Velké ztráty v životě nám pomáhají změnit směr. Sami nebo s pomocí terapeuta můžeme odhodit představy o tom, jací bychom měli být, a naučit se projevovat autenticky. Pomůže nám v tom vědomé prožívání vlastního těla a emocí – nebo třeba zážitkový týden na jachtě.

Alex: Na svých webových stránkách máte citát, že je důležité hlavně neztratit sám sebe. Jak vypadá takový člověk, který neztratil sám sebe?
PhDr. Martin Jára: Je to člověk, který si uvědomuje, co všechno na něj působí – ať už zvenku, nebo zevnitř – ale rozhoduje sám za sebe. Samozřejmě, že žijeme v prostředí, kde nás ovlivňuje kde co, a je v pořádku se tomu přizpůsobovat. Ale klíč je v kontaktu se sebou. K rozhodnutí pak patří také zodpovědnost za své činy, to je druhá stránka – když je někdo vědomý, tak tím snáze nese zodpovědnost. K vědomému životu pak patří také vnímání svého těla a emocí, schopnost mít jasné přesvědčení a říct svůj názor a jistě i smysl pro sociální a spirituální dimenzi. Chce to ale trénink…

Emoce je nejlepší si připouštět, nezakazovat si je, a když jsou docela silné, tak je také umět vyjádřit.

Jak mohou naši čtenáři na sobě zpozorovat, že ztrácejí sami sebe, nebo naopak že jsou takzvaně v pohodě?
Vzpomněl jsem si na psychologický termín: v angličtině flow, v češtině plynutí. Je to stav, ve kterém je člověku dobře na světě, nic mu nepřekáží, má, co potřebuje, prostě cítí, že jeho životní řeka plyne. A ne v laciném slova smyslu, že takzvaně proplouvá, ale že jsou v nějaké proporci jeho nároky a možnosti okolí. Plynutí se může zastavit, třeba přes emoci, kterou v sobě zadržuji, v utkvělé představě, kterou mám v mysli a nemůžu se přes ni přenést. Praktičtěji k tělu: důležité je všímat si svého dechu – když dech zadržuji, asi se něco ve mně děje…

To zřejmě provázejí nějaké emoce, myšlenky.
Pokud jde o emoce, baví mě vnímat a rozšiřovat jejich škálu. Člověk přece může prožívat jeden a tentýž den různé emoce v různé intenzitě. Pokud jde o myšlenky, pozoruhodné jsou takzvané mělbysmy, tedy měl bych, mělo by se, měli bychom atd. Jsou to příkazy, které jsme spolkli, ať už jako děti nebo jako dospělí, a které nás pronásledují dnes a denně.

Co jiného by mělo v mé mysli nahradit časté příkazy „měla bych“?
Co potřebuji? Zdánlivě jednoduchá otázka. Někdy nám ji musí položit někdo jiný, třeba terapeut. Ten to pak dělá ve smyslu „edukačním“. Na své potřeby zapomínáme a máme tendenci si je upírat.

Terapie jako návrat k sobě

Hovořil jste o pestrosti emocí. Lidé mohou mít často pocit, že by se třeba měli pořád radovat, že by neměli mít takzvanou depku. Co vás k tomu napadá?
To je zase nějaký mělbysmus. Měl by ses usmívat a mít konstantní radost… a pak budeš šťastný. Platí ale, že jsem šťastný, jenom když mám radost? Co když pocit štěstí nebo naplnění může přicházet třeba i ve stavu nostalgie, sentimentu? Emoce je nejlepší si připouštět, nezakazovat si je, a když jsou docela silné, tak je také umět vyjádřit, než se někam zasunou a pak vyplavou v tu nejnevhodnější chvíli. Dnes žijeme v době bez emocí. Není prý žádoucí projevovat své emoce. Z toho se pak vyvíjejí individuální nebo i sociální patologie.

Gestalt terapie využívá přesně tu situaci, která mezi klientem a terapeutem nastala. Nemluvíme o něčem, co někde tam a tehdy, ale o tom, co se právě děje mezi námi.

A nežijeme také odtrženi od svého těla?
Často a je to škoda. Mám klientku, která začala pravidelně běhat a říká, že je pro ni běh důležitý v tom, že zažije nějaký dobrý stav a zjistí něco o svých zdrojích. S tím souvisí trend v psychologii a psychoterapii, kdy se nezaměřujeme na slabá místa, ale naopak na ta silná.

Gestalt terapie pracuje s konceptem žít tady a teď. Mnozí klienti žijí v minulosti nebo naopak úzkostně v budoucnosti. Jak se to podle vás projeví, že začnou žít tady a teď?
Projeví se to právě tím, že klient začne žít vědomě. A začíná to už v terapii. Gestalt terapie totiž využívá přesně tu situaci, která mezi klientem a terapeutem nastala. Nemluvíme o něčem, co někde tam a tehdy, ale o tom, co se právě děje mezi námi. Zůstáváme s tím tématem – nebo možná přesněji v něm. A vedeme spolu o něm vědomý dialog.

Jak vypadá a co cítí člověk, který se po terapii změní?
Člověk začne prožívat realitu jinak a začne ji i měnit. Například udělá krok, ke kterému se dlouho odhodlával. Má najednou dostatek síly a sebepodpory učinit odkládané rozhodnutí, naplnit své potřeby a žít autenticky. S tím souvisí paradoxní teorie změny – ta říká, že člověk se změní ve chvíli, kdy přestane usilovat o to, být někým, kým by měl být, a zůstane tím, kým je.

Rozvod je pro muže velká životní ztráta a cítí selhání, což je silné mužské téma. Někteří muži do toho zabřednou a udělají si z křivdy životní program.

Kde a jak nabíráme mělbysmy jako měl bych být krásný, úspěšný, ženatý, vdaná a podobně?
V dětství, kdy se ještě neumíme bránit a záleží nám hlavně na tom, aby nás rodiče neopustili. Nasáváme do sebe, co v prostředí rodiny probíhá, a nemusí to být ani vysloveno. A pak si celý život myslíme, že tak je to správně – protože „moje máma to taky tak dělala nebo táta byl taky takovej“. Sekundárně mají vliv i učitelé a další lidé, kteří mají na dítě vliv, než si to začneme trochu filtrovat. Ale obávám se, že hodně lidí žije v tomto stavu i v dospělosti. Třeba že „něco říkali v rádiu“ znamená, že je to správně. I teď, když vedeme tento rozhovor, riskujeme, si ho někdo vyloží jako instrukci.

Muž po rozvodu

Hodně se zejména u mužů hovoří o krizi středního věku, kdy se takzvaně „zblázní“, najdou si milenky, koupí si auto. Je to asi složitější – jak na krizi středního věku nahlížíte v souvislosti s hledáním sama sebe?
Krize středního věku nás konfrontuje s vlastní konečností. Je to taková křižovatka smyslu života. Vy možná mluvíte o muži, který mnoho let jen plnil povinnosti a přehlížel svoje potřeby. Pak třeba dojde k události, která ho odbrzdí a on si uvědomí – aha, už je mi tolik a tolik let, ještě musím rychle něco stihnout. Tak si najde milenku a koupí to auto říká si, že  to je ono, už jsem to našel… Ale může vystřízlivět a zjistit, že hodně zainvestoval do vnějšího řešení, ale smysl života stále hledá. Je jistě sympatické splnit si nějaký dávný sen, ale také je třeba ptát se, v čem to dává smysl.

V barevných časopisech se hodně píše o opuštěných ženách po rozvodech. Jak ale z vašich zkušeností prožívá rozvod muž?
Často je to pro muže velká životní ztráta, cítí selhání, což je silné mužské téma – co jsem zvládl a co ne, co jsem měl nebo neměl udělat. Někteří muži do toho zabřednou a udělají si z křivdy životní program. Fakt ale je, že u nás stále sociální prostředí otcům nepřeje. Takže už beztak frustrovaní muži jsou zraňováni, když chtějí mít kontakt se svými dětmi.

Týden pobytu na moři je pro Čecha silný zážitek: potká se s  živlem, který nemá v krvi. Takový zážitek pak muže konfrontuje s ním samým.

Setkávám se s tím, že muži v rozvodové situaci nemusí třeba rok nebo dva své děti vidět. Je možné se nějak bránit, aby nedošlo k takovému odloučení, nebo aby se pohled dětí na otce pod vlivem matky příliš nezměnil?
Právní cesta je náročná a klopotná. A také mimosoudní formy jako je mediace selhávají, pokud nechtějí oba. Péče o rodinu a její ex‑členy u nás vůbec není moc rozvinutá. Co může muž dělat? Může používat různé triky, jako je kontakt přes sociální sítě, ale pokud to dítě s vámi z nějakého důvodu mluvit nechce, tak ho k tomu nedonutíte. Jestli něco naslepo poradit, tak paradox: zastavit se a přestat se snažit. Věřit, že čas ukáže. Děti nejsou hloupé, až začnou mít svůj rozum, pochopí partnerskou dynamiku a táta se najednou vyloupne jako dobrý a silný člověk…

Takže může pomoci čas a třeba orientace muže na jiné věci?
Ano, muž se může uchýlit do nových sociálních vztahů, může se pokusit starat o někoho jiného. Rozvod je velká ztráta, vyvolává zoufalství. Ale také pomáhá změnit směr. Liga otevřených mužů zahajuje projekt Patron: muž po výcviku dělá patrona adolescentovi z dětského domova, prostě ho provází do reálného života. Být takovým patronem může být pro rozvedené muže dobrá a smysluplná kompenzace.

Organizujete pro muže outdoorové akce, jak to funguje?
Například kurz na jachtě je z kategorie nesplněný sen a naplňuje dnes poněkud potlačenou mužskou touhu po dobrodružství. Týden pobytu na moři je pro Čecha silný zážitek: potká se s  živlem, který nemá v krvi. Takový zážitek pak muže konfrontuje s ním samým. Přidaná hodnota je, že akce se koná v čistě mužské společnosti, kde se pěstuje solidarita. Pro zážitek solidarity si muži ostatně nemusejí jezdit na moře. Naše Liga také pořádá kurzy u nás doma, na suchu, ve městě… Právě připravujeme cyklus Životní cesta muže.

Působíte klidně, vyrovnaně. Jak pracujete na svém klidu, jak relaxujete?
Teď se soustředím, proto vypadám klidně. Jinak nejsem pořád klidný, mám i „cholerickou část“. Asi nejvíc relaxuji, když vyrazím se svým vlčákem na pořádnou procházku.