Víme, že existují pravidla asertivního jednání: jak říct „tady na to mám právo“ a pak to trénovat v různých situacích. To ale nestačí. Petr Ptáček o rozvoji komunikačních dovedností říká, že je důležité začít komunikovat vědomě. „Skutečně slyšet, co mi ten druhý říká. To je umění. Většinou totiž slyšíme jen střípky a často mluvíme jen s představou o druhém člověku.“
Petře, věnuješ se tréninku komunikace, což je dnes už natolik známé, že lidé mohou mít pocit, že už si všechno přečetli, není co se naučit…
Komunikace je o třech věcech – o zacházení se sebou, o zacházení s druhými a o tom, jak to mám nastavené v hlavě: tedy jak se dívám na svět, jak se dívám na sebe. To že se naučím při komunikaci nějak neverbálně vypadat a opakovat užitečné formulky, je jedna věc, ale sama o sobě nestačí. Do každého jednání s lidmi vstupuji především já a to, jak já zacházím sám se sebou. Podle toho, jak zacházím sám se sebou, zacházím pak s druhým a oni zpětně se mnou, protože komunikace je obousměrná.
Lidé trénují komunikaci proto, aby něco získali, něco zlepšili. Ale aby něco zlepšili, v tom jim brání určité vnitřní nastavení, scénáře, představy o tom, jaké vztahy, lidé, svět jsou. To znamená, že mají potíže nejen s formální stránkou, ale potřebují zjistit, jaké „ty mé automatismy“ – a nemyslím verbální a neverbální, ale myšlenkové automatismy – vlastně jsou.
Když za tebou přijdu a řeknu: „Nauč mě se více prosazovat…“ Co mi doporučíš?
Existují pravidla asertivního jednání, tedy jak si říci „tady na to mám právo“ a pak se to učit trénovat v různých situacích. To ale nestačí. Když má na mne někdo nároky, je potřeba vědět, proč mu říkám ne a jindy zase ano. Pokud mám s tímto problém, je pro mě obtížné ukazovat, kde jsou mé hranice. A to se vztahuje k tomu, proč si ty hranice nechávám překračovat, co se se mnou děje, když si je nechávám překračovat. A to je dále ve vztahu k automatismům.
Nestačí „tady říkat NE a tady ANO“, ale vědět, proč to říkám.
Může to pak vypadat třeba tak, že se bojím o práci, proto jsem takový. Nebo si připadám, že když něco odmítnu, tak už mě nikdo nebude mít rád. Ukázat svou hranici je pro mne nebezpečné, protože tím se ukazuji lidem ve svém okolí. Tím, že jim dávám hranici, jim dávám šanci, aby mě viděli takového, jaký jsem. A k tomu musím mít vnitřní pevnost, abych si to ustál. Takže nestačí „tady říkat ne a tady ano“, ale vědět, proč to říkám.
Říkat si o věci
Je možné říct, kdy mohou být naučené asertivní formulky užitečné?
Formulky mohou znamenat do určité míry hrozně moc, protože když se mi to povede, tak to udělá zázraky s mojí sebejistotou a ochotou udělat to znova. Jak už jsem ale řekl: ne vždycky to stačí. Záleží, jak moc jsou zakořeněné zábrany říkat si o věci, které si zasloužím, které jsou pro mě důležité. Trénink formulek tedy není špatný, ale někdy je to málo.
Jak tedy jít na tu druhou část – rozumět sama sobě? Tedy kromě psychoterapie?
I v rámci vzdělávacích programů se může člověk dostat k tomu, jak zachází sám se sebou, jak o sobě přemýšlí, proč něco nedělá, i když by měl, chtěl. Není potřeba nutně vstupovat do psychoterapie k tomu, abych poznával, jak „to“ komunikuji v běžném životě, jak se při tom cítím. A nakonec: jak si o věci říkám.
Na co lidé nejčastěji přicházejí?
Že se nedokážou ocenit. Říct si o peníze. Za svou cenu se stydí. Stydí se říct o peníze za svou práci. Mají pocit, že si něco nezaslouží. Podceňují se. Nepřiznají si vlastní hodnotu. Objevují výrazné stereotypy v tom, koho já smím a nesmím oslovit a za jakým účelem. Stydí se oslovit toho, kdo se jim líbí, protože se obávají, že nejsou dost hezcí. Je zřejmé, že u všeho se projevuje primárně vztah k sobě.
Tedy potvrzuješ, že lidé, kteří mají v sobě odpověď „ne“, formulují svůj požadavek tak, aby i dostali odpověď „ne“?
To jsou dvě věci. První je sebenaplňující proroctví. To je prokázáno, že funguje. Ta druhá část je, že si lidé automaticky řeknou, že to nedostanou, tudíž nemá ani cenu se pro to rozhodnout a říci si o to. Plus se na to navazují negativní pocity vztahující se k instituci nebo člověku, za kterým měli jít a říct si o něco. Člověk pak mnohdy nepotřebuje a nevyužívá odpověď zvenčí na to, aby si vytvořil postoj a názor. Spousta z komunikace jde pak jen uvnitř nás a to, co jde reálně mezi námi, je mizivé.
Co když nyní náš čtenář začne pochybovat, zda je na někoho naštvaný oprávněně?
Pak doporučuji, ať čtenář zváží, jak to má s pochybnostmi sám o sobě, že ho hned napadají tak sebekorektivní a sebedestruktivní nápady. Ale vážně: důležité je začít komunikovat vědomě. Skutečně slyšet, co mi ten druhý říká. Což je umění. Většinou slyšíme jen střípky toho, co druhý říká. K zvědomění patří také vnímat, co se se mnou děje, když mi druhý něco sděluje. A kdo to se mnou skutečně mluví. Často mluvíme jen s představou o člověku.
Sdělování ve vztahu
A co bys řekl ke komunikaci v partnerském vztahu?
Myslíš třeba, jak si říct, že chci na dovolenou? To je mnohdy těžší než si říct, co chci v sexu. Ale i to lze jistě trénovat, ale je to už o něčem jiném: o vztahování se k blízkému člověku, což nás zasahuje hluboko v osobní sféře a je to hodně spokojené s emocemi, od kterých tady poodstoupit nelze – na rozdíl od cizího člověka třeba v práci, se kterým jednáme v profesní roli. Také se zde děje to, že si sice například říkáme o dovolenou, ale vlastně to neznamená, že chceme jet k moři, ale spíše to, že nám druhý chybí, stýská se nám po něm. A pak jsou lidé, kteří komunikují perfektně se všemi… kromě partnera. Jiní zase mají problémy pouze se šéfem. A jiní mají potíže komunikovat úplně se všemi.
Když nekomunikujeme vědomě, nejde primárně o informace, ale o sdělování vztahu.
Lidi při tréninku natáčíš na video, co se při tom děje?
Lidé mají obecně z kamery strach. Nicméně když ho překonají, tak zjišťují, že jejich prožitky byly mnohem horší, než jak to potom vypadá. Že mnoho věcí, kterých se obávají, není ani vidět, že projev vypadá naprosto kultivovaně a nebylo vidět, jak to prožívali. Pak se jim uleví. Pro mnohé lidi je ale nepřijatelné dívat se sami na sebe zvenku a souvisí to se vztahem k sobě. Obtížně se přijímají jako takoví. Ale nemusí mít vždy jen negativní vztah k sobě, mají třeba jen špatnou zkušenost s tím, že jejich video už někdo někde zneužil.
Dáš mi za pravdu, že zásadní vliv na tyto pocity má rané dětství?
Jistě, vztah k sobě plyne z raného dětství – velmi zjednodušeně: buď jsme hodní a dobří kluci či holčičky, nebo jsme zlí a špatní a od toho si vytváříme své emoční pole, na které se navazují myšlenky, kognitivní mapy, automatismy, obrazy sebe, obrazy druhých. A když nekomunikujeme vědomě, není komunikace primárně o sdělování informací, ale především o sdělování vztahu.
A závěrem: Co sis řešil v komunikaci ty? Nebo sis vždy uměl říct o to, co chceš?
Měl jsem obavy vystupovat před lidmi, zřejmě i proto jsem se začal zabývat komunikací. Naštěstí mám tu vlastnost, že když mi něco nejde, začnu s tím něco dělat. Člověk, který si umí říci o vše, co chce, jistě existuje. Já to nejsem.
V naší mysli probíhá neustálý dialog dvou hlasů: rozumu a emocí. Jak jim pomoci, aby se nehádaly, radí Mirka Čejková: Cizí hlasy v mojí hlavě
