Po prvních přímých prezidentských volbách to vypadá, jako bychom na oltář demokracie položili část naší hrdosti, ale i duševního zdraví. Proč tato událost rozdmýchává tolik vášní? Není to jen mnoho povyku pro nic?
Prezidentské kampaně a vítězství jednoho z kandidátů vedly k rozdělení společnosti na dva nesmiřitelné tábory. K této polarizaci přispěla média, ale také bouřlivé diskuse na sociálních sítích. Rozdělili jsme se na mladé a staré, vzdělané a nevzdělané, obyvatele měst a vesnic, přátele (ti, co volili stejně jako my) a nepřátele (ti, co volili jinak).
Vypadá to, že jsme se rozhodli ponechat si z celého barevného spektra pouze odstíny černé a bílé, skrze které nyní vidíme Miloše Zemana, Karla Schwarzenberga, jejich stoupence a vlastně celý svět.
Černobílé vidění… zní vám to povědomě? Skoro bych řekla, že homo politicus v nás trpí emočně nestabilní poruchou osobnosti. Můžeme zde pozorovat
Mohlo by vás zajímat
Velký bratr v nás
Největší potřebu mít ostatní pod kontrolou mají lidé s těžkým komplexem méněcennosti.
Přečíst článek- tendence k nesnášenlivému chování a konfliktům s ostatními
- sklon k výbuchům hněvu nebo zuřivosti
- tendenci jednat neočekávaně a bez zvážení následků…
Zejména, když osočujeme ty, kteří volili jinak, a neuvědomujeme si, že si tak ničíme vztahy s ostatními a pouze přiléváme olej do ohně.
Ale proč tato relativně bezvýznamná volba vyvolává tak extrémní reakce? Vždyť prezident je se svými omezenými pravomocemi pouze pasivní složkou moci výkonné. Jeho úkolem je reprezentovat stát navenek a ne nějakým zásadním způsobem ovlivňovat politické dění či ekonomickou situaci.
Zůstaňme proto nad věcí a pokusme se vysvobodit z černobílého vězení. A když u sebe zpozorujeme nějaké příznaky popsané výše, nevěšme hlavu. S těmito neduhy můžeme bojovat teprve tehdy, když si je připustíme.
