„Funguje především psychoterapie, která odpovídá tomu, co potřebuje klient, ne tomu, co nabízí a provádí psychoterapeut,“ říká v rozhovoru psycholog Zbyněk Vybíral, profesor na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. „Dlouhodobě na katedře podporujeme integraci v psychoterapii, integrování různých přístupů, dokonce i bývalých nepřátel. Ale nelze zastřít, že sami jsme absolvovali to nebo ono.“
Pane profesore, u vás na fakultě se dlouhodobě zajímáte o psychoterapeutické výcviky. Lze říci, které přístupy jsou dnes překonané? Jaké metody v psychoterapii zažívají tzv. „boom“ a proč
Ani převládající orientace v psychoterapii, ani výcviky nejsou odtržené od trendů a proměn ve společnosti. Sám fakt, že tu jsou nějaké „boomy“, podle mě podstatu a obsah výcviků zpochybňuje. Jsou opravdu zaměřeny na co nejlepší průpravu pro pomáhání lidem, kteří se trápí? Nejsou výsledkem „společenské módy“? Proč zažívala boom psychoanalýza? Proč si zažila svůj boom transakční analýza? Skupinová terapie zaměřená na hledání sebe sama. Jaké pozadí má boom KBT?
V České republice bychom mohli přemýšlet o nedávných vzedmutých vlnách systemické terapie a gestalt terapie. Proč k nim došlo? Možná je to jednoduché a prozaické. Nebylo tomu jednoduše proto, že se tu s nějakým proudem identifikovala agilní skupina lidí, agilnější a šikovnější než jiná, udělala dobrý marketing a uspěla v „obchodu s poradenstvím“? (Krásný termín obchod s poradenstvím používá rakouským hyperkritický myslitele Konrad Liessmann.) Ptáte se mě „proč“, tak nad tím uvažuju. Jestli tyto – někdy jepičí, někdy trvalejší – boomy přinášejí také opravdu hodnotnou formu pomoci, je přitom na pováženou. Zajímavé určitě je, že v některých zemích byla celá desetiletí (tradičně dvě až tři) v módě jiná psychoterapie (a tedy i výcviky), než v jiné. Někde to bylo psychodrama, ale jinde ho nikdo neznal. Někde rodinná terapie a jinde psychoanalýza.
Některé orientace v psychoterapii jsou kompatibilnější s intelektuálně uvažujícími klienty, jiné s těmi, kteří hodně silně „cítí v těle“.
Chci ale odpovědět i na otázku po překonanosti. Ano, pro dnešní dobu mám za překonané všechny manipulativní, přehnaně direktivní, přikazující přístupy. Terapii pevným objetím. Provádění rodinných konstelací. Sám bych nešel do výcviku adleriánského – jednoduše proto, že vysvětlující koncepty Alfreda Adlera zastaraly. Jsme jiní a žijeme v jiných podmínkách. Některé přístupy jednoduše vyloučilo to, že většina se shodla na etickém kodexu psychoterapeutů. Není v podstatě možné provádět terapii dovádějící klienta k tzv. prvotnímu výkřiku (tedy metoda A. Janova) nebo tak zvanou hlubinnou abreaktivní terapii namlouvající vám, že jste něco provedl v minulém životě a teď kolem vás krouží přivtělené duše. A tvářit se, že jste seriózní psychoterapeut.
Přežít se může ale i seriozní model výcviku, který například opakují stále stejně v nějakém institutu stále stejní lidé, poosmé, podesáté, odborně dávno vyhořelí, dělají to rigidně, v podstatě kvůli výdělku, a jsou popudliví vůči sebemenší kritice.
Hledat, co klient potřebuje
Můžete popsat trendy v nově vzniklých terapeutických metodách, principy jejich fungování a třeba i odhalit podstatu toho, proč „fungují“?
Jednoznačným trendem je asimilativní integrování prvků jiných psychoterapií do „té své“. Koroze a rozpadání kdysi tak zvaně čistých, uzavřených škol. Dlouhodobě na katedře podporujeme integraci v psychoterapii, integrování různých přístupů, dokonce i bývalých nepřátel. Ale nelze zastřít, že sami jsme absolvovali to nebo ono. Psychodynamický výcvik SUR, několik kolegů na katedře jsou gestalt terapeuti, některým se zalíbila systemická terapie a šéfredaktor časopisu Psychoterapie je sati‑terapeut (neboli zastánce dnes ve světě také celkem populárního „mindfulness based“ přístupu). Ono ale na „směrových trendech“ až tak nezáleží.
Ukazuje se, že funguje – či může fungovat především ta psychoterapie, která odpovídá tomu, co potřebuje klient. Ne že odpovídá tomu, co (jak striktně, přesně, bezvadně, excelentně) nabízí a provádí terapeut. Lidé v minulosti často hledali excelentního psychoanalytika nebo někoho jiného s pověstí „ten‑to‑umí‑výborně“. To ale vůbec neznamenalo, že sedl jim, jejich potřebám. I psychoterapeuti precizovali své nástroje, chtěli se nabízet jako ti nejlepší. To ale bylo často v rozporu s tím, že by uměli vyhovět klientovým potřebám. Trendem je větší váha připisovaná „práci“ s emocemi a emočními návyky v psychoterapii, psychosomatice nebo pozornost tomu, jaký příběh sám o sobě si klient vytvořil…
Osobně mě zajímají podobnosti v některých orientacích v tom, jak se terapeuti chrání, aby léčili bez předsudků, bez stigmatizování, bez roztřiďování do škatulek. Nazývá se to „přístup‑kdy‑na‑začátku‑nic‑nevím“, nebo „uzávorkovávání“ nebo otevřený dialog nebo sociální konstrukcionismus v psychoterapii. – A za čím dál zjevnější trend můžeme považovat i to, že se téměř všechny seriozní psychoterapie shodují na tom, že základem potíží nebyl deficit orální slasti, ale kontaktu, bezpečí, zázemí, jasného strukturování, doprovázející lásky.
A lze říci, že například některé psychoterapeutické směry častěji než jiné „generují“ klienty, kteří vykazují spíše zhoršení psychického stavu? Kdykoli jsem slyšela stížnosti na terapii, kterou nespokojení lidé dříve prošli, vždy to byla některá z dynamicky orientovaných. Co si o tom myslíte?
Zhoršení psychického stavu v průběhu psychoterapie a (možná i) následkem psychoterapie je vážná věc. Každá devátá až desátá psychoterapie se nepodaří. Má to ale řadu příčin. Nevím o seriózní studii, která by ukázala prstem na dynamicky orientovanou psychoterapii a řekla: tato psychoterapie je riskantnější než druhé. Ne, tak tomu není. Ne, nemyslím si, že jsou tu riskantnější a méně riskantní směry. Záleží na tom, jak vám osobně styl práce vašeho psychoterapeuta sedne.
Zajímavé je, že některé orientace v psychoterapii jsou kompatibilnější s intelektuálně uvažujícími klienty, jiné s těmi, kteří hodně silně „cítí v těle“, další pro ty, kdo potřebují zvládat nespecifické úzkosti a ještě jiné pro ty, kdo postrádají smysl života po úmrtí dítěte. Dostane‑li se vám té méně vhodné terapie a terapeut vás neupozorní, že ve vašem případě by doporučil spíš někoho, kdo pracuje pro vás příhodnějším způsobem, může z vás „vygenerovat“ klienta, kterému se ještě přitíží. – Každopádně platí, co jsem řekl: zhoršení psychického stavu následkem psychoterapie je vážná věc. Může končit sebevraždou. Na katedře právě rozjíždíme rozsáhlý výzkum, abychom zjistili, co klientům v psychoterapii nevyhovovalo, na co si stěžují a co jim stav zhoršilo.
Změna je práce
Lidé mají obecně nechuť dělat změny, avšak když už někdo změnu učiní, bývá spokojen. Přikláníte se k názoru, že změny se člověk nemá bát, nebo se lidé bojí oprávněně, protože změna může být i horšímu
Víte, nemyslím si, že to platí vždycky tak, jak říkáte. Někdo má nechuť udělat změnu, někdo je plný odhodlání změnit se, někdo ví i jak, někdo jiný neví; někdo, když v životě změnu udělá, je pak spokojenější, ale někdo jiný zjistí, že si nepomohl. Jistěže jsou i změny k horšímu. Pořád riskujeme. Život je tak barevný a nevyzpytatelný! Nedá se postavit na náměstí a začít kázat: Nebojte se udělat změnu, budete spokojeni!
Existuje řada výzkumů o spokojenosti ve druhých manželstvích. To základní z nich je, myslím, všeobecně známé. Druhých manželství se rozpadne „na procenta“ ještě více než těch prvních. Ale na druhou stranu: ti, kteří se v druhém manželství s partnerem tak zvaně najdou, bývají spokojenější než ti, kdo zůstali v těch prvních. Je v tom paradox i kus možná něčeho typického. Ti, kteří nevzdávají hledání (sebe, partnera, práce, štěstí, místa k životu, smyslu existence, toho, jaké dílo mají vykonat), jako kdyby v životě stoupali po stupíncích pyramidy. Pravděpodobnost toho, že naleznou tu pravou změnu, která jim přinese štěstí, se stále zmenšuje; na druhou stranu, pořád tu určitá možnost, že jim to vyjde, je. – Řada lidí nakonec najde štěstí a smysl v tom, že pořád o něco usilovali, pořád doufali, stále hledali, stále něco zkoušeli… A možná ještě jedna věc: To, jestli se váš stav změní ve stav spokojenější, nebo zhoršený – při vší úctě k mnoha nezměnitelným okolnostem – záleží velmi často (třebaže ne vždy) na nás samotných. I změna k horšímu, i omyl, i vážná chyba nás mohou posunout.
Když cítíme nespokojenost v životě, je to signál, že v něm máme něco změnit. Ale opravdu často nevíme co, ani kolik, ani kde začít.
Pokud člověk díky terapii učiní ve svém životě a prožívání změnu ke své spokojenosti, nakolik bývá obecně změna trvalá? A je případný propad k nespokojenosti třeba jen signálem, že je potřeba na sobě dále pracovat?
Trvalost nebo „udržení“ změny záleží ještě více než to předchozí na nás. Na našem štěstí se nepodílejí jen emoce (euforie, touha, láska), ale i vůle. To, že se něčeho dokážeme (houževnatě) držet. Že se dokážeme přenést přes překážky. Úplně se ošívám nad tím, že to zní jako fráze (mnoho slov psychologů zfrázovatělo), ale je to tak. Trvalejší změna nikdy neplyne sama od sebe jako pokojná říčka, na kterou můžeme spustit svou loďku a plout na ní s proudem. Sice je krásné pravidlo „nechat věci plynout“ (zastával ho i Abraham Maslow), ale chcete‑li mít spokojený život, také na něm musíte pracovat. „Pracovat“ na vztahu s partnerem, „pracovat“ na shodě ve výchově dítěte apod. – Ano, když cítíme nespokojenost v životě, je to signál, že v něm máme něco změnit. Ale opravdu často nevíme co, ani kolik, ani kde začít. Ani jak. Jsme tedy nazpět u psychoterapie, protože ta může pomoci signály proměnit v práci. Dobré, ne? Kolik klientů, myslíte, jde k psychoterapeutovi s tím, že se jdou pustit do práce?
Mezi nebem a zemí
Zajímáte se o úroveň populární psychologie. Na trhu se rozsypal pytel s médii, která se věnují psychologii, v každém lifestylovém časopise najdete hned několik „psychologických“ článků. Myslíte si, že takováto popularizace psychologie může být pro čtenáře nápomocná, potažmo pro společnost užitečná? Proč se tomu podle vás dnes děje v takové míře?
Odborná úroveň v České republice je mizerná, až ostudná. Až tak, že mnoho článků můžeme řadit do zábavy, ne do psychologie. Možná že většinu pop‑psychologických článků. Vedl jsem o tom svého času několik dialogů, sporů, psal si s některými kolegy a přednesl pár přednášek, účastnil se panelů na konferencích. Nic viditelného jsem neovlivnil, rozhodně ne z hlediska provozu, potřeb a aktivit lifestylových masových nosičů. Ale možná, že když to pár stovek lidí slyšelo nebo sledovalo, tak si ještě dnes aspoň někdo z nich připomene, že ta práce by se také mohla dělat dobře. Přitom to jde!
Ve světě (díky internetu to můžeme snadno sledovat) je běžný populární žánr „převyprávění“ výzkumu. Atraktivního, čtivého převyprávění, v němž popularizátor neudělá žádnou věcnou chybu. Výborné je rozhraní ScienceDaily. Nebo různá rozhraní nazvaná jako „digest“ – výběr z článků… Podívejte se tam a přečtěte si něco psychologického. To se tu vůbec nepěstuje. Jsem rád, že z hnízda Psychologie.cz občas vyletí vlaštovka a že občas některý z článků na tomto serveru dokáže, že to jde dělat i tady.
Napojení dvou lidí na sebe (a pro sebe) v terapii zůstává a zůstane navždy neobjasněno, proč vlastně k němu došlo.
Dobré, přitažlivé popularizace vědy by mělo být víc. Prohloubila se tu propast mezi akademickými publikacemi štosovanými v regálech příslovečné věže ze slonovinové kosti, v regálech vědeckého ghetta, za které mají univerzitní učitelé body a peníze na další vědu – a mezi pop‑senzace‑chtivými texty, které vědu nepopularizují, ale klonují nesmysly. V meziprostoru je téměř prázdno. Ale není to nic nového, už jsme na to zvyklí. Ten pytel se roztrhl už dávno a v přepsychologizované době tu žijeme čtvrt století. Možná to má také pozitivní efekty. Předpokládal bych, že právě díky tomuto masmediálnímu boomu článků a názorů psychologů, díky tomuto „znormálnění“ psychologie jako součásti každodenního života také více lidí psychologa / psychoterapeuta vyhledalo.
Účinnost mnohých psychoterapeutických metod teprve čeká na své vědecké vysvětlení, někteří terapeuti otevřeně sdělují, že v terapii jde často o fenomén něčeho „mezi nebem a zemí“, který pomáhá k úspěchu. Co vy na to?
Možná vás překvapím, ale postupně se také přikláním k tomu, že v případě úspěšné psychoterapie došlo k vytvoření něčeho „mezi nebem a zemí“. Mezi dvěma lidmi, anebo ve skupině lidí, kteří se setkali tak, že všem setkání něco dalo (dává). Podle mě dobrá psychoterapie také něco dává tomu, kdo pomáhá, a ten, kdo si přišel pro pomoc, také – svým způsobem – pomoc dává pomáhajícímu. Nevím, jestli to nezní jako nějaká laciná mantra, ale chci říct, že užitečné lidské setkání, usilování dvou lidí o to, aby pokročili dál, je vždycky činnost vzájemná…
Zároveň mají „mezi nebem a zemí“ odlišné úkoly. Psychoterapeut vkládá do různých dalších a dalších setkání sám sebe tak, aby byl pokud možno kompatibilní se „světy“ mnoha odlišných lidí. To člověk v pozici klienta dělat nemusí. Proto je z jeho strany obvyklejší, že si s někým sedne, ale s někým nesedne. Má‑li tu možnost (a ve velkém městě ji má vždy), obrátí se na více psychoterapeutů. Toto „mezi nebem a zemí“ není moc kompatibilní s vědou, spíše s napojením dvou lidí na sebe (a pro sebe), které zůstává a zůstane navždy neobjasněno, proč vlastně k němu došlo. Dokonce bývá často nepředpokládatelné.
Využívejte celý web.
PředplatnéZ minulosti mám sám zkušenost, že se na mě napojili dva muži – klienti (a já se dokázal napojit na ně), s nimiž jsem si podle všeho asi spíš neměl rozumět. Vystupoval jsem v minulosti často „proti“ nejrůznějším esotericko‑spirituálním praktikám, experimentům a náhražkám, proti těmto přesvědčením – a jako psychoterapeut jsem si snad nejvíce sedl s mužem‑klientem, který jim nejen věřil, ale sám je také nabízel (a nabízí dodnes) druhým. Asi jsme se setkat měli. Právě my dva. Díky bohu jsme se mnohému od sebe navzájem naučili. Účinnost té či oné metody prozkoumat můžeme. Máme už stovky studií dokazujících, že je užitečné, když například zadáme mezi sezeními domácí úkol (teď si příklad vymýšlím). Ale i když dokážeme, že je nějaká metoda účinná, dobereme se desetiny vysvětlení toho, co se odehrálo v onom zmíněném meziprostoru.
Foto: David Kohout, časopis Atrium
