Nedokážu pomoci svému synovi, který je z lockdownu v depresi. Už nemám sílu.
Kdykoli chci sdílet nějakou radost, manžel mě usadí. Odcizuje nás to. Jak s ním o tom mluvit?
Pronásledují mě zlé myšlenky. Buší mi srdce a uvnitř se celá třesu. Co mám dělat?
Zavřená škola, zrušené kroužky. Dětem zbyl jen počítač. Nechá to na nich následky?
Nemoc ho pomalu mění. Stydím se, že ho nedokážu přijmout takového, jaký teď je.
Ať dělám, co dělám, manželově představě vyhovět nedokážu. Oba jsme nespokojení, já navíc už úplně vyčerpaná.
Kamarádi mě mockrát zklamali. Chápu smysl a pravidla přátelství mylně? Je chyba ve mně?
Má nového kamaráda, je jím kokain. V partě s nimi už se necítím bezpečně.
Vím, že to není jeho biologický syn, přesto mě mrzí, že partner mé dítě nepřijímá.
Přestěhovala jsem se k partnerovi. Tvrdil, že uvítá změny, teď se jim ale brání. Necítím se tu doma.
Chápu, že sestra to má vzhledem ke své nemoci těžké. Ale my s ní taky.
Terapie mi hodně pomohla, přesto se depresivní pocity vrací. Léky ale nechci.
Pokud máte aktivní předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.