„Dnes už lidi nezahrnuju nevyžádanými informacemi. Když někdo potřebuje něco vědět, zeptá se. Pokud mám pocit, že někomu může něco z toho, co vím, pomoct, nabídnu mu to. To je princip efektivní komunikace. Vědět proč o něčem s někým mluvíme a s jakým cílem,“ říká v rozhovoru Mirka Čejková. Co ještě ji naučil bulvár, co životní krize a co znalost koučovacích technik?

Alex: Mirko hned na úvod se vás zeptám velmi osobně: někteří lidé na vás reagují negativně, shazují vás, vymezují se vůči vám. To vše v souvislosti s bulvárem, který o vás rád píše. Jak se s touto kritikou a agresí vyrovnáváte? Využíváte třeba nějak svých koučovacích technik?
Mirka Čejková: Negativní reakce? Já se s nimi nesetkávám. Tedy v normálním, skutečném životě. Ale samozřejmě vím, o čem mluvíte. Bulvár má ve společnosti svou specifickou úlohu. Vydělává peníze na tom, že určité skupině lidí umožňuje zapomenout na vlastní život a místo toho jim nabízí iluzi, že jsou součástí života někoho jiného. Využívá slabostí lidí a dává jim možnost hodnotit, kritizovat, urážet, stát se anonymní součástí davu. Vytváří témata k debatám, manipuluje myšlení lidí a je ventilem pro jejich frustrace. Takže s kritikou skalních fanoušků bulváru se nepotřebuji vyrovnávat a pokud se setkám s člověkem, který mi o někom sděluje zaručené pravdy z bulváru, je to pro mne jen informace o něm samotném.

Když si nevěříte a jste dole, děláte špatná rozhodnutí a řítíte se do pekel. Tím mi bulvár opravdu ublížil. Na druhé straně mi pomohl tím, že jsem s tím už musela něco udělat.

Bylo to tak vždycky? Ptám se, protože když jsem se já začala objevovat v médiích, dost jsem reakce lidí sledovala a trápila se jimi. Až později mi došlo, že negativní reakce ve skutečnosti, tedy v reálném životě vůbec nedostávám. Že jsou jen na tom internetu. Pak mi to začlo být jedno.
Vždycky to tak samozřejmě nebylo. A myslím, že bulvár i reakce jeho čtenářů ovlivnily můj život velmi významně. Ve špatném i v dobrém. Když prožíváte těžké období, snažíte se vyrovnat s nějakou životní situací a k tomu o sobě denně čtete lži, výmysly, věci vytržené ze souvislostí a zabalené do úplně jiného příběhu, z něhož vycházíte jako ukázkový příklad šílence obdařeného těmi nejhoršími vlastnostmi, je to prostě šok. Nebyla jsem schopná pochopit, že svoboda slova je v bulváru dovedena do extrému, že si někdo vypůjčí vaši tvář, vaše jméno a vaši bolest a přetaví to chladnokrevně podle svých potřeb. Nechápala jsem ani argumenty, že na lidi ze šoubyznysu se nevztahuje ochrana osobnosti: chcete bejt známí, tak to máte.

Mirka Čejková živě

Mirka Čejková vystoupí 22. září na semináři Zdravé vztahy – jak se najít a nezkazit to. Svoji přednášku Když chemie vyprchá, ukáže se pravda uvádí slovy: „Na vztah se můžeme dívat jako na projekt a jakkoliv to romantikům zní hrozně, je to jedna z cest ke spokojenosti. Ta další je komunikace. Na  začátku nejspíš nevyložíme karty na stůl, nejsme totiž přízemní – jsme zamilovaní. Neřekneme si tedy jasně, co chceme, co čekáme, co máme rádi, co jsme ochotni pro vztah udělat a kde jsou hranice pro nás nepřekročitelné. Často se pak ocitneme v bodě, kdy to skřípe, a my  o tom mluvit nechceme nebo už nenacházíme společnou řeč.“

Říkáte, že vás to ovlivnilo i v dobrém. Jak?
Měla jsem potřebu to všechno vysvětlit a uvědomovala jsem si, že to nejde. Absolutně jsem ztratila sama svoji vlastní hodnotu a děsila se, co si zase přečtu. A v situaci, kdy si nevěříte a jste dole, děláte špatná rozhodnutí a řítíte se do pekel. Tím mi bulvár opravdu ublížil. Na druhé straně mi pomohl tím, že jsem s tím už musela něco udělat. A první krok byl uvědomit si, kdo jsem a na čem v mém životě záleží. Nebylo to vědomé používání koučovacích technik, na které jste se ptala na začátku, ale ten princip tam vlastně byl.

Jste docela otevřený člověk. Nemáte s tím problémy?
Už ne. Asi že už zas tak moc otevřená nejsem. Já jsem o řadě věcí mluvila otevřeně, protože jsem si myslela, že to může někomu pomoct. Třeba když jsem mluvila o své dceři, chtěla jsem lidem ukázat, že se může stát, že do vašeho života vtrhne nemoc, postižení dítěte, prostě něco, co nečekáte, a že se s tím dá vyrovnat. Je to těžké, bolí to, ale jde to. Člověk se v takové situaci cítí sám. Já o tom mluvila, aby si lidi uvědomili, že se to prostě může stát. Každému. A pak jsem se dozvěděla, že se snažím být zajímavá, že z toho chci něco vytřískat. Dnes už lidi nezahrnuju nevyžádanými informacemi. Pokud někdo potřebuje něco vědět, zeptá se. Pokud já mám pocit, že někomu může něco z toho, co vím, pomoct, nabídnu mu to. A to je princip efektivní komunikace. Vědět proč o něčem s někým mluvíme a s jakým cílem.

V určitých krizových obdobích jsem si uvědomila, že se opakují situace, ve kterých se dostávám do jakési role. Později mi na to odpověděla transakční analýza.

Z televizní moderátorky jste se vypracovala na úspěšnou koučku. Má třeba i koučování vliv na to, jak se vyrovnáváte s krizovými situacemi?
No, možná je to spíš věkem a nějakou životní zkušeností. Všechny věci mi do sebe najednou pěkně zapadají, ať je to osobní život nebo profese. Víte, před koučováním jsem se i kvůli dceři věnovala kineziologii, studovala jsem, jak funguje mozek, protože na začátku devadesátých let byly rozdílné představy u nás a v zahraničí. Zatímco tady mi říkali, že dcera bude nevzdělavatelná, v zahraničí tenhle termín vůbec neexistoval. Mozek a komunikace mě dovedly k neurolingvistickému programování. Díky Peťce jsem si taky vytvořila schopnost rozumět beze slov. Jsem víc vnímavá k energii, mimice, to mě zas přivedlo k hlubšímu studiu řeči těla. Nebo jsem si v určitých krizových obdobích svého života uvědomila, že se opakují situace, ve kterých se dostávám do jakési role, a později mi na to odpověděla transakční analýza. Pak přišlo koučování, které u mě začalo fungovat a rozhodla jsem se, že to chci předávat dál.

Přečtěte si články Mirky Čejkové psané pro web Psychologie.cz.

Rozumím správně, že jste sama využila služeb kouče?
Já je využívám dodnes. Ale první moje setkání bylo opravdu před lety v zahraničí, kdy jsem si povídala s jedním člověkem a najednou jsem si uvědomila, že je ta naše komunikace nějaká zvláštní. Cítila jsem, že ho zajímá, co říkám, že mě poslouchá. Že mi vlastně neříká, co si myslí, jen se ptá. Vnímala jsem, že během rozhovoru víc přemýšlím, že se ve mně odehrává nějaký posun a že se začíná měnit moje vnímání původní situace. Nakonec jsem místo původního dilematu viděla asi tři další možnosti. A tak jsem se ho nakonec zeptala, co se děje,  že se mnou mluví nějak jinak. Zasmál se a řekl mi, že je kouč a že místo aby si se mnou jen tak povídal, chtěl mě posunout k nějakému řešení. A že to byla taková malá ukázka koučování.

Pozitivní oceňování se nějak vytratilo z naší kultury. Stále je samozřejmostí soustředit se na problémy, na chyby, na překážky, hledat viníky a trestat je.

Koučování je hodně o budoucnosti. Na co se zaměřit, jak dosáhnout svých cílů. Psychologové pracují více s minulostí, s minulými traumaty. Dal by se takto charakterizovat rozdíl mezi prací kouče a psychoterapeuta?
Máte pravdu, koučování není práce v minulosti a není to práce s traumaty. Pokud má klient trauma, tak potřebuje nejprve vyléčit. Takovému člověku by měl kouč i podle etického kodexu navrhnout nejprve péči psychologa nebo psychiatra. Koučink je o osobním rozvoji, kouč je partner koučovaného. Je to spolupráce zaměřená na rozvoj a pokrok směrem do budoucnosti. Předpokládá, že klient umí popsat svou situaci a říct, na čem chce pracovat. Nehledá příčiny neúspěchu, zaměřuje se na proces zlepšení, potřebuje impuls, inspiraci. Ne léčbu.

Pomáháte lidem také najít jejich cenu. Proč podle vás lidé nevědí, “za co stojí”?
Protože oceňování se nějak vytratilo z naší kultury. A je jedno, jestli mluvíme o rodinném prostředí, o škole nebo o firmách. Stále je spíš samozřejmostí soustředit se na problémy, na chyby, na překážky, hledat viníky a trestat je než se soustředit na úspěchy, na příležitosti, na možnosti zlepšení. Oceňovat za to, co bylo uděláno dobře, a pak poukázat na to, kde se můžeme zlepšit. Pokud jsem neustále hodnocena s negativním přístupem, tedy co na mně je špatně, budu se tak nejspíš jednou posuzovat i sama. Pro lidi, kteří o sobě pochybují, to může být zajímavé domácí cvičení: napsat si seznam toho, čeho si na sobě váží, v čem se oceňují, na co jsou u sebe pyšní.

Vy sama nějak pečujete o své psychické zdraví? Všichni víme, že práce s lidmi je náročná…
Myslím, že jsem ušla kus cesty. Zažívám to, co jsem hledala. Stav vnitřní pohody. Pomáhám si otázkami a hledáním odpovědí. A práce s lidmi? Samozřejmě že několikahodinové soustředění při práci s klienty vyčerpává. Tak pak dělám něco, kde se nemusím soustředit, poslouchám hudbu, vařím, sportuju nebo se jdu jen tak projít.

A jak důležitý je pro vás zevnějšek? Na padesát vypadáte opravdu úžasně.
Děkuju, beru to jako dar od života. Dnes víc než kdykoliv předtím věřím, že krása jde opravdu  zevnitř, takže klíč je nejspíš v tom být prostě v pohodě.