Mladí Češi se nevrhají do sexuálního života dříve než předchozí generace, ani s promiskuitou to není tak zlé, jak nám někdy tvrdí média, říká psycholog a sexuolog Petr Weiss.
Petře, ty se věnuješ dlouhodobě populačním výzkumům sexuálního chování českých mužů a žen. Jaké trendy v sexuálním chování jsi za ta léta vypozoroval?
V České republice probíhá od roku 1993 výzkum sexuálního chování, který je v celosvětovém měřítku naprosto ojedinělý. S docentem Zvěřinou od roku 1993 v pětiletých intervalech sledujeme stejným dotazníkem na reprezentativním vzorku obyvatelstva ČR sexuální chování a sexuální postoje. Můžeme proto sledovat trendy – a kupodivu tyto trendy jsou vesměs pozitivní. A ještě zajímavější je to, že v některých oblastech k žádným změnám nedošlo.
Výzkumy říkají o sexu něco jiného než média
To je pro čtenáře českých médií překvapivá informace…
Média dezinformují. Uvádějí například, že u nás neustále klesá věk prvního styku a že se zvyšuje takzvaná promiskuita. Ani jedno z toho není pravda. Věk prvního styku neklesá, drží se stále v průměru na osmnácti letech, a současně počet partnerů uváděných za život i za poslední rok spíše nepatrně klesá, a to zvláště u mužů. Ty trendy, které označuji spíše za pozitivní, jsou zejména v liberalizaci postojů české populace k sexuálním otázkám. Obecně lze říci, že patříme k těm nejtolerantnějším společnostem, ať se to týká antikoncepce, interrupcí, ale i mimomanželského sexu, předmanželského sexu, pornografie, prostituce i homosexuality. Což je pravděpodobně podmíněno tím, že Češi jsou spolu se Severokorejci nejateističtější národ na světě. A my víme velmi dobře, že náboženské přesvědčení je hlavním restriktivním faktorem v této oblasti. To znamená, že konzervativní postoje k sexu spíše zastávají lidé, kteří se hlásí k nějakému náboženství.
Mohu všem doporučit jednu věc – aby se nebrali a neplodili děti v období zamilovanosti.
Mladé Češky jsou dnes méně ochotné vstupovat do manželství. Zdá se, že rodina a manželství v naší společnosti klesá na hodnotě…
Především bych zdůraznil, že rozvodovost u nás klesá. Ale obávám se, že nižší počet rozvodů je zapříčiněn hlavně tím, že klesá i počet sňatků. Mimo manželství se u nás nyní rodí přibližně čtyřicet procent dětí. Zřejmě se model partnerského soužití a manželství opravdu mění. Vidím to i u své rodiny: syn mi minulý měsíc oznámil, že čeká hned dokonce dvojčata, a to s dívkou, se kterou žije už asi pět let. Mě přitom ani nenapadlo se ho zeptat, zda se budou brát. Protože ani já to nepovažuju za něco podstatného. Podstatné je to, že se mají rádi a že ty děti vychovají společně. To však samozřejmě nesouvisí s nějakým papírem od nějakého úřadu.
sychologie je věda příliš důležitá k tomu, aby se přenechala jenom psychologům!
Co bys poradil mladým lidem, aby byli spokojeni v partnerském a sexuálním životě?
Necítím se kompetentní k tomu, abych vyjadřoval soudy, jak mají mladí žít. Maximálně mohu všem doporučit jednu věc – aby se nebrali a neplodili děti v období zamilovanosti. Zamilovanost je nejhorším předpokladem dobrého manželství. Je to jednoduché: v období, kdy jsme zamilovaní, jsme ve stavu zúženého vědomí, nejsme schopni racionálně se podívat na toho druhého. Můžeme být eroticky fascinováni lidmi, se kterými bychom si jinak nerozuměli. A když to zamilování odejde, to je v průměru po dvou letech, tak najednou jakoby spadly klapky z očí. Často si řekneme: Ježkovy zraky, kam jsem to dal oči? A to pak může být důvodem pro celoživotní nespokojenost.
Věda je to nejdůležitější v životě
Ty se věnuješ psychologii převážně z vědeckého úhlu. Existuje však názor, že psychologie není věda. Mohl bys vyjádřit svůj názor k tomu, jak to s vědou a psychologií vlastně je?
Dovol mi k tomu uvést citát jednoho ze zakladatelů kybernetiky von Bertalanffyho: Psychologie je věda příliš důležitá k tomu, aby se přenechala jenom psychologům! Psychologie tedy zřejmě je věda, ale není to exaktní věda. Psychologie je v některých svých oblastech blízká přírodním vědám, například v oblasti sexuální psychologie nebo v oblasti neurověd, kde se překrývá s anatomií, biologií, neurologií. Ale na svém druhém pólu je velmi společenskou a velmi málo exaktní vědou. To jsou ty oblasti psychologie, které jsou blíž například filozofii. Psychologie má oba tyto póly.
Druhým může nejvíce a nejúčinněji pomoci ten, kdo problémy má, ale zdárně je vyřešil.
Proč ses ty sám vlastně rozhodl pro psychologii?
Já sám jsem od útlého dětství věděl, že chci dělat vědu, protože věda je to, co je nejdůležitější v životě. Psychologie mi ve své „rozprostraněnosti“ umožnila vybrat si právě to, co mě nejvíc zajímá a pro co snad mám i určité předpoklady. Původně jsem začal studovat matematiku, po roce jsem však zjistil, že ze mě matematik nikdy nebude – že na to nemám dostatečné nadání a že by mě to ani celý život pravděpodobně nebavilo. A protože od dospívání jsem byl ve svých zájmech velmi nevyhraněný, zajímaly mě archeologie, astronomie, historie, biologie, tak jsem hledal obor, který bude mít co největší záběr.
Nedávno ti vyšla kniha Etické otázky v psychologii. Mě by zajímalo, zda je nějaká otázka, která je pro tebe nejnaléhavější, případně zda lze říci, jak by se psycholog měl chovat?
Toto vyjádřil v naší knížce ve své kapitole Radkin Honzák, který citoval Talmud: „Jestliže já nejsem pro sebe, kdo je pro mě? A když jsem jenom pro sebe, co jsem? A jestliže ne nyní, pak kdy?“ a vyjádření etické reciprocity, neboli Zlatého pravidla: „To, co nemáš rád sám, nečiň druhému. To je celá Tóra, zbytek jsou vysvětlení, jdi a uč se,“ řekl rabín Hilel.
Pro dlouhodobý vztah, a ten můj je už téměř čtyřicetiletý, je nejdůležitější přátelství.
Psycholog by měl být morálně bezúhonný. Co to pro tebe znamená?
Je velmi těžké určit, kde jsou hranice v osobním životě psychologa. Je známá věc, že u poradenských psychologů, manželských poradců je rozvodovost vyšší, než je v obecné populaci. Je to pro jejich profesi dobře nebo špatně? Je pro psychiatra spíš přínos, nebo je to negativum, když sám trpěl duševní poruchou? Osobně se domnívám, že druhým může nejvíce a nejúčinněji pomoci ten, kdo problémy má, ale zdárně je vyřešil.
Ty žiješ v dlouholetém manželství, existuje na to nějaký recept?
Myslím, že pro dlouhodobý vztah, a ten můj je už téměř čtyřicetiletý, je nejdůležitější přátelství. Pokud ten druhý není náš přítel, tak je menší šanci na to, že lidé spolu dlouhodobě vydrží. Ale pokud sdílejí společné hodnoty, mají stejné postoje, zajímají je podobné věci, pak lidé mohou spolu žít i celý život. Zvláště když jsou schopni i toho druhého nejdůležitějšího – a tím je tolerance.
