Foto: Thinkstock.com

Proč odkládáme změnu

Funkční řešení nebývá to ideální, ale to, které vychází vstříc našim různým potřebám.

Ze seriálu: Rozhovory Alex Hrouzkové

Alexandra Hrouzková

Alexandra Hrouzková

27. 2. 2013

„Pokud dlouhodobě odkládáme potřebné změny, ztrácíme radost ze života nebo se přímo dostáváme do deprese,“ říká v rozhovoru psycholog a psychoterapeut Jan Soukup. „Vynakládáme energii, abychom vydrželi situaci, ve které se nacházíme, místo abychom změnu uskutečnili.“

Alex: Pane doktore, specializujete se na techniku rozhovoru, který má klienta podpořit ve změně chování. Řekněte mi, proč lidé tak často velmi dlouho odkládají rozhodnutí a proč jim tak dlouho trvá, než se ke změně ve svém chování nebo v životě odhodlají?
Dr. Jan Soukup: Na to asi není jednoduchá nebo nějaká společná odpověď pro všechny. Nicméně jedna běžná okolnost může být obsažená už v tom, jak se ptáte – proč něco odkládáme, proč nám něco dlouho trvá, proč něco nejde. Řidiči vědí, že v kritických situacích je potřeba se dívat tam, kudy chci jet, nikoli na překážky, do kterých bych mohl narazit. V životě to myslím funguje podobně. Vidím-li především překážky a obtíže, mnoho energie mi ubere strach, obtíže vypadají větší a náš cíl se může začít ztrácet. Mnohem zajímavější je dívat se na to, proč lidé naopak mnoho rozhodnutí neodkládají, případně jak a proč, i když se nějakou dobu odhodlávají, změnu nakonec uskuteční. A vlastně ještě jedna věc mě k tomu napadá – slyším ve Vaší otázce postesknutí nad tím, proč jsme tak nedokonalí a máme tak těžký život. Možná je těžké přijmout sebe takového, jaký jsem. Máme na sebe velké nároky, srovnáváme se s ostatními, vyčítáme si svoji nedokonalost. To nás ovšem na naší cestě ke změně spíše brzdí.

Nejprve se nejspíše objevily určité pochybnosti o partnerovi nebo o práci. Když přetrvávaly a zesilovaly, zkoušeli jsme je zahnat, vysvětlit. A když už ani tyto obranné mechanismy nefungují, přichází rezignace a deprese.

Budu konkrétní – člověk si například opakovaně říká, že nebude pracovat o víkendech a bude se více věnovat rodině nebo koníčkům. Stejně ale každý víkend zjišťuje, že zase dělá něco do práce, místo aby byl třeba v kině nebo ve fitku. Proč člověk není schopen toto prostě změnit hned, když to začne vnímat jako problém?
Opět v tom slyším hodně hodnocení, sebekritiky. Hned můžu uhnout letící sněhové kouli. V takto složitých situacích ovšem žádné hned není. Jistě, věnovat se rodině a péči o své zdraví je žádoucí, to je ten ideál. Mít ideál ovšem znamená, že vše ostatní je horší, nebo dokonce špatné. Co je ve skutečnosti na té druhé straně?

  • Jsem klidnější, když jsem do práce připravený?
  • Odpočinu si u počítače od ženy a od dětí, vyhnu se tím řešení nepříjemných vztahových situací?
  • Mám díky tomu chvilku jen pro sebe?
  • Není práce to, v čem se cítím dobrý a schopný, na rozdíl od koníčků, které jsem pravděpodobně už stejně dávno pohřbil?
  • Není to dobrá záminka pro to prostě jen tak na chvíli vypnout?

Nechci tím nikoho omlouvat a rozhodně čtenáře podporuji v trávení času s rodinou spíše než v práci. Poukazuji na to, že si málokdy dáme práci s tím opravdu se podívat, proč vlastně děláme to, co děláme. Je mnohem snadnější si říci: Je to špatně, musím to dělat jinak. Ideálně hned. Ve skutečnosti každé rozhodnutí nějakou dobu zraje, a často funkční řešení není to ideální, obvykle je třeba najít kompromis, způsob, jak vyjít alespoň částečně vstříc svým různým potřebám – být chvíli sám i s rodinou, namáhat se ve fitku i se jen tak povalovat.

Naší výhodou oproti horolezcům je, že si horu můžeme zmenšit a vybírat si z mnoha různých cest, i když nemusí být snadné je objevit.

Kde, nebo kdy najednou nastává ten moment, že se člověk najednou rozhodne a změní své chování?
Zjednodušeně – když stojím pod horou, tak ve chvíli, kdy si uvědomím, že opravdu chci nahoru a zároveň uvidím schůdnou cestu. Bude-li hora příliš vysoká nebo stezka neschůdná a nebezpečná, zůstanu nejspíš stát dole. Naší výhodou oproti horolezcům je, že si horu můžeme zmenšit a vybírat si z mnoha různých cest, i když nemusí být snadné je objevit. Být s rodinou nebo ve fitku přes víkend celých 48 hodin může být příliš vysoká hora. Změnit své zvyky ze dne na den a zcela překopat svoje potřeby může být nad naše lezecké schopnosti.

Povzbuzení ve vhodnou chvíli

Okolí má často tendence podporovat člověka ve změně nebo ho ke změně nabádat (například při přestávání s kouřením nebo při hubnutí) a opakuje dotyčnému věty jako: To zvládneš, tak už se do toho pusť… Vy však tvrdíte, že takové povzbuzení často vůbec nepomáhá, ba naopak. Proč tomu tak je?
Protože to zvyšuje rozdíl mezi tím, jak se vidím já sám a jaký bych chtěl či „měl“ být. Mohou se tím prohlubovat pocity viny, selhání, neschopnosti. Takové pocity nikomu ke změně nepomohou – kdyby to tak bylo, tak jsme všichni přeborníky v uskutečňování změn. To, co říkám, se týká situací, kdy si věříme příliš málo a okolí i my sami od sebe očekáváme víc. Povzbuzení ve vhodnou chvíli může naopak pomoci. Při konzultaci by navíc věta „to zvládnete“ byla nejspíš výrazem určitého nezájmu či bezradnosti psychologa, a to vás jako případného klienta také směrem ke změně neposune. Typickou reakcí na podobné výroky bývá navíc výčet obtíží, se kterými je změna spojená – a to vám na vaší sebedůvěře také nepřidá.

To, že se cítím dlouhodobě špatně, šanci na změnu nezvyšuje, ale ještě snižuje. Řešením je prozkoumat a posílit zdroje, které klient má, jeho systém opor.

Dlouhodobé odkládání změny vede většinou k depresi a ztrátě radosti ze života. Proč i přesto lidé nejsou často schopni tento nepříjemný stav ukončit a rozhodnout se ke změně (například rozejít se s manipulativním partnerem nebo změnit zaměstnání, kde jsem objektivně nedoceňován nebo šikanován)?
Depresi a ztrátě radosti ze života je společný nedostatek energie. Kam se ta energie poděla? Pravděpodobně na to, abychom vydrželi situaci, ve které se nalézáme. Podívejme se, jak se vámi zmíněná situace vyvíjela. Nejprve se nejspíše objevily určité pochybnosti o partnerovi nebo o práci. Když přetrvávaly a zesilovaly, zkoušeli jsme je zahnat, vysvětlit – „má to i svoje výhody, aspoň nejsem sama“, „někde pracovat musím, jinde je to stejné“ a podobně. A když už ani tyto obranné mechanismy nefungují, přichází rezignace a deprese. Po celou dobu se propadáme hlouběji do pocitů strachu, neschopnosti, výčitek, pochybností o sobě. Lidé jsou podobní zcela vyčerpanému horolezci, kterého nejtěžší úsek cesty teprve čeká (respektive si to myslí). Při pohledu zvenčí to možná nedává smysl, a tak si říkáme, že dotyčný si asi ještě nesáhl na dno. Realita je taková, že na dně už dávno je, a sil se z něj zvednout a důvěry, že je to možné, má velmi málo. Prostě to, že se cítím dlouhodobě špatně, šanci na změnu nezvyšuje, ale ještě snižuje.

Co tedy v takové zablokované situaci dělat?
Není možné jednoznačně říci, co v takové vyhrocené situaci pomůže. Součástí prožívání je, že se dotyčný cítí sám, nejistý, má obavy z budoucnosti. Prostředí, ve kterém je, mu pravděpodobně poskytuje i něco důležitého – minimálně naději (byť planou), že situace nebude ještě horší. Navíc mu schází jistě i sebedůvěra, energie, reálná podpora, rizikem také je, že se život zúží jen na problematickou oblast. Šance na změnu pak může ležet v posílení těchto aspektů a nalezení alternativ k tomu, co mu situace dává – změnu už pak dotyčný obvykle uskuteční sám.

  • Energii mohu čerpat z aktivit, na které si najdu čas (sport, kultura, četba, koníčky, péče o sebe, přátelé), zvlášť zažívám-li při jejich vykonávání úspěch, úlevu, energetizaci, pocit, že opět nacházím sám sebe.
  • Podporou mi mohou být moji blízcí, pokud mě dokážou přestat kritizovat a hodnotit a dají mi pocit, že k nim patřím, že mám pro ně cenu, že mají zájem. Podporou může být i odborná pomoc, známý, který v podobné situaci byl a dokázal ji změnit, příklady jiných (i z literatury, svépomocných skupin apod.).
  • Sebedůvěru načerpám z úspěchů, které mohu zažít v jiných oblastech, a nevadí, že jsou malé nebo se zdají zanedbatelné. A pokusím se najít alternativy, které by mi mohly nahradit to, co případnou změnou ztratím.

Jako terapeut bych se na zmíněné oblasti zaměřil, společně s klientem bych prozkoumal důvody, které ho k uvažování o změně vedou, prozkoumal a posílil zdroje, které má, a také možnosti, které v dané situaci existují. Bude-li situace stabilní a systém opor funkční, je šance na změnu.

PhDr. Jan Soukup, PhD. Psycholog a psychoterapeut, přednáší na katedře adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a vede výcviky v motivačních rozhovorech. Publikuje a přednáší hlavně na téma práce s motivací, trauma, disociace.

Otevřít diskuzi 0
Rozhovory Alex Hrouzkové
Seriál

Alex Hrouzková hovoří se svými kolegy psychology a sexuology o práci i o tom, jak jim jejich profese usnadňuje nebo naopak komplikuje život.

Více autorů

  • Věda a společnost