S psycholožkou Magdalenou Frouzovou, zakladatelkou Institutu pro výzkum rodiny a specialistkou na problematiku závislostí, jsem si povídala nejen o své oblíbené závislosti na internetu, ale také o nevěře a o tom, proč se někdy ani psychologové nevyhnou rozvodu.

Paní doktorko, založila jste Institut pro výzkum rodiny. Sledujete ve své praxi nějaké  trendy nebo změny v současné rodině?
Ano, zejména v souvislosti s důrazem dnešní společnosti na individualitu. To nejvíce odnášejí děti, protože na ně nezbývá v rodině energie. Samy pak vyrůstají s potřebou postavit se předčasně na vlastní nohy, což má spoustu negativních dopadů, například neochotu investovat do partnerských vztahů.

Myslíte si, že manželství jako takové má budoucnost, když se dnes každé druhé manželství rozvádí?
V současné době se může zdát, že manželství moc budoucnosti nemá. Je to hlavně proto, že dnešní rodina s tím, co poskytuje, je ve srovnání se samostatným životem třicátníků a čtyřicátníků dost nevýhodná. Vztah totiž skutečně vyžaduje značnou investici časovou, emocionální i finanční. Na druhé straně si ale myslím, že celoživotní zkušenost ze ztráty  pevného svazku přinese naopak obrat v jeho hodnocení. V budoucnosti manželství obstojí jako nejkvalitnější druh vztahu, do kterého se vyplatí investovat.

Souvisí krize rodiny také s emancipací žen?
Ano, základem emancipace je možnost žen pracovat a antikoncepční pilulka. Tyto dvě věci změnily v podstatě celou společnost. Dneska žena může uživit sebe i svou rodinu a rozhodnout se, kolik bude mít dětí. Přestává být existenčně závislá na manželovi.

Dříve to bylo spíše o sexu, starší ženy muže zaučovaly. Dnes s nimi zakládají rodiny.

Jak říká sexuolog Jaroslav Zvěřina, naučte ženu číst a psát a ona vám přestane rodit…
Menší počet dětí dnes souvisí s mnoha dalšími faktory. Třeba s tím, že v dnešní společnosti muži často od rodin odcházejí a většina žen si uvědomuje, že může mít jenom tolik dětí, kolik jich je schopná sama uživit a obstarat.

Dobře vypadáme a máme příležitosti

Dnes se může zdát, že lidé jsou si více nevěrní než dříve, kdy byla rodina stabilnější institucí. Myslíte si, že je pravda, že nevěra je dnes frekventovanější, nebo se o tom jen víc mluví?
Nevěra je frekventovanější, protože jsou větší příležitosti a lidé se udržují ve stavu, kdy jsou atraktivnější pro druhé. Navíc společenské povědomí nevěru neodsuzuje natolik, aby si ji člověk nemohl dovolit. Když si žena vybírá otce svých dětí, volí biologicky nejlepšího samce smečky, tedy člověka schopného ochránit a finančně zajistit ji i potomstvo. To však ale také může  znamenat, že muž je úspěšný natolik, že kromě její rodiny si může dovolit i další milenky.

Říkáte, že dnes je nevěra častější, protože lidé jsou atraktivnější, více o sebe dbají a mají více příležitostí. A na nemanželský vztah jsou vždycky dva…
Ano, když žena seděla doma, tolik možností k nevěře neměla.

Já si uvědomuju, že třeba moje babička ve čtyřiceti vypadala tak, jak dneska vypadají ženy v šedesáti. Ženy ve středním věku se rozvádějí a mají mladé milence, můžete tento trend potvrdit z praxe?
Je to častější než dříve. Když společnost tlačí na kvalitu osobnosti, tak je velmi výhodné, když si člověk najde partnera, který je moudřejší, zkušenější a který mu předá nějaké dovednosti nebo znalosti o světě. To platí jak pro ženy, tak pro některé – často nezralé – muže, kteří si nacházejí starší partnerky.

Budoucí generace možná změní pohled na ženu, která se při rozvodu vzdá svých dětí.

To ale známe i z minulosti.
Dříve to bylo spíše o sexu, starší ženy muže zaučovaly. Dnes s nimi zakládají rodiny.  Problém ale je, že někdy tento muž vidí ve své starší partnerce spíše svou matku. Když časem dozraje, zatouží pořídit si „konečně svou rodinu“ a odchází za nějakou mladší ženou, se kterou má další děti.

Střídavá péče je tragédie

Jaké bude mít dnešní rozvodovost dopady na další generaci, na dnešní děti?
Budoucí generace si pravděpodobně bude více vědoma toho, že vstupem do manželství nenastává jistota a bezpečí a že i v rodině se musí starat o svůj růst a o zajištění své vlastní existence. To prakticky znamená, že ženy budou méně ochotné obětovat svou kariéru rodině. Například padesátiletá žena, která mi říká „Já jsem věnovala celý život rodině a on mě teď opouští s mladou a já nejsem schopná se na trhu práce uplatnit“, je na tom špatně. Kdyby se ale  ke mně dostavila před deseti lety, tak bych ji určitě poradila, ať se nevěnuje rodině tak naplno, protože se nemůže spoléhat, že ji manžel zajistí navždy. Budoucí generace také možná změní pohled na ženu, která se při rozvodu vzdá svých dětí. V současné době žena, která opustí děti, je společností odsuzovaná. Muž, který opustí děti, odsuzovaný není. Doufejme, že pravděpodobnost, kdy se muž rozvede a dostane na starost děti, bude stejná jako u žen.

Myslíte si, že je dobré řešení střídavá péče?
Ne, myslím si, že je to tragédie.

Proč tragédie?

Protože děti přicházejí o domov. Jsou z nich najednou kočovníci bez stabilního zázemí. A to je úplně jiná kultura.

Takže doporučujete jedno zázemí pro děti, jeden domov, a setkávat se s oběma rodiči?
Ano, doporučuji, aby dítě mělo svůj domov a pěstovalo v něm svou základní identitu. V takovém případě naopak pomáhá, když jsou ve hře další osoby, noví partneři rodičů, kteří se o ně také starají. Ale vzít dítěti domov a přinutit ho tak neustále přecházet z prostředí do prostředí, se často projeví jako zvýšená existenční  úzkost dítěte. Pak se buď strašně bojí, snaží se proto vyhovět všem a nemůže rozvíjet svou vlastní identitu. Opačnou variantou je, že dítě pociťuje, že za ním nikdo jednoznačně nestojí a že musí bojovat samo za sebe. Z takových osobností pak rostou lidé se zvýrazněnou egocentricitou a s nezdravým sebeprosazením, což jim činí problémy ve vztazích s ostatními.

Učitelky a úředníci, pozor na internet

Další oblastí, které se věnujete, jsou závislosti. Vidím před vámi počítač, tak mě napadá dnes hodně aktuální téma závislosti na počítačích, setkáváte se ve své praxi s lidmi, co jsou takto závislí?
No ano, ale tato závislost má různé podoby. Jsou obrovské rozdíly mezi například  závislostí na pornu, na sázení, na stahování filmů či obrázků, na hraní online, chatování či kompulsivním seznamování se.

Zajímavá je skupina učitelek, kolem čtyřiceti let, které jsou často frustrované pocitem nedostatečné pozornosti.

A závislost na sociálních sítích, třeba na Facebooku?
Společnost dneska funguje hodně na internetu a čím dál méně elektronickému světu říkáme virtuální svět, je to prostě součást našeho světa. Zrovna Facebook není o tom, že bychom neudržovali vztahy s reálnými lidmi. Problémem ale je, když na Facebooku strávíte tolik času, že vám to ani neumožňuje žít také něco jiného.

Je závislost na internetu záležitost jen mladé generace, nebo máte i starší klienty?
Zajímavá je třeba skupina učitelek, kolem čtyřiceti let, které jsou často frustrované pocitem nedostatečné pozornosti a realizují se chatováním na internetu. Chci také upozornit na státní zaměstnance, pro které se internet stává posedlostí přímo v pracovní době. Jsou čím dál méně schopní se věnovat své práci. Když ale padne čtvrtá hodina, jdou domů  a v rodině se to vůbec nepozná, dokud člověk není například propuštěn z důvodu reorganizace.

Když se rozvádí psycholog

Zabýváte se ve své praxi problémy druhých. Jak sama relaxujete?
Víte, já jsem důchodkyně, takže si vybírám, čím se budu zabývat, a řekla bych, že tato práce je dnes můj koníček. Mimo jiné také stále vychovávám nové terapeuty, což mě velmi baví a zároveň udržuje a rozvíjí. Když mohu, objíždím po světě své děti a vnoučata, to mi pochopitelně dělá radost největší.

Společnost od nás očekává, že se budeme chovat morálněji a ke svým závazkům zodpovědněji.

Hovoří se o syndromu vyhoření, měla jste někdy pocit, že už toho máte dost?
Jen jednou jsem měla v životě pocit, že psychoterapii nemůžu dělat, a to bylo v období tří měsíců, kdy jsem řešila svůj vlastní rozvod a kdy mé myšlenky byly rozhárané. Cítila jsem, že nemám na to, abych se věnovala lidem.

Já se taky rozvádím a slýchám názory, že psycholožka by se přeci neměla rozvést, že to asi pak není dobrá psycholožka.
Psycholog je nazírán jako člověk, který dosáhl nějaké znalosti psychiky a společnost od nás pochopitelně očekává, že se budeme chovat trochu morálněji a ke svým závazkům zodpovědněji, než je obvyklý průměr. Když jsem ve svém životě viděla kolegy, kteří to opakovaně nezvládali, měla jsem pocit, že by tu profesi dělat neměli. Že vnitřní problém deformuje jejich vidění světa natolik, že nemohou druhým poskytovat kvalitní péči. Ale to neznamená, že neděláme chyby. S manželstvím je také problém v tom, že lidé se ve vztahu vyvíjí a nikdo nemůže vědět, co se z nás stane za deset patnáct let. Navíc biologický program na sbližování lidí nás chemicky ovlivní a ne vždycky jsme schopni tak úplně jasně rozlišovat to, co všichni ostatní vidí na první pohled. A konečně – manželství je záležitostí dvou lidí, což znamená, že já nemůžu mít kontrolu nad tím nebo být zodpovědná za to, co udělá ten druhý.