Realita pro mě nikdy nebyla dost zajímavá, radši jsem žila ve svém světě. Ale začínám cítit prázdnotu.
Denně se vídáme, jsme víc než kamarádi. Jenže ona má vážnou známost. Jak se k ní mám chovat?
Potřebuju si vyléčit rány z dětství, bojím se ale konfrontace s matkou.
Otec mlátil mámu, tyranizoval nás. Já se v dospělosti chovám stejně. Můžu za to?
Už nejste manželé, ale pořád jste rodiče. Důležitá rozhodnutí dělejte spolu.
Sedím mezi lidmi a mlčím. Nevím, co říct. Bojím se, že to nikoho nebude zajímat.
Beru antidepresiva. Vím, že bych neměla pít, ale neumím si pomoci.
Pokud si dovolím milovat, následuje bolest. Dusím se láskou, kterou se bojím dát.
Každý z nás má v hlavě svůj osobní vesmír. Vše, co děláme, v něm dává smysl.
Přestávám si přítele vážit, vlastně ho přestávám mít i ráda. A to máme celý život teprve před sebou.
Zkuste ten mechanismus pozorovat a pochopit. Bez sebeodsuzování.
Čas od času se ve mně probudí pocit, že jsem sama sobě nepřítelem a musím se zničit.
Pokud máte aktivní předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.