Před nedávnem zemřela na rakovinu Bára Rektorová, známá taky jako Sushiqueen. Minimálně v brněnských kruzích a mezi freelancery to byla známá postava a internetem pak prolétla řada rozhovorů, které v posledních letech dala. Napsala dokonce knížku, ve které se snažila zbavit svou nemoc romantické aureoly a dát lidem trochu návod na to, jak s takto nemocným člověkem mluvit. Sama jsem paní Rektorovou neznala osobně, tahle její myšlenka mi ale v mysli uvízla: „Může se stát, že na rakovinu lidi umřou – a že to třeba taky vůbec nic neznamená. Neboli: zas tak důležitá nejsem, aby moje nemoc musela nutně něco znamenat. Ostatní se mě skutečně ptali: ‚A co to teda znamená, že máš rakovinu?‘ Odpovídala jsem dost překvapeně – no, prostě jsem ji dostala.“

Zdá se, že celostní psychosomatické uvažování nachází čím dál více místa v myslích běžných lidí i lékařů. A to je moc dobře, protože to prohlubuje naše porozumění lidskému tělu i duši, zlepšuje to naděje na uzdravení, polidšťuje to zdravotní péči.

Jenomže jak už to bývá, když přijímáme novou myšlenku, máme někdy tendenci jít takzvaně ode zdi ke zdi. A tak, když se seznámíme s psychosomatikou a propadneme jejímu kouzlu, je ohromně lákavé sklouznout do zjednodušeného přemýšlení v rovině „jasná příčina – jasný následek“. Jinými slovy, mnoho lidí začne přemýšlet až tak, že každá nemoc má svou psychickou příčinu, a když ji odstraníte, uzdravíte se. To je zaprvé obrovské zjednodušení a zadruhé zhoupnutí právě k tomu druhému extrému.

Aby bylo jasno: význam psychosomatiky nijak nesnižuji. Lékařům i člověku samotnému se daří lépe rozumět vlastnímu zdraví, když se na ně dívá celostně – v kontextu celého svého života, zvyklostí i vztahů. Propojenost těla, psychiky a způsobu života už dnes není potřeba zpochybňovat. Díky výzkumu třeba v oblasti psychoneuroimunologie víme, že osamělý člověk má chatrnější fyzické zdraví. Že dobré vztahy jsou ten nejsilnější prediktor dlouhověkosti. Nebo že smích doopravdy pomáhá imunitě. Přemýšlení v psychosomatických souvislostech má ovšem i rizika.

Psychosomatika neboli „duše i tělo“

Pokud říkáme, že každá nemoc má svoji biologickou, psychologickou a sociální složku (přičemž pro účely dnešního vyprávění záměrně odkládám stranou někdy doplňovanou složku spirituální), znamená to, že každá z těchto oblastí hraje nějakou roli. Žádnou z nich nelze pominout. Tedy ani tu tělesnou. Míra důležitosti nebo váha jednotlivých složek je ale přitom případ od případu různá.

Jsou nemoci, jejichž biologickou podstatu nikdo nezpochybňuje. Třeba poškození, se kterými naše tělo už přijde na svět. To je pro většinu z nás srozumitelné. Hlavní podíl má třeba dědičnost a tou psychologickou složkou pak rozumíme třeba to, jakým způsobem člověk primárně biologicky dané onemocnění zvládá. Dejme tomu, že v loterii života dostane kombinaci dvou nešťastných genetických dispozic od dvou rodičů přenašečů, takže přijde na svět „z výroby“ s nějakou nemocí – s tím samotným faktem psychika nebo sebepevnější sociální opora nic nenadělá. Dobrý psychický stav ale může zlepšit třeba způsob prožívání bolesti nebo ztlumit vedlejší účinky léků a tím hodně zlepšit kvalitu života dotyčného člověka.

U jiných onemocnění je vliv psychiky velký. Existují kategorie onemocnění, které od pasu nazýváme civilizační a přisuzujeme je primárně psychice a životnímu stylu – tedy nejen stresu, ale taky špatnému jídlu nebo nedostatku pohybu. To platí a je velmi namístě přemýšlet nad tím, jaké zprávy nám dává tělo, a zvážit svůj životní styl a naplněnost potřeb těla, když se ohlásí nějaké zdravotní obtíže.

Třeba rakovina, která potkala Báru Rektorovou, se často automaticky dává právě do toho druhého šuplíku. A ano – platí, že každý z nás měl v těle rakovinné buňky už mnohokrát (tělo zkrátka nefunguje perfektně a čas od času samo v sobě nějaký chaos prostě vytvoří), ale je nám to upřímně jedno, protože zdravé tělo s dobrou imunitou si s rakovinovými buňkami hravě poradí. A platí, že tuto geniální imunitu může vychýlit dlouhodobý stres nebo oslabení těla. Jenomže hned první potíž je v tom, že rakovina není jedna nemoc, ale velice různorodá skupina chorob. A ty mají stejně tak různorodý původ. Není žádný jeden psychosomatický důvod, proč člověk onemocní rakovinou, není dokonce ani jeden jednoznačný důvod, proč onemocní tou či onou její formou.

Je tedy nejen mylné, ale hlavně necitlivé říkat člověku s rakovinou, ať ubere na tempu (protože přece onemocní jen člověk, který se přepracovává), začne mít sám sebe rád (protože přece to, že jeho tělo požírá samo sebe, je jasným důkazem nelásky k sobě!) nebo třeba že je to celé signál, aby si udělal více času na rodinu. Prostě o tom nic nevíme. Prostě to všechno může být úplně jinak. Prostě je to celé někdy opravdu jen jedna velká smůla a nespravedlnost.

Když v dobré víře navádíme druhé na „ty pravé příčiny“ jejich nemoci, můžeme jim ublížit

Nejen že neznáme životní situaci dotyčného člověka tak dobře jako on sám, ale hlavně spolu tohle všechno nemusí mít tolik společného, kolik se nám snaží předestřít esoterická literatura. Rodinné vztahy nebo pohoda měly dozajista vliv na imunitu, mohly zdraví dotyčného člověka ovlivňovat a možná tím pádem mohly mít vliv i na rozvoj té dané nemoci – ovšem ne nutně. Pokud nakrásně ano, ne izolovaně. A hlavně dávno předtím, než se dala nemoc vůbec diagnostikovat.

Bára Rektorová taky mluvila o tom, že nemusí být nejlepší nápad dotyčného povzbuzovat, ať hlavně bojuje, protože pro spoustu lidí je záhadou, jak že by ten jejich boj měl vlastně vypadat a co by měl obnášet – a pak se mohou jen cítit špatně z toho, že dostatečně nebojují, protože je jim zrovna špatně a chtějí především spát a dovolit si být slabí. Často se taky v bezradnosti snažíme hledat na situaci pozitiva. Však tě to má něco naučit. Zlé časy jsou potřeba, aby si člověk užil ty dobré.

Pocit viny ničemu nepomáhá

Podobné věty bývají myšleny jen v nejlepším, ale ve skutečnosti mohou na nemocného člověka házet především vinu: vinu za jeho vlastní onemocnění. Mohou v něm vzbuzovat pocit, že si to celé tedy způsobil sám. Tím, že dost nebyl s rodinou, moc pracoval, nejedl dost chia semínek. Anebo aspoň za to, že není schopný vidět situaci pozitivně.

To všechno samozřejmě nabírá ještě větší rozměry ve chvíli, kdy jde o malé děti. Dítě onemocní, rodiče jsou zoufalí, cítí se bezmocní a místo podpory často slyší: „Nemoc dítěte je známka, že je něco špatně s celým rodinným systémem.“ A oni pod takovouhle větou nutně vnímají:  Můžete za to vy. Když už tak máte naloženo dost, nemusíte se podobnému tlaku umět bránit a snadno se vám může stát, že takovou vinu opravdu přijmete. Jenže ono je to ve skutečnosti třeba úplně jinak.

Je samozřejmě skvělé, když nemocný člověk najde ve své nemoci smysl, napojí se na vlastní tělo, věci do sebe zapadnou a výsledkem není příběh o bezmoci a ponížení, ale o odvaze, laskavosti a moudrosti. Někdy se to povede, někdy to nejde. Ale to hlavní je, že způsob, jakým se postavíme ke svému zdraví nebo nemoci, je na každém z nás, měli bychom mít právo si ho zvolit sami a volba toho postoje by neměla být vedená pocitem viny. Mimo jiné i proto, že jednoduchá vysvětlení často selhávají.

Proč je magické myšlení v psychosomatických barvách tak lákavé? Možná dává pocit kontroly

Co je to na těch jasných přímočarých souvislostech, že jsou pro naši mysl tak zajímavé? Čím to, že se jich tak držíme?

Asi to nejděsivější pro spoustu lidí je, že některá onemocnění ani žádné logické nebo přímočaré vysvětlení nebo jasný původ nemají – prostě přijdou a není podle čeho předpovědět, proč se dotknou právě toho nebo právě onoho člověka.

Samozřejmě, že když budeme chtít najít nějaké příčiny, najdeme je. Většina z nás občas zažívá stres, hodně pracuje, bojuje ve vztazích, málo spí, každý občas bojuje sám se sebou v otázkách sebelásky nebo sebevědomí, občas odkládá rozhodnutí… Kdo chce hledat spojitosti, objeví je. Jenže ony tam nemusí doopravdy být. Nebo aspoň ne v jasných a přímočarých linkách. A to může být děsivé, protože nám to může brát kousek pevné půdy v tom smyslu, že „sousedovi se to stalo, ale mně se nic podobného stát nemůže, protože já dělám to a to“. Může být bolestné vpustit do své mysli představu, že na světě existuje taky trocha nepředvídatelnosti. Že se něco může prostě stát. Jen tak. Náhodně. Tak, že to třeba vypadá z nějakého pohledu nespravedlivě.

Současně to neznamená, že by bylo náhodné všechno. Nemá moc cenu trávit život v úzkosti z toho, co by se mohlo stát. Na své životy, těla a zdraví máme obrovský vliv. Zda budeme zdraví, nebo ne, obrovsky spoluurčuje…

• jak žijeme, jak se hýbeme, co jíme a jak se o sebe staráme
• jak se vyčerpáváme a jestli nečerpáme energii dlouhodobě „na dluh“
• jestli dost a dobře spíme
• jestli nežijeme v přetvářce, manipulaci nebo vztahově jinak toxickém prostředí
• jestli děláme v životě věci, co nám dávají energii a chuť do akce, nebo spíš věci, které z nás energii vysávají

To všechno hraje velikou roli a má veliký smysl za tím vším jít. Velikou část svých osudů máme ve vlastních rukou a máme nad nimi kontrolu.

Přesto může být fajn čas od času vpustit do své mysli myšlenku na to, že některé věci se prostě stanou. A že tedy nemá cenu vinit za ně sami sebe nebo být přehnaně moudří vzhledem k ostatním lidem. Třeba naším cílem číslo jedna nemusí být zrovna dlouhověkost, kvůli které budeme zkoušet nejnovější life hacky, biohacky, diety a triky se spánkem (pokud vás to samozřejmě nebaví), protože ani s tím vším nezískáme úplnou kontrolu nad tím, že nás některý den nepřejede auto.

Nevíme, kolik let ve skutečnosti máme na to splnit si, co je pro nás důležité – i když tak nějak implicitně předpokládáme, že k dispozici máme celý život až do stáří. Metrikou pro rozhodování o změnách v našem životě tak může být třeba spíš to, jestli cítíme, že nám ta či ona změna teď aktuálně dělá dobře a zlepšuje ten současný život, který máme. Ono se to nakonec s tou dlouhověkostí a zdravím v mnohém překryje.