„Na tento portál jsem začala chodit nedávno a je pro mě velkou inspirací. Rozhodla jsem se podělit o svůj příběh, abych dala naději všem tápajícím čtenářům, že i když jim momentálně může být hodně zle, tak se nemají vzdávat a bojovat, a třeba bude mít i jejich příběh šťastný konec, tak jako můj,“ napsala nám do redakce čtenářka Brixík.

Příběh je trošku delší, ale myslím, že je potřeba vylíčit některé věci podrobněji. Sama vím, že mi v určité fázi přesně takové příběhy pomáhaly, protože jsem viděla, že v tom nejsem sama.

Deprese mě zastihla zcela nepřipravenou ve třiceti letech a zpočátku jsem vůbec nerozuměla tomu, co se se mnou děje. Nejprve jsem přestala spát a pořádně jíst a pak se začaly objevovat úzkosti a neopodstatněné obavy. Postupně mě přestaly bavit oblíbené činnosti, jako například procházky se psem. Cítila jsem, že je něco špatně, ale netušila jsem, co. Manžel si toho taky všiml a začal mě posílat k doktorovi.

Připadala jsem si jako zombie: nic jsem emocionálně necítila, jen prázdno a nesmyslné obavy. Po půl roce jsem se rozhodla, že takový život fakt nemá cenu.

Jenže odeslání na psychiatrii jsem se dost bránila, vždyť nejsem blázen, deprese přece vypadá jinak… Až když jsem zhubnula několik kilo a začaly se mi na těle objevovat modřiny, tak jsem na psychiatrii šla. Pocity ovšem byly hrozné – co tu dělám, sem nepatřím. Dostala jsem antidepresiva a jednou za 14 dnů jsem měla chodit na kontroly.

Prášky a provaz

Spánek se docela upravil, ale zbytek bohužel ne. Navíc jsem braní prášků vnímala jako obrovskou prohru, že jsem to nedokázala zvládnout vůlí. Doktor se mi sice snažil vysvětlit, že je to jako s cukrovkou, jedná se o poruchu produkce transmiterů a to člověk vůlí neovlivní, ale já to stejně nepřijala.

Napětí narůstalo, obavy taky a moje okolí nechápalo. Všichni se mi snažili pomoct, nutili mě do činností, jenže efekt byl opačný. Moc jsem chtěla být zase normální, ale opravdu to nešlo. Připadala jsem si jako zombie: nic jsem emocionálně necítila, jen prázdno a nesmyslné obavy. Takhle jsem to vydržela půl roku, ale pak jsem se rozhodla, že takový život fakt nemá cenu. Myslela jsem si, že už nikdy nebudu šťastná a že jsem všem v tomhle stavu stejně jen na obtíž.

Chtěla jsem se oběsit a taky jsem to udělala, ale asi zafungoval pud sebezáchovy (ne ten rozumový, ale nějaký základní živočišný) a já nakonec s vypětím sil dosáhla na zem. Na krku samozřejmě zůstala typická podlitina. Manžel si ničeho nevšiml, ale já druhý den sama zajela na psychiatrii a nechala se hospitalizovat. Docela se mi ulevilo. Akorát rodina byla opravdu v šoku a nešťastná. Zde mi nabídli, že můžu nastoupit na osmitýdenní psychoterapeutický pobyt a já souhlasila. Moc jsem si od něj slibovala.

V terapii, bez manžela

Na pobyt nás nastoupilo asi dvacet. Na všech byly vidět obrovské pochybnosti a zároveň velké očekávání, že se jim konečně uleví. Musím říct, že mi rozhodně pomohl pravidelný režim i poznání problémů druhých lidí, které jsme sdíleli na psychoterapeutické skupině.

Zpočátku mi vůbec nešla relaxace, nedokázala jsem se vůbec uvolnit. Pomocí psychoterapie jsem ale začala přicházet na spoustu věcí, které byly v mém životě „špatně“ a které nakonec vyústily v depresi. Ale byl to opravdu jenom začátek, spousta souvislostí mi stále unikala. Pochopila jsem však, že musím svůj dosavadní život výrazně změnit, nebo se z toho nevyhrabu.

Byla jsem zvyklá žít tak, jak si představovali ostatní, vždy se podřídit, vždy podávat maximální výkon, vždy být poslušná, bezchybná a „dokonalá“.

Paradoxně mi to ulehčil manžel, který se rozhodl pro rozvod. Protože ten půlrok se mnou v depresi změnil jeho pohled na mě i náš vztah. Po tomto pobytu jsem se cítila o dost lépe, ale myslím, že nejdůležitější bylo, že jsem opustila prostředí, ve kterém ke vzniku deprese došlo. Vrátila jsem se na nějaký čas k mamce a snažila jsem se najít si práci i nový vztah.

Podhoubí mojí deprese

A právě nový vztah byl asi tím nejdůležitějším impulsem, který mě podstatně posunul. Zamilovala jsem se naplno a začala znova věřit, že všechno může být zase v pořádku. Zároveň jsem si však uvědomovala, že na sobě musím stále pracovat, jinak se deprese může zase vrátit. A tak jsem docházela nejprve k psychologovi a pak k psychoterapeutovi. A postupně jsem rozkrývala podhoubí vzniku deprese.

Jednalo se především o to, že jsem byla zvyklá žít tak, jak si představovali ostatní, vždy se podřídit, vždy podávat maximální výkon, vždy být poslušná, bezchybná a „dokonalá“. Potřebovala jsem slyšet chválu od okolí, protože sama jsem se ocenit nedokázala, vždy se přece v okolí našel někdo, kdo dokázal víc.

Toto nastavení samozřejmě pochází z mého dětství, kdy mi rodiče nedokázali dát dostatek bezpodmínečné lásky. Bylo těžké si to přiznat, protože jsem nevyrůstala v nějaké na první pohled disharmonické rodině a v oblasti materiální bylo vše ok.

Ale rodiče věnovali více péče sestře, která se hůře učila a byla hůře zvladatelná, a mé dobré výsledky ve škole a bezproblémové chování byly samozřejmostí. Ocenění a uznání jsem se v podstatě nikdy nedočkala. V dětství jsem to ale tak nevnímala, popravdě mi dlouho trvalo, než jsem pomocí psychoterapeuta k tomuto závěru přišla, a ještě dlouho potrvá, než se naučím se tomu postavit.

V současné době – dva roky po epizodě deprese – jsem bez prášků a cítím, že kráčím správným směrem. Deprese byla to nejhorší, co jsem v životě zažila, ale na druhou stranu to chápu i jako obrovský dar, díky kterému jsem se obrovsky vnitřně posunula a mnohé naučila a doufám, že ještě i naučím.

Budu ráda, pokud můj příběh někomu pomůže a ukáže mu, že i když si sáhneme na úplné dno, tak život má opravdu cenu.

Brixík, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své zkušenosti nebo myšlenky formou článku? Napište na mail redakce@psychologie.cz