Když člověk narazí na něco podivného, napadne ho nejspíš oslovit někoho, kdo je po ruce, a zeptat se: „Vidíš to taky?“ Se svým okolím se takto navzájem ujišťujeme, že některé zvláštnosti jsou reálné – že chyba není na našem přijímači. Když doma vypadne proud, nejprve ze všeho zkoumáme, jestli je to jen u nás, nebo v celém domě či čtvrti, a podle toho volíme další postup. Co když máme problém, který vlastně vůbec není náš?
Mám ráda seriál Star Trek. Posádka vesmírné lodi tady objevuje vzdálené galaxie a občas se přitom dotýká i neprobádaných končin v lidském nitru. Když jsem přemýšlela, co je mi na osazenstvu hvězdné lodi Enterprise tak sympatického, došla jsem k závěru, že je to pozornost, jakou věnují svým členům a všemu, s čím se setkají.
Když tady má někdo potíže, i hodně zvláštní a nelogické, obvykle mu vedení lodi velmi pečlivě naslouchá. A nejednou se ukáže, že podivné až bizarní úkazy, ale také zdánlivě nevýznamné nálady a úzkosti vedou k velmi podstatným informacím. Ukazují na chyby či nebezpečí, které by mohlo být fatální.
Nejzáludnější na podobných situacích je zmatek, do kterého nás uvádějí.
Žijeme v kultuře, která zdroj většiny potíží (například vztahových) vidí v nitru člověka, všímá si v článku Proč se v lásce trápíme Zuzana Daňková. Je tady ale i jiná možnost: že problémy ve vztazích nebo nesnáze s hledáním partnera nejsou tak docela osobní problémy.
Při pročítání diskusí o seznamování se ukazuje, že v naší dnešní společnosti jsou těmi, kdo hledají a nenalézají, často ženy po třicítce. Je možné, že všechny do jedné na to jdou špatně. Nemají ty správné nároky. Také je ale možné, že se vlivem demografických nebo socioekonomických faktorů zkrátka a dobře celá jedna generace žen ocitla ve slepé uličce.
Není to jediný případ, kdy se trápíme něčím, co není tak docela na nás samotných. Představte si například situaci, kdy se ve vztahu z nepochopitelných důvodů necítíte dobře.
Tady něco nesedí
Psycholog Paul Watzlawick (česky vyšly například knihy Úvod do neštěstí nebo Pragmatika lidské komunikace) vysvětluje, že každé naše sdělení má dvě složky: věcnou a pragmatickou. Tu si můžeme představit jako určitý pokyn nebo vyjádření postoje. Jsou‑li tyto dvě stránky sdělení v rozporu, vzniká v člověku zmatek.
Typickým příkladem je nesplnitelná pobídka „buď spontánní“. Watzlawick uvádí i košatější příklady. Chcete dohnat svého blízkého k šílenství? Kupte mu dvě kravaty. Počkejte, až si vyzkouší první z nich. Pak se mu hluboce podívejte do očí a vyčítavým tónem se zeptejte: A ta druhá se ti nelíbí?
Ze stejného důvodu můžeme sami zažívat muka, když nám naše milovaná bytost předloží pokrm, který nám (věcně a jednoznačně) nechutná, zároveň však cítíme s ohledem na vzájemný vztah zábrany, abychom to – v krajním případě i na přímo položenou otázku – takto věcně a jednoznačně vyjádřili.
Nejzáludnější na podobných situacích je zmatek, do kterého nás uvádějí. Rozpor může být mnohem jemnější a plíživý, takže je těžší jej odhalit. Druhý vám říká, jak vás má rád, nenajde si ale čas na něco, co je pro vás důležité. Dozvídáte se, že mu leží na srdci vaše blaho – ve svém chování ale sleduje pouze vlastní zájmy.
Hrdinka filmu Sex, lži a video má takto nejasný pocit, že je s ní a jejím vztahem něco zásadního špatně. Vede s manželem dlouhé rozhovory. Podstupuje terapii. Všechno do sebe zapadne ve chvíli, kdy zjistí, že její muž prakticky celou dobu, co se znají, spí s její sestrou. Není neurotická – on s ní prostě nehraje fér.
Velmi citlivé jsou na podobné zmatky a rozpory děti – nejspíš proto psychologové obvykle doporučují, aby se s nimi o nepříjemných rodinných záležitostech (jako je například rozvod rodičů) mluvilo ohleduplně a bez podrobností, které nepotřebují znát, ale pravdivě a jasně.
Využívejte celý web.
PředplatnéA to je možná dobrý začátek i pro situace, kdy není žádná instance, která by nám vysvětlila, co se to tady vlastně děje. Pozorně vnímat sebe i své okolí. Nazývat věci pravými jmény, především sami pro sebe. Být k sobě upřímní, ale také ohleduplní.
Ve velkém a složitém světě jsme občas všichni tak trochu jako děti, které se trápí a nechápou proč. Ptají se, jestli třeba ony samy nejsou „ty špatné“. Nemusí být.
Slýcháme, že jsme tvůrci svého života a jsme za něj zodpovědní. Někdy je to hluboce prožitá vnitřní moudrost, jindy laciná proklamace seberozvojových příruček. V každém případě hrajeme právě s těmi kartami, které máme. Žijeme, jak umíme.
