zažívám (ať ve snech, nebo v realitě) se snažím prožít a uznat. Když se bojím o dceru, znovu si vědomě připomínám, jak moc je pro mě cenná, jak moc ji miluji. V jiných okamžicích, když mě neposlouchá a irituje a měla bych chuť ji zpohlavkovat, si to opakovaně připomínám.

Věnuji pozornost tomu, co je důležité

Snažím se nenosit si práci domů… ale jde to ztěžka. Pořád je co dělat, neumím pořádně odpočívat. Dcera je mi v této oblasti velkou učitelkou. Když spolu jedeme metrem do školy, snažím se být s ní v kontaktu a nemít v ruce mobil.

Rádi chodíme jako rodina na procházky, na kterých poznáváme Prahu a povídáme si. Někdy ale musím vyřešit pracovní telefon, někdy odepisuji na e‑maily, když na mě blízcí mluví. Pak mě to mrzí a snažím se příště o nápravu.

Vážím si toho, co mám

Partnerské neshody mě vyčerpávají profesně i osobně, ale naštěstí nejsou každodenním chlebem. Po párových terapiích často dorazím domů a první, co udělám, je, že obejmu manžela. Jako terapeutka slýchávám nepřibarvenou realitu toho, jak náročné to ve vztazích mají jiní lidé.

Moc si cením toho, jak si vlastně s manželem rozumíme. I přes některé odlišnosti například v otázce barevnosti cihliček, ze kterých stavíme, sdílíme docela blízkou vizi toho, co stavíme. Někdy to funguje úplně automaticky, ale někdy na sebe dokážeme pořádně zakřičet a rozdíly bez příkras pojmenujeme! A ano – stále manželovi navrhuji, že budeme taky chodit na párovku, a on se tomu stále brání!

Některé kostičky mého minulého života jsou dnes nevyužité, ale to neznamená, že se zítra zrovna nebudou na něco hodit. Jiné tvary a kostičky mi chybí, ale snažím se je nahradit tím, co mám k dispozici. Přesto mám v duši pokoj, že mám i tak dost.

Jsem spokojená.