Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Prameny nespokojenosti

Motivace zeslábne a zamilovanost vyprchá. A úměrně tomu se změní obličej, který druhému ukazujeme.

Andrea Platznerová

Andrea Platznerová

10. 9. 2014

„A co myslíte, co by vám pomohlo? Co by se ve vašem životě muselo změnit, co byste musel změnit, abyste se měl dobře?“ ptám se mladého pána, říkejme mu třeba pan T. Je mu jednatřicet let a nebýt jeho nečekaně se objevivších smutných nálad, pocitů napětí bez zjevné příčiny a jeho hrůzy z vlastních vtíravých myšlenek, žil by dodnes jako v pohádkách se šťastným koncem – spokojeně, dokud by neumřel. Přesněji řečeno, a to je hodně důležité, dokud by neumřel bez bolesti a beze strachu, vlastně tak nějak mimochodem.

Třeba večer u sklenice piva uprostřed nevázané zábavy s kamarády. I ta zábava a ti kamarádi jsou v kauze T. důležití – zábava je přesně to, co by ho bavilo dělat. To, po čem se mu stýská, když si sumarizuje životní změny a ztráty, které se udály v posledních letech, a nejvíce v posledním roce. Aha, to jsem neřekla – zmíněné duševní potíže se u pana T. přihlásily o slovo téměř přesně před rokem.

Pan T. vyrůstal na maloměstě jako mladší dítě svých starostlivých rodičů. Celá rodina, s rodiči v čele a starší sestrou v těsném závěsu, dohlížela na to, aby se malý T. měl bezstarostně. Příliš moc toho nemusel, a když něco chtěl, tak se hledělo, aby to dostal. A to i poté, co se z malého T. stal velký T. I poté, co odjel za studii do krajského města. A po přestěhování se za prací několik set kilometrů daleko do města hlavního se toho také moc nezměnilo.

Ne že by jeho rodiče žili, pracovali a stavěli základy jeho budoucí existence místo něj. Pan T. není rozmazlené dítě, neschopné vydělat si na živobytí. Jen emočně stále čerpá z jistoty původní rodiny. Na čemž by nebylo nic špatného, kdyby uměl čerpat také odjinud. V neposlední řadě i ze sebe sama. Například proto, aby uměl nejen brát, ale i dávat. Zatím jej ale několik set kilometrů dlouhá pupeční šňůra spolehlivě vyživuje na dálku. Partnerka nepartnerka, Praha nepraha. A doma je tam, u rodičů, ne tady s dlouholetou přítelkyní.

Může za to práce?

Takže co by panu T. pomohlo, aby neměl úzkosti, aby na něj nepadala chandra a aby se mu nevnucovaly myšlenky, ze kterých má strach?

  • „Potřeboval bych změnit práci.“

Nebudu zde zacházet do rozsáhlých přepisů našich společných úvah na toto téma. Nebudu rozebírat, co konkrétně ho na práci, kterou si dobrovolně vybral a s vizí které vystudoval vysokou školu, neuspokojuje a unavuje. Podotýkám jen, že nedávno potřetí změnil působiště a že se zdá, že zdrojem nepohody nejsou konkrétní pracovní úkoly, nadřízení, kolegové ani cizí jazyk, ve kterém musí často komunikovat.

Pana T. jeho práce, nezávisle na konkrétním zaměstnavateli, jednoduše nenaplňuje. Ne, že by o tom byl kdy příliš přemýšlel (resp. teď už ano a dost extenzivně, ale to až v důsledku duševních potíží – přinutily ho podívat se do sebe, na své emoce, na své motivy, na své potřeby a možnosti), ale při ohlédnutí zpátky žádné velké nadšení, žádný zápal pro práci, žádný pocit smysluplnosti nenachází. Práce je to dobře placená, ale panu T. hodiny a dny, které v ní tráví, nedávají (kromě toho finančního, existenčního) příliš smysl.

Navíc, a možná do velké míry i proto, mu jeho profese přináší spoustu stresu (to v situacích, kdy si není jistý sám sebou a svými pracovními schopnostmi) i nudné prázdnoty (to když se původně stresující situace změní ve stereotyp). Pan T. sice nemá představu, jaká jiná práce by víc odpovídala jeho představám, ví ale s určitostí, že tahle mu přese všechna pro nevyhovuje. Prostě ji nemá rád. Prostě to není „ta“ práce. Asi jako kdyby se ocitl v manželství se ženou, jíž by nešlo nic konkrétního vytknout, jen by ji nemiloval. S takovou, k níž by, jakkoli krásné a milé, neměl blízko. S takovou, která by nebyla ta pravá.

Pochybnosti o „té pravé“

Hm, ta pravá… Ta pravá láska, ta pravá práce. Šlo by určitě docela lehce pochybovat o racionálním podkladu existence toho i onoho. Jak se pozná, že je to ta pravá? Jak se po letech dokáže, že opravdu byla? Každá podobně vágně (ne)definovatelná záležitost zavání trochu fatalismem nebo něčím jiným iracionálním. Ale možná jen do momentu, kdy do hry přizveme psychologické pojmy jako osobnostní predispozice, komplementarita, projekcezrcadlení (v případě lásky) nebo třeba sublimace či existenciální naplnění smyslu (v případě práce).

A víte co? Když nás proud myšlenek takhle přirozeně odvedl od pana T. a jeho úzkostí k zamyšlení nad výběrem partnera nebo práce, nechme se jím vést! Nedržme se striktně původního záměru článku a pro dnešek opusťme téma změny, práce na sobě, osobnostního rozvoje i téma dospívání a separace od rodičů. Jakkoli jsou to přesně ta témata, se kterými se pan T. – a s ním mnoho jiných pánů a slečen (a paní) – tak potřebuje konfrontovat, a přitom se jim, zcela dle očekávání, tak brání. Věnujme se tématu, které se tak trochu asertivně vnucuje. Tématu zásadních rozhodnutí. Volba zaměstnání, resp. profesionálního zaměření, i volba životního partnera takovými zásadními životními rozhodnutími bezpochyby jsou.

Takže. Máme tady pana T., nešťastného a nespokojeného, úzkostného a znejistěného tím, co se „s ním děje“. A ze všeho nejvíc nespokojeného s prací, která „za to všechno může“. A zpochybňujícího, zdali volil dobře, když si ji před lety vybíral. Není to, mimochodem, žádná izolovaná nejistota: podobně si není jistý správností výběru partnerky, se kterou léta žije, ani města, ve kterém žijí. A také si například není jistý správností svého rozhodnutí docházet na psychoterapeutická sezení, a není si jistý ani správností výběru terapeuta, kterého mnoho měsíců navštěvuje (ano, mluvíme o mně). A mohli bychom dlouze rozebírat souvislosti a důvody, proč tomu tak je, a důsledky, které z toho plynou. Ale nebudeme, to si nechávám pro pana T. osobně.

27. října 2018

Jak zvládnout partnerskou krizi (seminář)

Pavel Rataj

Nás tady dnes bude zajímat obecnější pohled na volbu kariéry. Prosím ještě o chvíli strpení, dopracujeme se k němu cobydup. Už jen malá oklika přes naše klasické téma. Co myslíte, které by se nám asi tak mohlo zamíchat do všeho ostatního, na těchto stránkách zvlášť? Správně. Bude to oklika přes téma lásky a vztahů.

Filtrace osobnosti

Představte si, že se vám někdo hrozně moc líbí. Že ho milujete. A chcete se mu také líbit. Chcete si ho získat a udržet. V duchu už si malujete společně strávené dny a noci, neřkuli společný život do konce dnů, pokud jste jen trochu romantik a optimista. V takové situaci, zejména pokud vám ještě není mírně rezignovaných padesát či víc, se budete chtít ukázat v tom nejlepším světle. Něco zakamuflujete, o něčem prozíravě pomlčíte, něco přidáte, budete se malinko stylizovat, předvedete to, o čem víte, že bude mít úspěch, zminimalizujete nežádoucí… Ne že byste chtěli lhát. Jen chcete dát ze sebe to nejlepší. Kdy, když ne teď, komu, když ne milovanému člověku?

Audio kniha ke stažení

Buď sám sebou

Výběr článků z Psychologie.cz v podobě mluveného slova. K poslechu jsme připravili články Aleše Boreckého, Petry Morvayové, Dalibora Špoka, Nikoly Šmorancové Šraibové, Marka Mansona a Lenky Novákové.

Stáhnout
Audio kniha ke stažení

Buď sám sebou

Výběr článků z Psychologie.cz v podobě mluveného slova. K poslechu jsme připravili články Aleše Boreckého, Petry Morvayové, Dalibora Špoka, Nikoly Šmorancové Šraibové, Marka Mansona a Lenky Novákové.

Stáhnout

A kousnete si do jazyku, když se vám na něj bude drát nějaká kritická či bodavá poznámka, a plácnete si v duchu po ruce, když budete chtít udělat něco, co by ranilo a odradilo. S vtaženým bříškem a vypnutou hrudí poreferujete o výpravě do Číny a Tibetu a o nevšedních nápadech, které ve vaší hlavě vznikají na cestách, užijete si obdivný pohled a budete se cítit jako ztělesnění svobody a lehkosti. Natolik, že úplně zapomenete na vaši vypulírovanou koupelnu a nedotknutelný úhledný pořádek na vašem psacím stole, kvůli kterým, mimo jiné, krachl váš předchozí vztah.

Ukážete svůj odzbrojující úsměv, ale svou chronicky známou hlubokou rozhořčenou vrásku na čele nepředvedete, není nakonec proč. A budete to mít v kapse. Srdce milovaného či milované i pocit, že nejenže umíte milovat, ale jste i člověkem hodným lásky. A třeba vaše motivace a vaše láska budou tak velké, že ty žádoucí vlastnosti udržíte v popředí a ty ne tolik žádoucí na uzdě hodně dlouho.

Ale s největší pravděpodobností jednou přijde doba, kdy motivace zeslábne a zamilovanost vyprchá. A úměrně tomu se změní obličej, který tomu druhému budete ukazovat. V horším případě v ten horší, v lepším případě v ten opravdový, pestrý, složený z mnoha odstínů vaší osobnosti. Pokud budete mít oba štěstí, bude toto období jen přirozenou součástí prohlubování a upevňování vztahu. Hlouběji se vzájemně poznáte a budete se mít rádi nadále, jen jinak, realističtěji, méně sobecky a méně narcisticky.

Ale může se stát, a často se i stává, že se váš protějšek toho nového, dosud neznámého obličeje lekne. Že ho odradí vaše ústa, říkající jiné, víc zraňující a méně lichotivé nebo méně zajímavé věci. Že se mu znelíbí vaše ruce, už nejen hladící, ale i ničící – symbolicky, nebo dokonce hmatatelně. Může se stát, že z nich vyčte informaci, že pro něj přeci jenom nejste tím nejlepším partnerem pro zbytek života, nebo alespoň pro jeho významnou část. Že jeden pro druhého nejste „tím pravým“ a „tou pravou“. A nejspíš si budete alespoň chvíli vyčítat, že jste to nepoznali hned. A až se zamyslíte, proč jste to vlastně nepoznali, možná zkonstatujete, že vám to vlastně zkomplikoval váš dobrý úmysl, vaše snaha udělat dobrý dojem. Jakkoli to bylo ve jménu lásky a budoucnosti.

A jak tak nad tím budete přemýšlet a budete se z toho chtít poučit pro příště, řeknete si možná spolu se mnou, že snad úplně nejlepší je od začátku nic neskrývat, nic nepřikrášlovat a nijak projevy své osobnosti nefiltrovat, protože ta druhá strana stejně nakonec všechno pozná – zákonitě musí, když se má stát tím nejbližším člověkem. Čím více jsme na začátku vztahu sami sebou, tím lépe pro nás i pro našeho partnera. Pokud nás ten druhý má od začátku celé, se všemi odstíny našich osobností, včetně těch nejméně populárních a nejsložitějších pro soužití, nezůstane nic, co by jej později mohlo nemile překvapit. A vice versa.

Falešné peří, skutečné zklamání

No a jak to vše souvisí s panem T. a volbou povolání? Já si myslím, že souvisí. Že naše pravidlo pasti TRAPZ (TRAnsparence jako Prevence Zklamání, anglofilové a zkratkofilové třeba ocení můj kreativní vstup, mne to bavilo – trap je anglicky past, že ano) lze krásně aplikovat i na pohovory uchazečů o práci s potenciálními šéfy a jimi placenými ejčáristy a všelijakými jinými odborníky na nabírání kádrů.

Kdybychom totiž zcela hypoteticky při hledání práce zapomněli na všechny kurzy asertivity a všechna školení sebeprezentace a články o tom, jak získat vysněnou práci, kdybychom nechali z hlavy vyšumět motivy, pro které o danou pozici stojíme (a to většinou nemůžeme, nebo jsme přesvědčeni, že nemůžeme), kdybychom prostě průhledně a pravdivě odprezentovali své schopnosti a danosti, snížili bychom riziko, že uvízneme v něčem, z čeho dříve nebo později vystřízlivíme my, případně i náš zaměstnavatel.

Využívejte celý web.

Předplatné

V krátkodobém horizontu bychom sice neuspěli, nepřijali by nás do práce, ale v tom dlouhodobém bychom zredukovali riziko pozdějšího zklamání, pracovního vyhoření a povšechné životní nespokojenosti. Protože vše, co souvisí s prací, má samozřejmě vliv i na zbývající část našeho žití. Na to, jak se cítíme ve světě, v našem životě, v našich vztazích, v naší vlastní kůži. A to už jsme zase dalším obchvatem zpátky u vztahů. Jak také jinak. A máme zase o čem přemýšlet.

P. S.: Tak jako kterýkoli článek kteréhokoli autora, i tento je třeba brát s rezervou a kritickým nadhledem. Nenabízím všeobecnou pravdu a univerzální návod na její aplikaci. A jistěže ti lidskozdrojaři vědí, co dělají, mají na lidi nos a navíc jsou na to nahlížení pod slupku persóny školeni – většinou poznají stylizaci, odhalí, když finanční či jiná motivace uchazeče vysoce převyšuje jeho schopnosti. A vyřeší dilema „hrát, nebo nehrát úžasňáka“ za nás. Ale někdy třeba ne. Někdy jsme jako úžasňáci opravdu přesvědčiví – s vidinou velkých peněz nebo oslnivé kariéry před sebou. Tak pozor na to. Nejde jen o práci, jde o život. Nechci se přeci octnout někde, kde mi to vůbec nesedí, nechci uvíznout v profesním světě, který mě bude nutit stylizovat se a jakmile s tím přestanu, budou obě strany zklamané a naštvané, tak jako v těch partnerských vztazích po vyšumění velké lásky.

Ale aby z mého povídání plynulo i něco pozitivního: Na celou záležitost pohovorů a intervií se můžeme dívat i optimisticky. Vezmou mě, super, nevezmou, díky bohu! Nezaseknu se někde, kam nepatřím. Takže vzhůru do práce, vzhůru do lásky, vzhůru do života! Špatně to dopadnout nemůže!

Diskuse 0