Téma sebevraždy je velmi silné, hrůzostrašné, absolutně temné a nesnesitelně zatěžující. Málokdo unese skutečnost, že někomu blízkému je na světě tak moc zle, že si smrt přeje. Obyčejné povídání je rázem k nevydržení. Čím to je? Jako by na světě existovaly dva druhy lidí, kteří si ve vnímání existence nemohou porozumět. Jedni, pro které život znamená dobro a chápou ho jako něco pozitivního. Druzí, kteří vnímají život jako dřinu, bolest, utrpení a naopak smrt vidí jako ti první život. Navzájem se nemohou pochopit, protože emoce, které prožívají, jsou v podstatě protikladné.

Když se pokoušíme pochopit, jak je možné, že někteří lidé touží po vlastní smrti, snažíme se o něco předem ztraceného. Nemůžeme se přiblížit jejich zoufalství, pokud nemáme sami emocionální zážitek podobného druhu. To ostatně platí i u jiných duševních stavů. Těžko druhému vysvětlit, jak se cítíme, aby nám opravdu rozuměl do té míry, že by slova cítím s tebou byla opravdu blízká skutečnosti.

Sebevražedné tendence a myšlenky s nimi spojené tedy vrhají člověka do izolace. A nejen domnělé, v mnoha případech i skutečné. Jednak je to dáno výčitkami, které lidé v takových stavech mívají. Cítí se často jako slaboši, jako někdo, kdo v životě selhal. Mezi úspěšnými, správně jednajícími, energickými lidmi jsou tak nějak mimo.

Navíc se jim běžně nedaří dodržovat doporučení odborníků ani blízkých. Depresivní ladění oslabuje jejich duševní kondici  a znemožňuje vykonávat předsevzetí a úkony, které by ti, kteří se cítí dobře, zvládli levou zadní. To samo o sobě rozdmýchává pocity méněcennosti a viny, že neplní to, na čem se se svými psychiatry, psychology, psychoterapeuty a jinými lidmi domluvili.

Osamoceni ve svém smutku se sebevražedně smýšlející lidé ocitají i kvůli strachu z reakce okolí. Často právem. Ti, kterým se svěří s trápením, které zažívají, reagují někdy způsobem, který nepomáhá.

• V lepším případě se tématu sebevraždy snaží co nejdříve zbavit a důvody pro ni i psychický stav trpících zlehčují, snaží se je rozptýlit.
• V případech horších dochází k hrubé bagatelizaci, výsměchu, vynadání. „To snad nemyslíš vážně! Jak můžeš něco takového vůbec vyslovit!“ odpovídají někteří lidé svým nešťastným příbuzným a přátelům, kteří na ukončení života pomýšlejí a rozhodli se svěřit. Z jejich reakce je patrná úzkost a strach, nejistota, protože neví, jak se dál zachovat.

Téma jako každé jiné?

Jednou mi volal pán, který chtěl vědět, jak má pomoci kamarádce, která dlouhodobě trpěla depresemi a naznačovala, že chce zemřít. Vymýšlel různé varianty jak by jí mohl být užitečný. Přemýšlel nad tím, že ji „odtáhne“ na psychiatrii, bude ji doma kontrolovat, telefonicky kontaktovat několikrát za den. Otevřenému hovoru o sebevraždě se bránil. Z náznaků bylo patrné, že pro jeho kamarádku je to opravdu téma a měl jsem dojem, že o tom, co prožívá, potřebuje zkrátka mluvit. To však nebylo pro pána možné.

Domnívám se, že by to ale bylo to nejlepší, co by mohl pro svou přítelkyni udělat. Chápu, že nemohl podobný otevřený hovor uskutečnit. Odmítat povídání na takové téma je též ochranou. Co potom? Až by hovor skončil? Co by si z povídání odnesl domů? Jak by všechny ty úvahy a bilancování, scénáře sebevraždy, veškerou nejistotu po vyslechnutí zpracoval on sám? Je v pořádku chránit sebe, nikoho nelze za podobnou věc vinit.

Své myšlenky potřebují sdílet obyčejně, otevřeně a věcně, bez panických reakcí a ujišťování o tom, jak to všechno přejde a bude zase dobré.

Ale pro lidi, kteří v sebevraždě spatřují východisko, jde o obyčejné téma, dokonce často zcela každodenní. V mysli se jím zaobírají pravidelně, mohou chtít si o něm popovídat tak, jako jsme běžně zvyklí mluvit o jiných starostech. O rozbitém autě, propršené dovolené, protivné učitelce našich dětí. Zkrátka své myšlenky potřebují sdílet obyčejně, otevřeně a věcně, bez panických reakcí a ujišťování o tom, jak to všechno přejde a bude zase dobré.

Lidem se suicidálními myšlenkami a tendencemi špatná předešlá zkušenost v mnoha případech ani neumožňuje hovor o pocitech s ostatními kolem uskutečnit. Někdy proto, že když se o to pokusili v minulosti, jen tím své přátele či příbuzné vystrašili, popudili apod. Nebo to nikdy nezkusili, protože předjímají, co by mohlo nastat. Mají obavu ze stigmatu „sebevraha a blázna“. A tak se dostávají lidé, kteří trpí sebevražednými myšlenkami a tendencemi, mezi ostatními do samoty, která plyne z pocitu, že na to nejtěžší jsou prostě sami.

Člověk v izolaci

V rámci krizové intervence jsem hovořil se stovkami lidí, pro které byla sebevražda buď tématem, nad kterým často přemýšleli, nebo akutně činem, o který se právě neúspěšně pokusili či se k němu odhodlávali. Ve většině případů nechtěli s nikým ze svých blízkých o tom, co se s nimi dělo, mluvit. Buď opakovali mají vlastní starosti nebo řeší svoje věci, popřípadě jsem slýchal věty jako s nimi se o těhle věcech mluvit nedá, nepochopili by to, to by nerozdýchali apod. Ale volali.

Svůj záměr, nepodařený čin a pocity, které s tím vším byly spojeny, chtěli sdílet. S někým chtěli mluvit, už nemohli zůstat se svými myšlenkami a záměry sami. Jen nedokázali hovořit s lidmi, kteří byli kolem nich, pokud nějací byli. Jak to myslím, pokud nějací byli?

Kromě psychologické izolace se mnoho lidí nachází ve skutečné sociální izolaci. Přišli o veškeré vazby s lidmi, se kterými si kdysi byli blízko, topí se v dluzích, žijí na ulici, ve stanu v lese. Odtržení od lidské společnosti je často navíc podtrženo závislostmi různého druhu, nejčastěji na alkoholu. U takových lidí je izolace téměř dokonalá a smutně zesiluje jejich touhu zemřít. Nemají žádný záchytný bod, což samozřejmě lpění na životě oslabuje.

Často jsou sebevražedné tendence výsledkem zkratu, jehož příčiny i člověku, kterého se týkají, zpětně nepřijdou důležité.

Smrt sama o sobě je těžké téma. Ale dobrovolná smrt někoho blízkého může být  k nevydržení. Z druhé strany pro ty, kteří se v životě cítí nešťastni, vlastní smrt představuje úlevu, odlehčení, v podstatě pozitivní událost.

Setkal jsem se s tím, že se depresivní klienti zlobili na členy rodiny i odborný personál, který o ně pečoval. „Vím, že to myslí dobře, ale nechápou, že mi tím ubližují. Chci aby mě nechali být, já chci zemřít! Zlobím se, že to nechápou a nenechají mě být! Je to můj život a mohu si s ním dělat co chci. Je to příliš těžké! Copak tomu vůbec nerozumí?“

Možnost přiblížení

Jestli má někdo možnost alespoň částečně se přiblížit v pochopení (když už je celistvé pochopení z výše uvedených důvodů obtížné), jsou to lidé, kteří vidí i přes komplikace život pozitivně – nebo aspoň jako něco, co stojí za udržení. Proč oni? Protože nebývají tolik unaveni.

Neříkám tím, že bychom měli sebevraždu odkývat a se slovy dělej si s životem, co myslíš nechat druhého zemřít. Často jsou sebevražedné tendence výsledkem zkratu, jehož příčiny i člověku, kterého se týkají, zpětně nepřijdou důležité. Může jít o těžkou stuaci, která se vyřeší uspokojivě, její tlak pomine. Nebo by se mohlo jednat o duševní nemoc, u níž zase dojde po změně medikace či zátěžových faktorů ke zlepšení.

Snaha o pochopení je důležitá proto, abychom porozuměli, co lidem, kterým je zle tak, že chtějí zemřít, můžeme nabídnout, aby trpěli méně. Můžeme zkusit s nimi mluvit a neradit, nesoudit. A pokud se na něco takového necítíme, podpořit je, aby vyhledali odbornou pomoc.

V tomto ohledu velmi věřím na pomoc krizových center a telefonických linek důvěry. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že izolace se dá hovorem narušit a nabídnout tak trpícímu člověku v tu chvíli úlevu a možnost uvidět i jiné možnosti řešení než smrt.