„Cílem terapie je, aby člověk více věcí ve svém životě dělal vědomě, se svobodnou vůlí, dobrovolně, aby věděl, proč dělá to a to,“ říká v rozhovoru Tomáš Rektor. Kdy je podle něj muž až příliš zjemnělý a co si myslí o single třicátnicích?
Alex: Pane doktore, u laické veřejnosti existuje názor, že psychoanalýza je překonaná. Proč jste si tento směr vybral vy?
MUDr. Tomáš Rektor: Psychoanalýza není zdaleka můj první terapeutický výcvik. Freud mne oslovil už v patnácti, ale následně jsem se nějaký čas věnoval směrům, které jsou mnohem emotivnější, nepracovaly zas tak s logikou, s čirým rozumem. Víte, psychoanalýza má skvělou teorii. A přestože je v psychoterapii důležité pracovat se spiritualitou, mnohé směry jsou příliš prosáklé esoterikou, takže psychoanalýza je něco jako ostrov zdravého rozumu, je pro mě naprosto jasná. Hodně věcí, o kterých jiné směry mluví, psychoanalýza opravdu dělá. Nabízí čistotu vztahu, prostředí, bezpečí, ale zároveň je také přísná, člověk se ve spoustě věcí opravdu vykoupe. Všimněte si, že ve většině výcviků je naprostá převaha žen, psycholožek. Zato v psychoanalýze je to naopak, je to více mužský svět.
V mužích se nic nerodí, nic jako dítě v nich nezraje – jediné, co nich může zrát, jsou myšlenky, které vedou k vytvoření díla.
Říkáte, že psychoanalýza je spíše mužský svět. Já jsem také započala psychoanalytický výcvik a zajímalo by mě, jaký typ lidí si podle vás psychoanalýzu vybírá?
Já zatím nemám psychoanalytické klienty. Navštěvuji v rámci svého výcviku psychoanalytický institut, kde jsme v ročníku čtyři, dva chlapi a dvě ženy, přičemž zajímavé je, že ty ženy tam přivedli jejich manželé, psychoanalytici. Musíme také zvážit, že psychoanalýza je velice náročná jak časově, tak finančně – člověk chodí ke svému analytikovi čtyřikrát týdně, tudíž ho terapie vyjde na několik tisíc měsíčně. Co můžu říci je, že psychoanalýzu mají rádi hlavně Američané, spousta z mých amerických klientů, kteří tady žijí, projevuje velký zájem o analýzu.
A myslíte si o některém z Freudových názorů, že je překonaný?
Pro mě osobně byl Freud geniální. Ale mám to docela těžké s konceptem jako je závist penisu. Já si myslím, že nám ty ženský ten penis zas tak nezávidí. Podle mě je to trošku symetričtější: ženský nám něco záviděj a my zase něco závidíme jim. A jestli nám ženy závidí penis, tak my jim určitě závidíme těhotenství.
A jaké to má dopady do života?
V mužích se nic nerodí, nic jako dítě v nich nezraje – jediné, co v nich může zrát, jsou myšlenky, které vedou k vytvoření díla. To znamená, že zatímco žena produkuje dítě, muž podává výkon.
Pro vztah je třeba vzdát se své nezralosti
Dnes existuje trend, že jsou muži na mateřské, můžete to nějak interpretovat?
Svět je vyrovnanější, vztahy jsou rovnoprávnější, což mimochodem souvisí s objevem antikoncepční pilulky, od téhle doby se změnilo rozložení dominance v posteli. Dnes chlapi často nejsou chlapi a ženský často nejsou ženský. A chlapi si vybírají ženy, které jsou neženské, a naopak. Chlapi se zjemnili a je pro ně přijatelnější být doma s dítětem, pečovat o ně, hrát si s ním.
Tomáš Rektor vysvětluje, proč věří klientům, ale nemůže věřit jejich příběhům: Pravda a lež v psychoterapii
Je oblast, ve které jsou muži zjemnělí a vám to už přijde moc?
V módě. Je spousta metrosexuálních mužů a někdy už je to opravdu přejemnělé. Naopak všimněte si, jak dnes vypadají ženy: nemají tvary, jsou placaté a rovné, vypadají jako kluci.
A v chování, v čem jsou ženy mužské?
Musejí být výkonné za každou cenu. Utíkají z mateřské ne proto, že by musely, ale protože potřebují soupeřit ve výkonu s mužem, a ne na vlastním poli, ale na poli mužském.
Co byste doporučil ženám kolem třiceti let, které šly po výkonu a teď zjišťují, že nemohou najít partnera? Máte takové klientky?
Ano, spousty. Víte, terapeut neradí. Pomáhám ženám, aby si uměly poradit samy. To, že člověk mezi pětadvacátým a třicátým rokem hledá, poznává vztahy a svět, je normální. A pak by mělo být normální, že se člověk překlopí do další fáze, kdy se usadí, najde si partnera. U lidí, kteří jsou kolem třicítky single, vidím, že oni se nechtějí usadit a vzdát své svobody a svého mládí, nechtějí se překlopit do další životní fáze, nechtějí se vzdát své nezralosti.
S jakými problémy za vámi lidé chodí nejčastěji?
Vztahové problémy, pracovní problémy. Ale v psychoterapii jde o celou rekonstrukci osobnosti a je v podstatě složité říci, s čím klient ve skutečnosti přišel. Základ v terapii je sebepoznání. Cílem je, aby člověk více věcí ve svém životě dělal vědomě, se svobodnou vůlí, dobrovolně, aby věděl, proč dělá to a to. Samozřejmě člověk nemůže vzít kontrolu nad vším svým chováním, protože proud nevědomí je strašlivě silný. Avšak může si zvědomit více z toho, co dělá nevědomě a co mu například způsobuje v životě potíže. Aby se tolik nedevastoval.
Proč se lidé ocitnout v tzv. mrtvém vztahu, který v podstatě nekonzumují?
Někdy je to proto, že vztah pomalu odumíral a partneři si toho nevšimli. Další v osmnácti nabyli dojmu, že je potřeba si najít partnera na celý život a není přípustné, aby ho opustili. Tito lidé pak ve vztahu zůstávají za každou cenu, protože je jejich povinností vztah udržet, odejít by byla vlastně charakterová vada. Dost často je za tím i strach z intimity, kdy vztah má výhodu, že člověk není sám, nicméně není ve skutečnosti ani s někým, protože nesdílí blízkost. Jeho partner tam je jen proto, aby se například ostatní pořád neptali, proč jste sám.
Cítím radost, cítím bolest
Proč se lidé bojí blízkosti?
Lidé se bojí zranění. Když k sobě někoho pustíme, může nám ublížit. Lidé se bojí, že ztratí nezávislost, svobodu, ztratí kontrolu. V blízkosti člověk musí aktivovat některé oblasti ve své duši. Pokud se chce hezky pomilovat, musí v sobě uvolnit hravost, vášeň, což zavání tím, že ztratí kontrolu sám nad sebou. Toho se lidé mohou bát.
Proč se někteří lidé bojí dát průchod vášním?
Často jsou to morální zábrany. Sexualita je strašně silná energie, když se nezkultivuje, může být pro psychiku až nebezpečná. A jeden ze způsobů, jak sexualitu zkultivovat, je spoutat ji až příliš. Sex pak rovná se ztráta kontroly. Pokud člověk chce mít krásný orgasmus, musí do toho jít po hlavě, vzdát se kontroly.
Klient má pocit, že agrese je tolik, že ji musí zlikvidovat, i kdyby tím zlikvidoval sám sebe. Proto je v depresi.
Je dle vás možné pomocí psychoterapie zvýšit u člověka prožívání štěstí? Existují názory, že tato schopnost je dána geneticky a nelze s ní příliš hnout.
Jasně, že spousta prožitků s geny souvisí, nicméně já si myslím, že je to otázka jen zlomku: geny tvoří desetinu, pětinu, ne víc. S náladou se v psychoterapii dá pracovat strašně moc. Pracuje se s tím, proč je člověk smutnej, depresivní, proč se omezuje. Nejčastěji se pracuje s teorií, že deprese je agrese obrácená dovnitř, což na terapii velmi často vidím. Klient je depresivní opravdu proto, že je depresivní preventivně. Má pocit, že agrese je tolik, že ji musí zlikvidovat, i kdyby tím zlikvidoval sám sebe. V této souvislosti bych rád zmínil diagnózu, o které se kupodivu moc nepíše, jmenuje se dysthymie. Je to lehká deprese, která trvá dlouho, i roky. Člověk cítí, že ho věci nebaví, že svět ztratil barvu, že nemá chuť. Ztrácí motivaci, radost a jeho svět se mu během let úplně rozpadne. Tito lidé mají také často pocit, že tím, že chceme, aby se radovali, je chceme zpovrchnit.
Můžete to upřesnit?
Tito lidé mají pocit, že „v tomhle uspěchaném komerčním světě plném rychlých požitků“ je správné nenechat se zlákat tou rychlou radostí a že jejich depresivní ladění více odráží ty správné hodnoty. Pravda je, že člověk se přeci může radovat a přitom nesklouznout k povrchnosti.
Závislost jednoho člena rodiny na práci bývá pro ostatní výhodná. Pohodlná. Ale nepřiznají si to: Klamy a sebeklamy v rodině workoholika
