„Umění musí nutně obsahovat jevy ze života. O čem by bylo umění, ne‑li o naději, zklamání, lásce, smutku, ztrátě, opětné naději, dřině, potěšení, úlevě?“ říká v rozhovoru docent Jiří Šípek. Umění nás činí citlivějšími a otevřenějšími vůči různým možnostem.
Alex: Jirko, ty učíš na katedře psychologie FF UK a na DAMU mimo jiné předmět psychologie umění. V čem vidíš styčné body psychologie a umění?
Doc. Jiří Šípek: Obojí je o naší duši a o péči o psychiku, když to řeknu téměř laicky. Proč lidé říkají, že chodí za uměním – ať už na koncert, do divadla, na výstavu? Říkají, že proto, aby měli zážitek. A zažívá přece ta naše „dušinka“. Psychologie o psychiku nejen pečuje, ale také ji zkoumá. Umění se nesnaží duši zkoumat, snaží se jí vyhovět a vyjít vstříc. Všeobecná představa je, že umění oblažuje. Spousta umělců by se však mohla bránit – například Bertolt Brecht by jistě zadupal a prohlásil, že umění je tady proto, aby provokovalo, aby nás nakopalo do zadnice, a my jsme se laskavě vyhranili, vyjádřili a zaujali nějaký postoj.
Jak by k umění měli přistupovat naši čtenáři?
Rád bych se dostal k prohlášení, že umění je zdravé. Umění „zjinačuje“ něco, co poznáváme v běžném životě. Umělec ukazuje, že všechno může být i jinak – jednak tvarově, jednak prostorově, zvukově, barevně, co do akce, a on to hledá. Hledá nějakou jinakost, která ho vzrušuje, baví ho si se světem hrát a říkat i takhle by to mohlo být, proč by ne. V Lucerně sedí sv. Václav na koni, který je kopyty nahoru. A lidi se u toho křižovali.
Proč taková reakce, jak si to vysvětluješ?
Protože jsme zvyklí na to, že kůň má stát na nohách, a umělec to najednou obrátí. A teď sledujme, co to s námi dělá. Chce se nám klít? Chce se nám smát? Nebo si řekneme, no jo, vždyť svět může být vzhůru nohama a také existovat. Také se může stát, že některý umělec vytvoří něco, kdy já si řeknu: tak to ne, tomu už vůbec nerozumím, s tím nechci mít nic společného, to jde mimo mě. A i to je pocit, který se počítá. Jako by to byl kousek antihmoty, která je ale přeci také součást vesmíru. Umění tedy provokuje a říká: „Pojď, pojď a hledej, hledáš sám sebe v tom světě… a když se nám to oběma podaří, tak ty bys měl být obohacený o to, že svět má i jiné možnosti.“ Člověk by měl umět nacházet v umění to, co si potom odnáší do svého života. A to je, opakuji, zejména ne‑fixnost toho, co je.
Můj analytik mi zakázal číst Freuda a Junga. Pak mi řekl, že je potřeba, abych četl všechno od Thomase Manna, Anatola France a Aldouse Huxleyho, že tam je všechno podstatné o životě a o psychice.
Někdo by mohl oponovat, že na umění nemá čas.
Ano, umění vyžaduje čas. Což je v tomto výkonovém světě nedostatkové zboží. Samozřejmě, když někdo řekne: „No jo, ale v době, kdy bych chodit po koncertech, bych si mohl vydělat.“ Tak na to opravdu není co říct. Je to jako když mi někdo řekne, že není důvod investovat do divadla, protože ze sportovního utkání se peníze vrátí rychleji. Ale tím proboha nedávám do protikladu umění a hokej, já miluju hokej! Jen chci říct, že stejně jako hokej by tady s námi mělo být i umění a měly by se na něj vždy najít peníze i čas.
Arteterapie a další cesty
Vraťme se ještě k psychologii. Jak konkrétně s uměním psychologie pracuje?
Když člověk zabrouzdá do psychoterapie, začne si klást otázky, co té jeho „dušince“ pomáhá. Snad už se dneska nikdo neurazí, když se slovo duše, neboli psýcha, řekne. Načež zjistí, že v psychoterapii existuje muzikoterapie, ta je asi nejznámější a používá se i na klinikách. Dále například dramaterapie, psychodrama, teatroterapie, arteterapie, biblioterapie jsou také často používány v zařízeních a pomáhají klientům různými prostředky v ideálním případě vyjádřit to, co je pro ně obtížně vyjádřitelné slovy. Bohužel jsem také viděl ne úplně šťastnou aplikaci muzikoterapie, což vypadalo asi takhle: sedněte si, nehlučte, načež byl puštěn na plný pecky Beethoven, který doslova přibil ty nebohé pacienty do židlí. Pan Beethoven by asi nebyl nadšený, že se takto skrze něj léčí.
Hudba je klíč přímo do duše. Kromě klasiky mám moc rád taky rock a jazz.
Řekl bys mi více o biblioterapii? Ta přece jen není tak známá.
Když jsem začal chodit na osobní a cvičnou analýzu, očekával jsem, že mi můj analytik dá pokyn, abych četl Freuda a Junga a všechny tyto autory. A on mi řekl, že pokud přijmu zákaz, tak že mi četbu analytiků zakazuje, že to by mi to v danou chvíli neprospělo, a že by byla škoda mít tuto optiku nasazenou brzo. Pak mi řekl, že je potřeba, abych četl všechno od Thomase Manna, Anatola France a Aldouse Huxleyho, že tam je všechno podstatné o životě a o psychice. Vzpomínám si, jak mi bylo protivné číst něco, co se jmenuje Zpověď hochštaplera Felixe Krulla. A pak, když jsem se začetl, tak jsem to úplně polykal a říkal jsem si, jak něco tak krásného může existovat, aniž bych to dříve tušil. Jsem naprosto přesvědčený, že v krásné literatuře je mnoho úžasných věcí, které naší psychice mohou pomoci. Navíc četba knih je jedna z nejsnadnějších cest, jak se dostat k umění, jednoduše si ji vyndáte z poličky, nemusíte nic organizovat jako v případě návštěvy divadla.
Jaká další díla bys vnímavému čtenáři doporučil pro oblažení psychiky?
Kdybych měl více času, znovu bych si otevřel Kouzelný vrch od Thomasse Manna. Děj se odehrává v plicním tuberáckém sanatoriu před válkou a román končí prvními výstřely kdesi za obzorem. Příběh se dotýká podstatných témat života, jeho hodnoty, jeho konce. Pak bych si vzal román Josef a bratři jeho, a také román Doktor Faustus od Thomase Manna. Zde jde o příběh geniálního muzikanta, jehož genialita byla dána tím, že někde chytil lues neboli syfilis, a prochází zjitřenou psychickou vnímavostí, což dodává jeho hudbě právě ten nátisk geniality. Ďábel je lues, a Faustus se snaží dotknout bran nebes, nebo také poznání, že za cenu toho skončí.
A nějaké hudební dílo bys doporučil?
V hudbě je tolik perel, že je velmi těžké vybrat. Hudba je klíč přímo do duše a mne můj analytik nabádal, abych věnoval hodně času Josephu Haydnovi, pro kterého prý hudba znamenala samoléčbu a únik z nešťastného manželství, i když bych se nerad paní Haydnové dotknul. Já mám kromě klasiky moc rád taky rock a jazz.
Když někdo hraje divadlo nebo dělá muziku, neznamená to, že nutně z toho má víc než divák či posluchač. Budu bránit člověka, který sice nehraje divadlo, ale vyvine tu aktivitu, aby do divadla zašel, protože chce.
Povídáš převážně o umění konzumovaném, ale co umění prováděné?
Setkávám se s názorem, že větší efekt má umění vytvářené než to konzumované. Já bych to tak rozhodně neviděl. Aktivita člověka obecně je užitečná, je k ní potřeba přemoci různé pasivity. Když jsem aktivní, tak si musím především vyjasnit hodnoty – proč vůbec do něčeho aktivně jdu? Je to proto, že mi hrozí doma nářez, když nebudu chodit do houslí? Ujasněná motivace – proč něco chci – je vždy užitečná. A tak se dostávám k tomu, že budu bránit člověka, který sice nehraje divadlo, ale vyvine tu aktivitu, aby do divadla zašel, protože chce! Víš, znám řadu umělců, a vidím, že jsou mezi nimi veliké rozdíly. Mnozí z nich říkají: „No já už to dělám jako takový řemeslo, člověk se přeci musí něčím živit.“ Takže to neznamená, že když někdo hraje divadlo nebo dělá muziku, že nutně z toho má víc než divák či posluchač.
Jak se ještě umění dotýká našeho života?
Umění musí nutně obsahovat jevy ze života. O čem by bylo umění, ne‑li o naději, zklamání, lásce, smutku, ztrátě, opětné naději, dřině, potěšení, úlevě. To jsou věci z každodenního života, v umění nemůžou být věci úplně z Marsu. Dokonce i u abstraktních obrazů, když před nimi stojíme a nevíme, co si myslet, tak objevujeme výjevy z běžného života. Nenalezneme tam konkrétní témata – i když se obraz jmenuje třeba Láska – ale jsou tam témata jako čáry, linie, jejich střety, jejich prolínání, jejich setkávání – měkce nebo tvrdě, barvy, plochy, zaplnění prostoru. A to jsou také témata ze života, které pak máme tendenci naplňovat něčím konkrétnějším.
Mohl bys na závěr shrnout, jaké má pro tebe umění poslání?
Kdyby se dařilo umění, aby mne kultivovalo, aby mne činilo být citlivější vůči jevům, otevřenější vůči možnostem, a také k tomu, že něco chci nebo nechci, tudíž být stabilnějším, pak je to přesně to, proč tady umění je a proč je to po čertech zdravá věc. A je potřeba k umění vést i děti, jsem přesvědčený, že i umění je třeba se učit vnímat. A není podstatné, aby z dítěte rodiče měli klavíristu, podstatné je, aby děti učili vnímat umění jako jev z tohoto světa, jako podobu tohoto světa a učit je tolerovat, že radost z umění nepřijde hned, že se ji může učit hledat.
Jiří Šípek je psycholog a psychoterapeut. Pracuje jako docent na katedře psychologie FF UK, kde přednáší klinickou psychologii a psychologii umění. Na DAMU přednáší psychologii a absolvoval zde také doktorské studium oboru dramtická umění u prof. Jaroslava Vostrého. Je autorem řady odborných publikací a také dramatických textů.
