Cítím, jak hlubokou propast dokáže v partnerském vztahu vykopat jedna jediná věta. Muž se má zachovat mužně. Dospěle.
Už sama důvěra v děti, že z nich vyrostou charakterní lidé, napomáhá tomu, aby to tak bylo.
Někdy se cítím strašně opuštěná. Moc bych si přála k někomu patřit, tvořit pár, být spolu v dobrém i zlém.
Dvouleté dítě se teprve učí odhadovat svou sílu a její následky. K tomu potřebuje průvodce.
Jak se zachovat, když vám život znovu přivede do cesty člověka, se kterým jste už jednou udělali špatnou zkušenost?
Úzkost nemusí mít jasný a konkrétní spouštěč. Teprve si ho hledá. Chytne se toho, co „není v pořádku".
Jak žít s něčím, s čím se žít nedá? S čím není možné se vyrovnat? K čemu se vlastně nelze ani přiblížit?
Když vidím, že má muž o mě zájem, začnu ho od sebe odhánět. Toužím po lásce, ale strach je asi silnější.
Ochladnutí ve vztahu může ohlašovat konec zamilovanosti. Někdy jsou ale jeho kořeny hlubší a chlad nám chce něco sdělit.
Moje seminární práce byly vždycky dobré. A teď už čtvrtým rokem sedím nad rozepsaným textem…
Vidím na svém novém partnerovi vliv jeho narcistní matky. Bojím se o svého syna… Může se partner vůbec změnit?
Člověka obvykle bolí, když cítí, že ostatní po něm chtějí něco jiného, než je sám schopen dát.
Pokud máte aktivní předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.